Daniel Libeskind: Mezi liniemi - 25 let Židovského muzea v Berlíně
7.5. - 31.10.2026
Po pádu Berlínské zdi se hlavní město znovusjednoceného Německa stalo jedním z největších stavenišť a také hojně navštěvovaným cílem studentských exkurzí. Jen několik měsíců před koncem komunistického režimu se v Západním Berlíně odehrály dvě architektonicky přelomové události. Tou první bylo vítězství na starém kontinentě tehdy nepříliš známého amerického architekta Stevena Holla na rozšíření knihovny Amerika-Gedenkbibliothek, k čemuž v důsledku turbulentních politických změn nakonec nedošlo. Druhou byla silně obsazená soutěž na nové Židovské muzeum, kde zvítězil původem polský architekt Daniel Libeskind, který za sebou zatím neměl žádnou realizaci, ale naopak disponoval velkými předpoklady, že vytvoří stavbu, která zanechá v každém návštěvníkovi silnou stopu.
Libeskind se po studiu hry na akordeon v Izraeli vypravil v roce 1965 do New Yorku, aby zde vystudoval architekturu u Johna Hejduka na Cooper Union. Před promocí krátce pracoval v ateliéru Richarda Meiera a ve stejném roce, kdy vyšla publikace Five Architects (Wittenborn, 1972) se stihl krátce seznámit s aktivitami Eisenmanova institutu IAUS (Institute for Architecture and Urban Studies). Na přelomu 60. a 70. let tak mohl Libeskind osobně poznat větší část slavné Newyorské pětky (The New York Five). Vedle vlastního projekčního ateliéru pak Libeskind v letech 1978-85 vyučoval a později vedl Ústav architektury na Cranbrook Academy of Art v Blooming Hills. Výstupy z Libeskindova ateliéru, které představoval soubor detailních kreseb “Micromegas“ (1979) nebo mobilní dřevěné modely “Tři architektonické lekce“ (1985), vzbuzovaly neklid a částečně připomínaly dílo jeho učitele z Cooper Union.
Během léta (23.6. - 30.8.) 1988 se Daniel Libeskind zúčastnil výstavy Deconstructivist architecture (Dekonstruktivistická architektura) v newyorské MoMA, kam ho vybrali kurátoři Philip Johnson společně s Markem Wigley a představili světu nastupující avantgardu jako Zaha Hadid, Frank Gehry, Rem Koolhaas nebo Bernard Tschumi. Libeskind, který tehdy v italském Miláně provozoval soukromý institut Architecture Intermundium, představil na newyorské výstavě svůj vítězný projekt City Edge (Městský okraj) do Berlína z roku 1987, kde navrhl do berlínské čtvrti Tiergarten výrazný lineární objekt vznášející se na šikmých sloupech nad terénem a vyhlížející přes Berlínskou zeď. Výkresy svou estetikou odkazovaly na dřívější detailní obrazy “micromegas“ a model naopak předjímal budoucí vítězný návrh Židovského muzea.
V červnu 1989, kdy předseda poroty J.P.Kleihues oznámil výsledky mezinárodní soutěže na nové Židovské muzeum v Berlíně, bylo Libeskindovi 43 let a stále čekal na svoji první realizaci. Na dokončení si však musel počkat dalších dvanáct let. Mezitím stihl zvítězit a realizovat další “muzeum bez východu“ v Osnabrücku věnované malíři Felixi Nussbaumovi, který byl zavražděn v koncentračním táboře Osvětim.
Libeskindův berlínský projekt s názvem “Between the Lines“ sepsaný na notovém papíře se svou formou odkazoval na těžko popsatelné pocity, která měla stavba za úkol sdělit a případní zájemci by je měli pochopit z náznaků mezi řádky. Zatímco Frank Gehry, kolega z dekonstruktivistické výstavy v New Yorku, se nikdy neobtěžoval teoretickým výkladem svých staveb, tak pro Libeskindovu ranou tvorbu představoval koncept úhelný kámen.
Rád bych připojil krátkou vzpomínku na vlastní studijní léta, kdy k nám do diplomantského ateliéru na VUT přišel v prosinci 2002 Jiří Oplatek a místo, aby mluvil o své úspěšné praxi ve švýcarské Basileji, tak se rozhodl věnovat celou přednášku popisu čerstvě dokončeného Libeskindova muzea. Jiří Oplatek nezůstal u pouhého popisu urbanistických souvislostí a ostrohranných forem navržené stavby, ale poodhalil hudební inspiraci, kterou Libeskind čerpal z Schönbergovy nedokončené opery Mojžíš a Áron (1923-37). Atonální hudba komponovaná s dvanácti tóny představovala ve své době podobně revoluční počin. Vedle samotného příběhu, který opera sdělovala (pravda není sdělitelná slovy a existuje jen jedno jméno Boha, které však nesmí být vyřčeno ani zobrazeno) Libeskinda fascinoval samotný notový zápis, který se pokusil převést do svého půdorysného návrhu, kde Áronovům zpěv představuje linii roztržené Davidovy hvězdy a Mojžíšova zarývaná mluva svými pauzami představuje prázdné prostory, kam mohou návštěvníci muzea úzkými štěrbinami nahlédnout, ale nikdy do něj fyzicky vejít. Po Oplatkově seznámení s Libeskindovovými myšlenkovými pochody, se pak začalo v našem ateliéru šetřit slovem koncept s vědomím toho, že v porovnání s Libeskindovým pečlivě vybudovaným příběhem, bude každý náš architektonický pokus silně pokulhávat.
Libeskind připojil k baroknímu paláci Kollegienhaus (Philipp Gerlach, 1735) nové jižní křídlo, kam umístil nejen exponáty, ale svou stavbou také vylíčil osud židovských obyvatel před, během i po druhé světové válce. Osa nové stavby je vůči původnímu objektu mírně natočena o 12º, čímž se odkazuje na dvanáct zrovnoprávněných tónů v Schönbergových skladbách. Muzeum vzbuzovalo u veřejnosti zájem již v průběhu realizace i bez hlubších znalostí teoretického pozadí. Působivá forma železobetonové betonového pláště, do něhož se propisovaly otvory připomínající rány, přitom byla umírněnou verzí původního soutěžního návrhu s expresivně nakláněnými obvodovými stěnami (tento model je součástí aktuální výstavy v přízemním sále Erica F. Rosse).
Japonský časopis Kenchiku Bunka věnoval rozestavěnému torzu muzea v prosinci 1995 celé monografické číslo. Po dokončení stavby v roce 1999 bylo muzeum přístupné veřejnosti, aby mohla načerpat silné zážitky z prázdných prostorů. Slavnostní otevření muzea již s expozicemi proběhlo o dva roky později v září 2021. Na ty, kdo měli možnost navštívit muzeum v ještě průběhu realizace nebo čerstvě po dokončení bez exponátů, nezapůsobila výsledná podoba natolik. Ve vzpomínkové knize Miroslava Masáka Tak nějak to bylo se sice Libeskindova prvotina neobjevila. Svět spekultativního dekonstruktivismu mu byl vzdálený, ale přesto profesor Masák využil možnost návštěvy (jen několik desítek metrů od Židovského muzea realizoval SIAL sociální bytový dům v rámci IBA'87) muzea ještě před opláštěním titanovým plechem a musel uznat, že rozestavěný objekt v sobě skrýval silnější sdělení, než výsledná stavba zaplněná předměty. Prázdné muzeum by se však před veřejností těžko obhajovalo. Už tak si museli návštěvníci přivyknout na zcela inovativní prostorové schéma a nepodbízivou syrovou estetiku.
Výstava Mezi liniemi (Between the Lines) připomíná nejen čtvrt století od otevření Židovské muzeum v berlínském Kreuzbergu, ale také oslavuje osmdesáté jubileum autora stavby. V sále Eric F. Ross Gallery si kromě modelu vítězného návrhu můžete také prolistovat katalogem s desítkami ostatních soutěžních návrhů. Dalšími exponáty jsou objemné modely, které odhalují a pomáhají lépe pochopit autorův záměr tří cest a přerušované prázdné osy. Lze si také prohlédnout snímky z průběhu soutěže, jíž předsedal J.P.Kleihues, originál průvodní zprávy napsané na notový papír a také prvotní skicu, kde se Libeskind nezabýval pouze zadanou parcelou, ale propojil svůj návrh s příběhem celého města i osobnostmi, které v něm působili (na skice přímo zmiňuje architekta Miese van der Rohe a rumunského básníka Paula Celana). Expozici doplňuje vítězný projekt MoUrning (SmUtek) z roku 1992 řešící oblast nacistických kasáren vedle památníku koncentračního tábora Sachsenhausen (Hans Günter Merz, 2005) v Oranienburgu na severním předměstí Berlína, kde Libeskind zpochybnil původní zadání a místo klasické zástavby vytvořil řadu zářezů, kde smutek a naděje koexistují - aby budoucí generace nikdy nezapomněly. V boční chodbě Eric F. Ross Gallery si můžete připomenout časosběrný film dokumentující průběh výstavby muzea.
V roce 2003 Libeskind přestěhoval své studio do New Yorku, kde se plánoval věnovat přestavbě areálu WTC, ale k projektu berlínského Židovského muzea se v průběhu let opakovaně vracel, aby zde postupně navrhl nový vstup (2005), zastřešení nádvoří (2007) a akademii (2012).
V uplynulých třech dekádách realizoval Libeskind po světě desítky staveb (jedné se brzy dočká i Praha), ale tuto jeho prvotinu by měli povinně navštívit i ti, kterým dekonstruktivistická estetika příliš nehoví.
Výstavu Mezi liniemi si můžete zdarma prohlédnout až do konce října.
Více informací >
Libeskind se po studiu hry na akordeon v Izraeli vypravil v roce 1965 do New Yorku, aby zde vystudoval architekturu u Johna Hejduka na Cooper Union. Před promocí krátce pracoval v ateliéru Richarda Meiera a ve stejném roce, kdy vyšla publikace Five Architects (Wittenborn, 1972) se stihl krátce seznámit s aktivitami Eisenmanova institutu IAUS (Institute for Architecture and Urban Studies). Na přelomu 60. a 70. let tak mohl Libeskind osobně poznat větší část slavné Newyorské pětky (The New York Five). Vedle vlastního projekčního ateliéru pak Libeskind v letech 1978-85 vyučoval a později vedl Ústav architektury na Cranbrook Academy of Art v Blooming Hills. Výstupy z Libeskindova ateliéru, které představoval soubor detailních kreseb “Micromegas“ (1979) nebo mobilní dřevěné modely “Tři architektonické lekce“ (1985), vzbuzovaly neklid a částečně připomínaly dílo jeho učitele z Cooper Union.
Během léta (23.6. - 30.8.) 1988 se Daniel Libeskind zúčastnil výstavy Deconstructivist architecture (Dekonstruktivistická architektura) v newyorské MoMA, kam ho vybrali kurátoři Philip Johnson společně s Markem Wigley a představili světu nastupující avantgardu jako Zaha Hadid, Frank Gehry, Rem Koolhaas nebo Bernard Tschumi. Libeskind, který tehdy v italském Miláně provozoval soukromý institut Architecture Intermundium, představil na newyorské výstavě svůj vítězný projekt City Edge (Městský okraj) do Berlína z roku 1987, kde navrhl do berlínské čtvrti Tiergarten výrazný lineární objekt vznášející se na šikmých sloupech nad terénem a vyhlížející přes Berlínskou zeď. Výkresy svou estetikou odkazovaly na dřívější detailní obrazy “micromegas“ a model naopak předjímal budoucí vítězný návrh Židovského muzea.
V červnu 1989, kdy předseda poroty J.P.Kleihues oznámil výsledky mezinárodní soutěže na nové Židovské muzeum v Berlíně, bylo Libeskindovi 43 let a stále čekal na svoji první realizaci. Na dokončení si však musel počkat dalších dvanáct let. Mezitím stihl zvítězit a realizovat další “muzeum bez východu“ v Osnabrücku věnované malíři Felixi Nussbaumovi, který byl zavražděn v koncentračním táboře Osvětim.
Libeskindův berlínský projekt s názvem “Between the Lines“ sepsaný na notovém papíře se svou formou odkazoval na těžko popsatelné pocity, která měla stavba za úkol sdělit a případní zájemci by je měli pochopit z náznaků mezi řádky. Zatímco Frank Gehry, kolega z dekonstruktivistické výstavy v New Yorku, se nikdy neobtěžoval teoretickým výkladem svých staveb, tak pro Libeskindovu ranou tvorbu představoval koncept úhelný kámen.
Rád bych připojil krátkou vzpomínku na vlastní studijní léta, kdy k nám do diplomantského ateliéru na VUT přišel v prosinci 2002 Jiří Oplatek a místo, aby mluvil o své úspěšné praxi ve švýcarské Basileji, tak se rozhodl věnovat celou přednášku popisu čerstvě dokončeného Libeskindova muzea. Jiří Oplatek nezůstal u pouhého popisu urbanistických souvislostí a ostrohranných forem navržené stavby, ale poodhalil hudební inspiraci, kterou Libeskind čerpal z Schönbergovy nedokončené opery Mojžíš a Áron (1923-37). Atonální hudba komponovaná s dvanácti tóny představovala ve své době podobně revoluční počin. Vedle samotného příběhu, který opera sdělovala (pravda není sdělitelná slovy a existuje jen jedno jméno Boha, které však nesmí být vyřčeno ani zobrazeno) Libeskinda fascinoval samotný notový zápis, který se pokusil převést do svého půdorysného návrhu, kde Áronovům zpěv představuje linii roztržené Davidovy hvězdy a Mojžíšova zarývaná mluva svými pauzami představuje prázdné prostory, kam mohou návštěvníci muzea úzkými štěrbinami nahlédnout, ale nikdy do něj fyzicky vejít. Po Oplatkově seznámení s Libeskindovovými myšlenkovými pochody, se pak začalo v našem ateliéru šetřit slovem koncept s vědomím toho, že v porovnání s Libeskindovým pečlivě vybudovaným příběhem, bude každý náš architektonický pokus silně pokulhávat.
Libeskind připojil k baroknímu paláci Kollegienhaus (Philipp Gerlach, 1735) nové jižní křídlo, kam umístil nejen exponáty, ale svou stavbou také vylíčil osud židovských obyvatel před, během i po druhé světové válce. Osa nové stavby je vůči původnímu objektu mírně natočena o 12º, čímž se odkazuje na dvanáct zrovnoprávněných tónů v Schönbergových skladbách. Muzeum vzbuzovalo u veřejnosti zájem již v průběhu realizace i bez hlubších znalostí teoretického pozadí. Působivá forma železobetonové betonového pláště, do něhož se propisovaly otvory připomínající rány, přitom byla umírněnou verzí původního soutěžního návrhu s expresivně nakláněnými obvodovými stěnami (tento model je součástí aktuální výstavy v přízemním sále Erica F. Rosse).
Japonský časopis Kenchiku Bunka věnoval rozestavěnému torzu muzea v prosinci 1995 celé monografické číslo. Po dokončení stavby v roce 1999 bylo muzeum přístupné veřejnosti, aby mohla načerpat silné zážitky z prázdných prostorů. Slavnostní otevření muzea již s expozicemi proběhlo o dva roky později v září 2021. Na ty, kdo měli možnost navštívit muzeum v ještě průběhu realizace nebo čerstvě po dokončení bez exponátů, nezapůsobila výsledná podoba natolik. Ve vzpomínkové knize Miroslava Masáka Tak nějak to bylo se sice Libeskindova prvotina neobjevila. Svět spekultativního dekonstruktivismu mu byl vzdálený, ale přesto profesor Masák využil možnost návštěvy (jen několik desítek metrů od Židovského muzea realizoval SIAL sociální bytový dům v rámci IBA'87) muzea ještě před opláštěním titanovým plechem a musel uznat, že rozestavěný objekt v sobě skrýval silnější sdělení, než výsledná stavba zaplněná předměty. Prázdné muzeum by se však před veřejností těžko obhajovalo. Už tak si museli návštěvníci přivyknout na zcela inovativní prostorové schéma a nepodbízivou syrovou estetiku.
Výstava Mezi liniemi (Between the Lines) připomíná nejen čtvrt století od otevření Židovské muzeum v berlínském Kreuzbergu, ale také oslavuje osmdesáté jubileum autora stavby. V sále Eric F. Ross Gallery si kromě modelu vítězného návrhu můžete také prolistovat katalogem s desítkami ostatních soutěžních návrhů. Dalšími exponáty jsou objemné modely, které odhalují a pomáhají lépe pochopit autorův záměr tří cest a přerušované prázdné osy. Lze si také prohlédnout snímky z průběhu soutěže, jíž předsedal J.P.Kleihues, originál průvodní zprávy napsané na notový papír a také prvotní skicu, kde se Libeskind nezabýval pouze zadanou parcelou, ale propojil svůj návrh s příběhem celého města i osobnostmi, které v něm působili (na skice přímo zmiňuje architekta Miese van der Rohe a rumunského básníka Paula Celana). Expozici doplňuje vítězný projekt MoUrning (SmUtek) z roku 1992 řešící oblast nacistických kasáren vedle památníku koncentračního tábora Sachsenhausen (Hans Günter Merz, 2005) v Oranienburgu na severním předměstí Berlína, kde Libeskind zpochybnil původní zadání a místo klasické zástavby vytvořil řadu zářezů, kde smutek a naděje koexistují - aby budoucí generace nikdy nezapomněly. V boční chodbě Eric F. Ross Gallery si můžete připomenout časosběrný film dokumentující průběh výstavby muzea.
V roce 2003 Libeskind přestěhoval své studio do New Yorku, kde se plánoval věnovat přestavbě areálu WTC, ale k projektu berlínského Židovského muzea se v průběhu let opakovaně vracel, aby zde postupně navrhl nový vstup (2005), zastřešení nádvoří (2007) a akademii (2012).
V uplynulých třech dekádách realizoval Libeskind po světě desítky staveb (jedné se brzy dočká i Praha), ale tuto jeho prvotinu by měli povinně navštívit i ti, kterým dekonstruktivistická estetika příliš nehoví.
Výstavu Mezi liniemi si můžete zdarma prohlédnout až do konce října.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
