K výstavě Hanse Holleina v MAKu
„Forma nesleduje funkci. Forma nevzniká sama od sebe. Je velkým rozhodnutím lidí.“
U příležitosti slavnostního zahájení souborné výstavy díla Hanse Holleina se v úterý 24. června 2014 uskutečnilo na půdě vídeňské Uměleckoprůmyslové školy vzpomínkové sympozium za účasti předních osobností rakouské architektonické scény. Zahájení se ujali rektor Angewandte Gerald Bast a ředitel MAK Christoph Thun-Hohenstein. Následnou diskuzi moderoval profesor historie architektury Matthias Boeckl, který uvedl šestici hostů nabízejících rozmanité pohledy na těžko zařaditelného Hanse Holleina. Mezi nejváženější hosty patřil Günther Feuerstein, jehož teoretické texty o rakouské vizionářské architektuře 60. a 70. let byly českému publiku představeny již před patnácti lety na výstavě “Měnit svět“ v pražské GJF. Feuerstein m.j. zmínil, že vědec, sociolog a designér Hollein byl doširoka rozkročenou osobností, která neuznávala hranice a proplouvala různými obory se stejnou lehkostí, s jakou se nebál kombinovat vznešené materiály s lacinými náhražkami. Jediné věci, které by se Hollein usilovně bránil, je řadit ho čistě jen do škatulky postmodernistů. Feuersteina s Holleinem pojilo blízké přátelství, které se zrodilo na počátku 60. let při společné práci na časopisu Der Bau a spíše než realizacemi staveb se zabývali psaním scénářů, vizionářskému snění a pořádání happeningů.
Christoph Monschein byl dalším z Holleinových blízkých spolupracovníků, který byl původně Holleinovým žákem a od 70. let působil v jeho architektonické kanceláři. Monschein zavzpomínal na společnou práci s Walterem Pichlerem po Holleinově návratu z USA.
Švýcarský teoretik designu François Burkhardt v současnosti působí v Berlíně, ale v minulosti působil například na milánské Polytechnice nebo vedl prestižní časopis Domus. Burkhardt se s Holleinem poprvé osobně setkal až konferenci v polovině 70. let, kdy byl Hollein proslavený svými teoretickými texty, v nichž rád stavěl věci na hlavu a do zcela nového světla. Pro Burkhardta Hollein dokonale ztělesňoval ducha tehdejší Vídně, pro níž byla charakteristická permanentní změna. Publikováním textů ve významných časopisech dokázal Hollein okamžitě zaujmout a srozumitelně předat publiku svá stanoviska. Na rozdíl od příliš teoretické moderny nebyl tak zdrženlivý a ve srovnání s dnešní dobou se pasoval do polohy odcizené architektonické superstar. Hollein se překračováním hranic snažil oprostit od starého způsobu vnímání architektury a dohnat umělce a vědeckých z ostatních oborů. Jeho myšlenka, že stavba nemusí být bezpodmínečně z cihel, ale lze ji jednoduše přepravovat v kufru a v případě potřeby pak kdekoliv nafouknout, byla na svou dobu zcela revoluční. Nebránil se inspiraci sahající hluboko do historie i za hranice evropského kontinentu, ale se stejným úsilím se zajímal o nově nastupující média. Osobnost “univerzálního umělce“ Holleina dokládá fakt, že byl kurátorem rakouského pavilonu jak na uměleckém (1972) tak i architektonickém (1996) bienále v Benátkách.
Obraz Holleina-akademika nastínila vídeňská architektka Franziska Ullmann, která dělala Holleinovi na Angewandte deset let asistentku a po hostování na Harvardu nyní sama učí na stuttgartské univerzitě. Podle ní byla pro Holleina příznačná silná touha po vědění, která byla přítomná v základních otázkách. Se svými studenty hledal hranice architektury, aby je následně mohl překročit. Další charakteristik jeho přístupu k výuce, kteoru si vypůjčil od Coop Himmelb(l)au, bylo „permanentní zapálení.“ Cílem vzdělávání by podle něj nemělo být rozdávání známek, ale napomoct při hledání cílů, které chci pak v životě naplňovat.
Oblast módy a designu v diskuzi zastupovala bývalá modelka Katarine Noever, která si v 60. letech otevřela ve Vídni butik „Etoile“ a na počátku 70. let pak se svým manželem Peterem Noeverem otevřela legendární obchod Section-N, který byl prvním poválečným designovým obchodem ve Vídni přinášejícím módní trendy z Itálie. Noever připomněla, jak těžké byly spory při společném navrhování, kde Hollein kromě fasády a interiéru navrhoval pro butik také logo či balící papír. Noever na konferenci přinesla také legendární “Austriennale“ brýle, z rakouského pavilonu pro 14. milánském trienále v roce 1968, v nichž se nechala jako modelka mnohokrát zvěčnit.
Nejosobnější pohled na Holleina-otce přinesla Lilli Holein, která je dlouholetou ředitelkou Vienna Design Week a jednou z nejrespektovanější rakouských novinářek píšících o designu. Její bratr Max Hollein je ředitelem frankfurtského Städel Museum, jehož výstavní koncepci vytvořili Kuehn Malvezzi a kteří stojí za oběma současnými Holleinovými výstavami.
Po skončení sympozia se účastníci přesunuli do sousední budovy MAK na vernisáž výstavy s prostým názvem „HOLLEIN“. Vedle řady oslavných řečí byla nejpřínosnější slova kurátora výstavy Wilfrieda Kuehna z berlínského ateliéru Kuehn Malvezzi, který stojí za podobou již probíhající Holleinovy retrospektivy v Mönchnegladbachu.
Dispozice historické budovy MAK nelze příliš měnit, berlínskému kurátorovi se však podařilo přinést sem dva základní prvky, které byly Holleinovi velmi blízké: centrální prostor se uvolnil veřejnému náměstí, kde se budou moci návštěvníci setkávat odlišným způsobem, než jak jsou v galeriích zvyklí, a ve druhé části se pokusil co nejvěrněji přenést prostorový zážitek z muzea v Mönchengladbachu, kde se galerijní místnosti vzájemně prolínají přes nároží. K vyzkoušení ojedinělého vstupování do místnosti z rohu však doporučuji zvážit cestu do Německa a osobně navštívit tuto nejslavnější Holleinovu stavbu.
Výstava „HOLLEIN“ ve vídeňském MAKu potrvá až do 5. října 2014, zatímco výstava „Hans Hollein: Everything is Architecture“ v německém Mönchengladbachu končí o týden dříve 28. září 2014.
„Všichni jsou architekti, všechno je architektura.“
Více informací >
Hans Hollein, 1963
U příležitosti slavnostního zahájení souborné výstavy díla Hanse Holleina se v úterý 24. června 2014 uskutečnilo na půdě vídeňské Uměleckoprůmyslové školy vzpomínkové sympozium za účasti předních osobností rakouské architektonické scény. Zahájení se ujali rektor Angewandte Gerald Bast a ředitel MAK Christoph Thun-Hohenstein. Následnou diskuzi moderoval profesor historie architektury Matthias Boeckl, který uvedl šestici hostů nabízejících rozmanité pohledy na těžko zařaditelného Hanse Holleina. Mezi nejváženější hosty patřil Günther Feuerstein, jehož teoretické texty o rakouské vizionářské architektuře 60. a 70. let byly českému publiku představeny již před patnácti lety na výstavě “Měnit svět“ v pražské GJF. Feuerstein m.j. zmínil, že vědec, sociolog a designér Hollein byl doširoka rozkročenou osobností, která neuznávala hranice a proplouvala různými obory se stejnou lehkostí, s jakou se nebál kombinovat vznešené materiály s lacinými náhražkami. Jediné věci, které by se Hollein usilovně bránil, je řadit ho čistě jen do škatulky postmodernistů. Feuersteina s Holleinem pojilo blízké přátelství, které se zrodilo na počátku 60. let při společné práci na časopisu Der Bau a spíše než realizacemi staveb se zabývali psaním scénářů, vizionářskému snění a pořádání happeningů.
Christoph Monschein byl dalším z Holleinových blízkých spolupracovníků, který byl původně Holleinovým žákem a od 70. let působil v jeho architektonické kanceláři. Monschein zavzpomínal na společnou práci s Walterem Pichlerem po Holleinově návratu z USA.
Švýcarský teoretik designu François Burkhardt v současnosti působí v Berlíně, ale v minulosti působil například na milánské Polytechnice nebo vedl prestižní časopis Domus. Burkhardt se s Holleinem poprvé osobně setkal až konferenci v polovině 70. let, kdy byl Hollein proslavený svými teoretickými texty, v nichž rád stavěl věci na hlavu a do zcela nového světla. Pro Burkhardta Hollein dokonale ztělesňoval ducha tehdejší Vídně, pro níž byla charakteristická permanentní změna. Publikováním textů ve významných časopisech dokázal Hollein okamžitě zaujmout a srozumitelně předat publiku svá stanoviska. Na rozdíl od příliš teoretické moderny nebyl tak zdrženlivý a ve srovnání s dnešní dobou se pasoval do polohy odcizené architektonické superstar. Hollein se překračováním hranic snažil oprostit od starého způsobu vnímání architektury a dohnat umělce a vědeckých z ostatních oborů. Jeho myšlenka, že stavba nemusí být bezpodmínečně z cihel, ale lze ji jednoduše přepravovat v kufru a v případě potřeby pak kdekoliv nafouknout, byla na svou dobu zcela revoluční. Nebránil se inspiraci sahající hluboko do historie i za hranice evropského kontinentu, ale se stejným úsilím se zajímal o nově nastupující média. Osobnost “univerzálního umělce“ Holleina dokládá fakt, že byl kurátorem rakouského pavilonu jak na uměleckém (1972) tak i architektonickém (1996) bienále v Benátkách.
Obraz Holleina-akademika nastínila vídeňská architektka Franziska Ullmann, která dělala Holleinovi na Angewandte deset let asistentku a po hostování na Harvardu nyní sama učí na stuttgartské univerzitě. Podle ní byla pro Holleina příznačná silná touha po vědění, která byla přítomná v základních otázkách. Se svými studenty hledal hranice architektury, aby je následně mohl překročit. Další charakteristik jeho přístupu k výuce, kteoru si vypůjčil od Coop Himmelb(l)au, bylo „permanentní zapálení.“ Cílem vzdělávání by podle něj nemělo být rozdávání známek, ale napomoct při hledání cílů, které chci pak v životě naplňovat.
Oblast módy a designu v diskuzi zastupovala bývalá modelka Katarine Noever, která si v 60. letech otevřela ve Vídni butik „Etoile“ a na počátku 70. let pak se svým manželem Peterem Noeverem otevřela legendární obchod Section-N, který byl prvním poválečným designovým obchodem ve Vídni přinášejícím módní trendy z Itálie. Noever připomněla, jak těžké byly spory při společném navrhování, kde Hollein kromě fasády a interiéru navrhoval pro butik také logo či balící papír. Noever na konferenci přinesla také legendární “Austriennale“ brýle, z rakouského pavilonu pro 14. milánském trienále v roce 1968, v nichž se nechala jako modelka mnohokrát zvěčnit.
Nejosobnější pohled na Holleina-otce přinesla Lilli Holein, která je dlouholetou ředitelkou Vienna Design Week a jednou z nejrespektovanější rakouských novinářek píšících o designu. Její bratr Max Hollein je ředitelem frankfurtského Städel Museum, jehož výstavní koncepci vytvořili Kuehn Malvezzi a kteří stojí za oběma současnými Holleinovými výstavami.
Po skončení sympozia se účastníci přesunuli do sousední budovy MAK na vernisáž výstavy s prostým názvem „HOLLEIN“. Vedle řady oslavných řečí byla nejpřínosnější slova kurátora výstavy Wilfrieda Kuehna z berlínského ateliéru Kuehn Malvezzi, který stojí za podobou již probíhající Holleinovy retrospektivy v Mönchnegladbachu.
Dispozice historické budovy MAK nelze příliš měnit, berlínskému kurátorovi se však podařilo přinést sem dva základní prvky, které byly Holleinovi velmi blízké: centrální prostor se uvolnil veřejnému náměstí, kde se budou moci návštěvníci setkávat odlišným způsobem, než jak jsou v galeriích zvyklí, a ve druhé části se pokusil co nejvěrněji přenést prostorový zážitek z muzea v Mönchengladbachu, kde se galerijní místnosti vzájemně prolínají přes nároží. K vyzkoušení ojedinělého vstupování do místnosti z rohu však doporučuji zvážit cestu do Německa a osobně navštívit tuto nejslavnější Holleinovu stavbu.
Výstava „HOLLEIN“ ve vídeňském MAKu potrvá až do 5. října 2014, zatímco výstava „Hans Hollein: Everything is Architecture“ v německém Mönchengladbachu končí o týden dříve 28. září 2014.
„Všichni jsou architekti, všechno je architektura.“
Hans Hollein, 1968
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
