Západní cíp Rakouska je díky alpskému masivu relativně izolovaný od zbytku země a především hlavního města Vídně. Vorarlbersko má geograficky i mentálně daleko blíže ke švýcarskému Graubündenu a německému Bavorsku, s nimiž se dělí o pobřeží Bodamského jezera. Kvalita tamějšího řemesla i architektury je pověstná. Zdejší stavitelé však raději používají pojem “Vorarlberger Baukünstler“, kterému je bližší běžné stavění než umělecké aspirace. Úrodná údolní a horské pastviny místním zaručují naprostou soběstačnost a plnohodnotný život. Zatímco ve zbytku světa musíte za kvalitní architekturou často putovat desítky kilometrů, tak ve Vorarlbersku se stačí posadit na libovolné návsi a pozorně rozhlížet kolem sebe. Česká scéna tento fenomén zaregistrovala až po pádu železné opony prostřednictvím nejviditelnější dvojice tvůrců Carlo Baumschlagera a Dietmara Eberleho, kteří v okolí rakouské Břežnice působí dodnes. Rakouskému publiku tuto scénu detailně představil Friedrich Achleitner již v polovině 60. let, když během příprav architektonického průvodce po rakouské architektuře poprvé zavítal do Vorarlberska a objevil zde poválečnou generaci mladých architektů, kteří se po studiu ve Vídni vrátili zpět do svých rodných měst a začali zde s místními řemeslníky vytvářet domy, které byly jednoduché, skromné a přitom moderní. Hlavním materiálem bylo především dřevo, kterého byl v okolních lesích vždy dostatek. První pováleční modernisté jako Hans Purin nebo Jakob Albrecht byli vzorem pro celou nastupující generaci 80. let, ale i tu současnou. Na přelomu roku přichystala vídeňská galerie AzW (Architekturzentrum Wien) výstavu zaměřenou na vorarlberskou architekturu, kde jsou příběhy jednotlivých staveb prezentovány prostřednictvím dialogu nejstarší generace narozené ve 30. letech s nastupujícími architekty narozenými v 70. letech. Kurátorka Sonja Pisarik z vídeňského AzW tak možná záměrně přeskočila silnou generaci 50. let, kde vybrala pouze jednoho zástupce z ateliéru Artec. Vnukové se táží dědů. Světlemodré dřevěné panely rozdělují výstavní sál do menších celků, aby návštěvníci pocítili intimní až domácí atmosféru. Autorem stolů, u nichž se mezigenerační dialogy odehrávají, je vídeňský průmyslový designer Robert Rüf (*1981), který je rovněž původem z Vorarlberska. Stoly byly přivezeny do domů, které jsou detailně představeny na výstavě, a u nich probíhají rozhovory nejstarších zástupců (Karl Sillaber *1932, Gunter Wratzfeld *1939) s mladými architekty (Andreas Cukrowicz *1969, Matthias Hein *1971, Bernardo Bader *1974). Malebná vorarlberská krajina a silně se rozvíjející ekonomika má však za následek, že ceny nájmů raketově rostou a pomalu překonávají i Vídeň. Ceny nemovitostí se za uplynulých pět let zdvojnásobily a jedna třetina zastavitelných pozemků je v rukou spekulantů. Občané si současně uvědomují kvality volné přírody a v žádném případě se nechtějí vydat cestou rozvolněné zástavby rodinných domů. V současnosti vzniká ve spolupráci architektů a starostů iniciativa “vau | hoch | drei“, která by tyto otázky řešila. Ačkoli obě generace mezi sebou dělí čtyři dekády, kupodivu se při stavění potýkají se stejnými potížemi, a to financemi. Poválečná moderna i dnešní mladá generace řeší nedostatek dostupného sociálního bydlení. Co naopak zůstává je osvícenost veřejné správy, která je otevřená tyto výzvy řešit. Výstava se nyní z vídeňské galerie AzW přestěhuje do vai (Vorarlberského architektonického institutu v Dornbirnu), kde bude znova zpřístupněna v polovině března.