Dům - dílo, věc, nástroj? - představení publikace
V pondělí 24. října 2016 proběhlo v knihkupectví Walther König ve vídeňském Museumsquartier představení publikace drážďanského architekta a teoretika Toma Schopera, jehož poslední titul nese název Dům - dílo, věc, nástroj?
Tom Schoper, který je odborným asistentem na drážďanské technice, před šesti lety vydal v nakladatelství Transcript Verlag knihu O identitě architektury zabývající se čtyřmi základními koncepty architektonického navrhování, kde “hlasitě připomínal myšlenky dávno mrtvých architektů“. Tentokrát se v knize vídeňského nakladatelství Passagen Verlag rozhodl vyzpovídat pět současných architektů (Gion A. Caminada, Hermann Czech, Tom Emerson, Hans Kollhoff, Valerio Olgiati), přičemž dva z nich vystoupili na večerním představení knihy v MQ. Schoper k diskuzi přizval švýcarského architekta Valeria Olgiatiho, který je profesorem na Accademia di Architettura v ticinském Mendrisiu, a vídeňského architekta Hermanna Czecha, který je hostujícím profesorem na místní Akademii výtvarných umění a na Harvardské univerzitě.
Každý z pětice architektů dostal v úvodu rozhovoru od Schopera stejnou otázku, kterou si kladl již Martin Heidegger (Původ uměleckého díla, 1935) ve snaze pomocí filozofie pátrat po zrodu architektonického díla. Již Heidegger se při výkladu pohyboval v kruhu. Ani večerní diskuze v MQ neměla snahu najít univerzální odpověď, neboť i zvolený okruh architektů je dostatečně široký, aby pro každého byly inspirační zdroje zcela odlišné.
Czech porovnal situaci za uplynulé půlstoletí. Od 70. let architekti s nadějí vzhlíží ke “quasi-filosofii“, že jim pomůže lépe obhájit estetickou stránku jejich návrhů. Tento “filoso-fenomén“ přišel z postmoderní Ameriky, která bez hlubších historických kořenů začala snovat teoretické úvahy ústící v překombinovanou dekonstrukci. Dříve si architekti vystačili bez hlubokých filozofických úvah. Dnes se novináři architektů ptají nejen po hlavních myšlenkách jejich tvorby, ale také názory na politiku, uprchlíky, islám, ekologii a další obory, o nichž tuší jen o něco málo více než uklízečky. Myšlenky meziválečná avantgardy jsou v dnešní době zcela mrtvé. Czechovi je podstatně bližší Loosova teorie vypozorovaná z běžné práce řemeslníků, jimž byla přirozená kvalitně odvedená práce. Skutečný teoretický boom v Rakousku nastal až po II. sv. válce s příchodem časopisů, televize a dalších médií. Z Czechova pohledu je architekturou to, co se skutečně zrealizuje, a aby se to mohlo postavit, musí ji společnost alespoň částečně přijmout a tím v architektuře zanechat svůj otisk.
Naopak Olgiati svými stavbami nic nevypráví. Primární je pro něj forma odkazující se sama na sebe. V narážce na letošní benátské bienále se také obává, že v dnešní době nelze ani vytvářet “Accidental space“ jako se o to pokoušel Christian Kerez. Za dob Olgiatiho studií se na ETH bořily hodnoty a srovnával význam všech prvků ovliňujících architekturu. Dnešní uspěchaná doba nutí přicházet stále s něčím novými a architekty vkládat do projektů ještě více atmosfér, esoteriky, příběhů a přehnaná očekávání. Olgiati se při vlastní tvorbě uchýlil do uzavřeného světa neodkazujícím na své předchůdce. S pomocí Nietzschova citátu: „Forma je myšlenka sama o sobě.“ převracející Platonismus a hledá nadčasovou formu a stavbu, která by měla být sama myšlenkou a sdělovat ideje bez potřeby další interpretace.
Na závěr diskuze se Czech od hlubokých myšlenek posunul k otázkám architektonických soutěží a (z pohledu architektonických hvězd) je přirovnali k nakupování automobilu, aniž byste předem znali jeho značku. Milovník rychlých kol Valerio Olgiati si přisadil, že by se pro nákup auta nikdy nerozhodoval na základě obrázků, ale jen podle zkušební jízdy.
Můžeme si být jistí, že zbývající tři architekti, s nimiž Tom Schoper vedl knižní rozhovor, budou mít na tvorbu vlastní pohled.
Více informací >
Tom Schoper, který je odborným asistentem na drážďanské technice, před šesti lety vydal v nakladatelství Transcript Verlag knihu O identitě architektury zabývající se čtyřmi základními koncepty architektonického navrhování, kde “hlasitě připomínal myšlenky dávno mrtvých architektů“. Tentokrát se v knize vídeňského nakladatelství Passagen Verlag rozhodl vyzpovídat pět současných architektů (Gion A. Caminada, Hermann Czech, Tom Emerson, Hans Kollhoff, Valerio Olgiati), přičemž dva z nich vystoupili na večerním představení knihy v MQ. Schoper k diskuzi přizval švýcarského architekta Valeria Olgiatiho, který je profesorem na Accademia di Architettura v ticinském Mendrisiu, a vídeňského architekta Hermanna Czecha, který je hostujícím profesorem na místní Akademii výtvarných umění a na Harvardské univerzitě.
Každý z pětice architektů dostal v úvodu rozhovoru od Schopera stejnou otázku, kterou si kladl již Martin Heidegger (Původ uměleckého díla, 1935) ve snaze pomocí filozofie pátrat po zrodu architektonického díla. Již Heidegger se při výkladu pohyboval v kruhu. Ani večerní diskuze v MQ neměla snahu najít univerzální odpověď, neboť i zvolený okruh architektů je dostatečně široký, aby pro každého byly inspirační zdroje zcela odlišné.
Czech porovnal situaci za uplynulé půlstoletí. Od 70. let architekti s nadějí vzhlíží ke “quasi-filosofii“, že jim pomůže lépe obhájit estetickou stránku jejich návrhů. Tento “filoso-fenomén“ přišel z postmoderní Ameriky, která bez hlubších historických kořenů začala snovat teoretické úvahy ústící v překombinovanou dekonstrukci. Dříve si architekti vystačili bez hlubokých filozofických úvah. Dnes se novináři architektů ptají nejen po hlavních myšlenkách jejich tvorby, ale také názory na politiku, uprchlíky, islám, ekologii a další obory, o nichž tuší jen o něco málo více než uklízečky. Myšlenky meziválečná avantgardy jsou v dnešní době zcela mrtvé. Czechovi je podstatně bližší Loosova teorie vypozorovaná z běžné práce řemeslníků, jimž byla přirozená kvalitně odvedená práce. Skutečný teoretický boom v Rakousku nastal až po II. sv. válce s příchodem časopisů, televize a dalších médií. Z Czechova pohledu je architekturou to, co se skutečně zrealizuje, a aby se to mohlo postavit, musí ji společnost alespoň částečně přijmout a tím v architektuře zanechat svůj otisk.
Naopak Olgiati svými stavbami nic nevypráví. Primární je pro něj forma odkazující se sama na sebe. V narážce na letošní benátské bienále se také obává, že v dnešní době nelze ani vytvářet “Accidental space“ jako se o to pokoušel Christian Kerez. Za dob Olgiatiho studií se na ETH bořily hodnoty a srovnával význam všech prvků ovliňujících architekturu. Dnešní uspěchaná doba nutí přicházet stále s něčím novými a architekty vkládat do projektů ještě více atmosfér, esoteriky, příběhů a přehnaná očekávání. Olgiati se při vlastní tvorbě uchýlil do uzavřeného světa neodkazujícím na své předchůdce. S pomocí Nietzschova citátu: „Forma je myšlenka sama o sobě.“ převracející Platonismus a hledá nadčasovou formu a stavbu, která by měla být sama myšlenkou a sdělovat ideje bez potřeby další interpretace.
Na závěr diskuze se Czech od hlubokých myšlenek posunul k otázkám architektonických soutěží a (z pohledu architektonických hvězd) je přirovnali k nakupování automobilu, aniž byste předem znali jeho značku. Milovník rychlých kol Valerio Olgiati si přisadil, že by se pro nákup auta nikdy nerozhodoval na základě obrázků, ale jen podle zkušební jízdy.
Můžeme si být jistí, že zbývající tři architekti, s nimiž Tom Schoper vedl knižní rozhovor, budou mít na tvorbu vlastní pohled.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
