Frank Gehry oslaví osmdesátiny

New York/Praha - V dětství si v Kanadě stavěl města z náhradních dílů. Hrát si Frank Gehry nepřestal ani později, to už za ním ale zůstávaly domy pozoruhodných tvarů a barev. Do jejich statičnosti toužil vnést pohyb. Jeho rozvlněné stavby, mnohdy připomínající sochy, dnes patří ke skvostům světové architektury. On sám však není žádný bohém, nýbrž pragmatik, který chtěl jednoduše stavět jinak. V sobotu mu bude osmdesát.
    "Snažím se projektovat stavby jako odpověď na lidské pocity," vysvětluje guru světové architektury, jehož domy představují všude turistické atrakce. Jako inspiraci cituje zdroje tak rozdílné, jako jsou indické sochy boha Šivy nebo nadívaný kapr jeho babičky před kuchyňskou úpravou.
    Gehryho rukopis nese i pražský Tančící dům na Rašínově nábřeží, kde se architekti nechali volně inspirovat fasádami okolních domů, vesměs secesních a s věžičkami. "Napadlo nás, že naši stavbu také doplníme věžemi a jednu uděláme skleněnou. Ale skleněná věž by bránila výhledu z oken sousedních domů, tak jsme ji uprostřed zúžili, až se začala podobat ženské postavě a celá stavba tančící dvojici," líčil Gehry v roce 1997.
    Jiný Gehryho pozoruhodný objekt nedávné doby představuje Koncertní hala Walta Disneyeho v Los Angeles, který se dnes tyčí v centru města jako obrovitý železný květ, vystavuje na odiv obnažené kovové nosníky, šrouby a trubky, kamenné schody i světlé dřevo. Po otevření v říjnu 2003 se stala symbolem nové Ameriky, i když se při rozhodování o její stavbě jistý politik rozhořčoval slovy: "Nemůžeme tu přece mít koncertní síň splácanou z drátěných plotů, překližky a vlnitého plotu!"
    Zvláštně tvarovaný želatinový dortík, jenž přerostl cukrářovu formu, zase připomíná Gehryho dům v americkém Seattlu: s modrými, červenými, stříbrnými a blyštivými stěnami, které se vlní jako záclony ve větru a nepoznají pravý úhel. V jednom místě se budova rozestupuje, aby jí mohla projíždět místní jednokolejka. Dům se jmenuje Experience Music Project a sumičkou 250 milionů dolarů na něj přispěl Bill Gates.
    Hodně se Frank Gehry vydováděl také ve španělském Bilbau. Tamní Guggenheimovo muzeum z roku 1997 učinilo z dříve ospalého španělského města mekku turistů. Budova připomíná vesmírný koráb ze vzdálené galaxie. Konstrukce z vápence, skla a kovu pokrytá panely z titanového plechu se vymyká všem tradičním formám. Zdánlivý vnější chaos křivek, oblouků, vln a spirál přechází uvnitř v naprostý pořádek.
    Ale ještě dříve než domy proslavil Franka Gehryho papírový design. Při své někdejší práci pro obchodní domy měl navrhovat nábytek do výkladů, na který si nikdo opravdu nesedal. Vyřešil to geniálně: využil odpad, vlnitou lepenku, do které se balí průmyslové zboží. Po uvedení na trh se jeho nábytek stal hitem a dodnes se o něm učí studenti designu. Epidemii lepenkových nápadů zakončil v 80. letech legendárním křeslem Malý bobr.
    Skromný a vtipný Američan polského původu Gehry vyrůstal v Kanadě v krizových třicátých letech minulého století. Narozen 28. února 1929 jako Ephraim Owen Goldberg, v dědečkově torontském železářství zkoumal vnitřnosti rozbitých opékačů topinek a hodin, z náhradních dílů stavěl pohádková města. Otci obchody nešly, tak se vypravili do Los Angeles. Gehry tam přes den po domech instaloval prefabrikátové jídelní kouty a po večerech studoval architekturu na Jihokalifornské univerzitě.
    Koncem 70. let poprvé přestavěl svůj jednoduchý domek v Santa Monice. Použil na něj drátěné oplocení, ohrady z vlnitého plechu a holé dřevěné trámy. Sousedům se dům ošklivil a stavbu nenáviděli - jeden z nich na ni nechával venčit psa. "Nebyla to žádná provokace, měl jsem prostě málo peněz na přestavbu," dušoval se Gehry. "Pak mě napadlo, že je to esteticky zajímavé. Tak proč neobrátit nízké náklady v přednost?"
    Někdejší vášnivý hokejista a obdivovatel Jaromíra Jágra dal svým židlím názvy jako Krosček, Vysoká hůl či Power Play. Do své firmy údajně najímá začínající spolupracovníky i podle vztahu k této hře. V roce 2003 si vyzkoušel i roli scénografa a jeho prvním úkolem se stala americká premiéra opery Leoše Janáčka Osud.