Jaromír Krejcar: Jan Kotěra
Není tomu dávno, necelých 25 let, kdy jméno Jana Kotěry — jež později stalo se výmluvným heslem moderní architektury — vystupuje na forum českého umění, zprvu jako jméno vůdce mladé umělecké falangy, která s elanem vítězícího mládí kácí a rozbíjí zpuchřelé modly historisujícího akademismu, otvírá dokořán zaprášená okna školních atelierů a strhuje divadelní kostumy s modelů ustrnulých v posách věštících Libuší a gestech privilegujících králů, aby se lačně vrhla na jejich nahotu ztopenou v záplavě slunečního jasu. Svěží vzduch a proud slunce jásavě vrazily do atelierů uvyklých galerijnímu šeru, paleta hnědých klasicistních omáček, úzkostlivě závislá na museálních předlohách, rychle ustupovala paletě překypující osvobozeným spektrem barev a široká dláta zaryla se smyslnou lačností do balvanu nemotivované nahoty. Radostná doba ranného impresionismu — kdož by jí dnes, při Kotěrově smrti nevzpomněl? Prvá výstava „Manesa" — „Volné Směry" — Rodin — prudký sled uměleckých sensací, řada jmen naší impresionistické avantgardy — toť krásná, vzrušená doba začátku nového století, v jejímž středu stojí Kotěra — iniciátor — organisátor, mladý, nezcela 30tiletý muž noblesní duše a světového rozhledu, leč ještě mnohem více: — předurčený geniální tvůrce pozdější moderní architektury.
Ačkoliv jeho jméno jest úzce spiato s generací impresionistickou, jejím bojem i vítězstvím, vlastní dílo Kotěrovo daleko přerůstá její intence. Zatím co ostatní z jeho uměleckých přátel naplněním a vyčerpáním programu splnili i poslání svého života, Kotěra jde dále. Prvotní nadšení a elan mládí uzrává v mužném věku ve vědomě programovou práci. Dílo zprvu charakterisované eruptivní výbojností přimyká se stále úžeji k životu, aby posléze v krásném souzvuku splynulo s rytmem dneška.
Můžeme-li dnes už hleděti na všechny, kteří tvořili v prvých dobách „Manesa" kádr Kotěrových spolubojovníků a spolupracovníků — třebas by ještě žili — jako na umělecký včerejšek, lze říci o Kotěrovi že jest dnes nejmoderněji cítícím architektem — jehož práce má analogie příbuzných zjevů : F. L. Wrighta, P. Behrense, A. Perreta, Corbusier-Saugniera a moderní skupiny holandské.
Nekompromisní, nesmlouvavý genius Kotěrův trpěl malostí našich poměrů, které nedovolovaly mu rozvinouti se v plné šíři svých možností. S řevnivostí a malicherností vlastní provincialnímu maloměšťáctví házeny byly Kotěrovi stále zbytečné překážky v cestu, a jejich překonávání stálo jej mnoho energie, jíž mohl za příznivějších okolností věnovati realisaci svých myšlenek a své vlastní intensivní práci. Vlivem těchto poměrů, proti nimž bylo mu po celý život bojovati, a které posléze usilují zmařiti největší z jeho projektů, může míti největší český architekt předurčený k monumentálním stavbám, jež po věky měly dokumentovati vyšší než evropskou úroveň českého moderního stavitelství — méně příležitosti stavěti, než kterýkoliv průměrný stavební podnikatel.
Srovnáme-li Kotěrovo dílo se současnou moderní architekturou světovou, obstojí vítězně vůči ní. Kotěrovi nedostalo se dosud světového uznání, jakému těší se F. L. Wright nebo Petr Behrens ; ne proto, že by to bylo nutným jeho údělem jako příslušníka malého národa, ale pro žárlivost určitých kruhů, které ve velikosti jiného cítí svoji újmu a pro nepochopení u těch, kdož, místo aby využili jeho práce při budování nových representativních budov, hleděli znemožniti mu i to, co sám osobně získal. Žel, je to velmi smutná kapitola v Kotěrově životě — jíž nelze přejíti mlčením.
Třebas by bylo i velké dílo, jež Kotěra zanechal, jen náznakem toho, co mohlo vzniknouti za příznivějších mu poměrů, zůstane na dlouho bezpečným majákem, jasně ukazujícím cestu všem, kdož budou pracovati dále v moderních, jím jasně vyslovených intencích.
Navždy však s Kotěrou odešla veliká, téměř heroická osobní iniciativa, jíž Kotěra jako učitel dovedl jedinečným způsobem uvésti své žáky na bezpečnou cestu a soustředit jejich zájem k ohnisku všech východisek — k současnému životu. Ač byla po jeho smrti všude oceňována jeho vlastní práce, nebylo dosti zdůrazněno, že jeho dílem jest i celá moderní česká architektura, jíž dostalo se jeho impulsem základů tak úzce spiatých se životem, že pro jejich jasnou samozřejmost zapomenuto rychle individuelního původu jejich. Leč proto nesmíme nikdy zapomenouti, že tyto zásady moderního stavitelství, které dnes jsou běžným názorem, byly u nás poprve vysloveny Kotěrou.
Upřímný přítel mládí, dovedl se Kotěra jako učitel stále těšiti jeho výbojnosti, fantasií dosud životem nezkrocenou, a nechával ji zcela po vůli vybíjeti se v abstraktních komposicích často na různá poetická themata komponovaných, aby znenáhla převedl interes k řešení konkrétních úloh. Ponechávaje žáku úplnou volnost v rozvinutí jeho individuality, hleděl jen k tomu, aby uvedl jej v kladný vztah k životu, pro nějž měl později tvořit. Docíliv toho, měl své poslání učitele za splněné a žádal už jedině, aby jeho žák užil svých schopností jako praktický pracovník v životě.
Učil? Ne. Vychovával. Vychovával především moderního člověka. V tom tkví tajemství jeho školy a její životnosti, že nebyla nikdy výrobou epigonů, ať už dobrovolných či donucených, jako jiné současné školy, ale spíše radostnou pracovnou několika mladých lidí, v níž Kotěra udával ton, ne jako profesor, ale jako ideový vůdce mladé skupiny.
Samo prostředí, v němž škola byla umístěna, odpovídalo její povaze. Villa položená na stráni svěžích zahrad, jest jednou z oněch architektur Kotěrových, v nichž obráží se cele základní rys jeho povahy, jemný vkus distinguovaného gentlemana spojený s mohutnou tvůrčí silou, stálým zdrojem jeho mladické spontanní vitality. Škola v této ville byla živým protikladem šerých akademických poslucháren, v nichž každý kout čiší úředním chladem a inventárním seznamem sádrového harampádí klasických odlitků, do omrzení vnucovaných vzorů pravé zaručené krásy, na níž jedině smí se zalíbením spočinouti oko mladého žáka.
A tak, jako málo souvisela Kotěrova škola formálně s Akademií výtvarných umění — právě tak málo s ní souvisela svým duchem. Snad jedině věci administrativní, jako razítka, poplatky atd., vázaly speciálku architektury úředně k akademii. — Životní klad, známka Kotěrovy lidské i umělecké povahy, umožnil též skvělou dráhu jeho uměleckého vývoje. Jím pronikal Kotěra vždy přímo ke kořání nových problemů. Kladný a přímý poměr k životu zrcadlí se jak v celém jeho díle, tak i ve vedení školy. Sám osobně byl vzácným typem tvůrce, v jehož bytosti jest patrna úplná harmonie člověka s umělcem. „Osobně Kotěra stělesňoval typ gentlemana" bylo kdesi velmi výstižně napsáno po jeho smrti a tato výsada málo lidí proniká a vede jej i v činnosti umělecké. Zdravý tvůrčí instinkt moderního člověka, s nímž zprvu osvobozoval stavitelství od aplikace mrtvých, historických forem, vede jej stále blíže k podstatě věci, k novému řešení prostoru novými technickými prostředky, až posléze dochází ve svých stavbách k úplné askesi dekorujících forem, omezuje se na proporcionelní vyvážení prostoru, jehož rhytmus převede prostě do zevnějšku budovy. Elegance*) a jasně vyvážená jednoduchost charakterisující vrcholné Kotěrovy práce, pramení ze souladu účele a celkové formy jejich, činíc tak jejich krásu analogicky příbuznou kráse dokonalého stroje.
Karoserie elegantního auta, stojícího před některou z těchto budov, koresponduje s ní proporcemi, linií, účelným použitím materiálu atd; prostě obě jsou produktem téhož moderního ducha, jenž přetavil hmotu do nových tvarů, prakticky odpovídající novým potřebám a esteticky uspokojující jeho smysl po krásném, účelu přiléhajícím tvaru. Ulice moderního velkoměsta má jiný rytmus života než měla ulice renaissanční Florencie či některého barokního města — a tento nový rytmus života převedl Kotěra do své architektury.
Přímá velkorysá koncepce, disposice logicky přímo úměrná životu moderního člověka, jemná noblesní elegance, z níž vyváženy jsou proporce prostoru, tento veskrze moderní duch, jímž prolnuty jsou Kotěrovy stavby působí, že Kotěrovo jméno dnes stojí opět ve štítu nejmladší generace umělecké, která postihujíc v současném okolním snažení se po novém stylu dekorujících forem stejnou bezživotnost, jaká před lety jevila se aplikací mrtvých historických forem římsoví sloupů etc. na façadu domu, spatřuje v Kotěrově díle ryzí produkt moderního cítění stavitelského a mocnou iniciativu pro svou práci.
Hle — dnešní Kotěra, kdysi vůdce impressionistické avantgardy.
K ocenění významu umělce pro vývoj doby, přesnému vymezení dosahu jeho vlivu, nestačí krátký časový odstup. Je potřebí odstupu mnohem delšího, poskytujícího nám celkový přehled doby, všech ideových složek, dávajících impuls jejím činům. Teprve když dlouhý odstup let dovoluje nám viděti minulost jako uzavřený celek myšlenky a její realisace, vystoupí v schematickém obraze historikově osoby, jichž jméno kryje se s některým, pro dobu směrodatným činem.
Nuže, jméno Jana Kotěry zůstane navždy sepiato s moderní architekturou prvé čtvrtiny dvacátého věku, s dobou, která pro příštího historika bude ranní dobou nové epochy v dějinách architektury.
*) Užívám slova „elegance" úmyslně v běžném smyslu, jak vyjadřuje moderní ideál oproti klasickému museálnímu ideálu perfektní „Krásy".
Ačkoliv jeho jméno jest úzce spiato s generací impresionistickou, jejím bojem i vítězstvím, vlastní dílo Kotěrovo daleko přerůstá její intence. Zatím co ostatní z jeho uměleckých přátel naplněním a vyčerpáním programu splnili i poslání svého života, Kotěra jde dále. Prvotní nadšení a elan mládí uzrává v mužném věku ve vědomě programovou práci. Dílo zprvu charakterisované eruptivní výbojností přimyká se stále úžeji k životu, aby posléze v krásném souzvuku splynulo s rytmem dneška.
Můžeme-li dnes už hleděti na všechny, kteří tvořili v prvých dobách „Manesa" kádr Kotěrových spolubojovníků a spolupracovníků — třebas by ještě žili — jako na umělecký včerejšek, lze říci o Kotěrovi že jest dnes nejmoderněji cítícím architektem — jehož práce má analogie příbuzných zjevů : F. L. Wrighta, P. Behrense, A. Perreta, Corbusier-Saugniera a moderní skupiny holandské.
Nekompromisní, nesmlouvavý genius Kotěrův trpěl malostí našich poměrů, které nedovolovaly mu rozvinouti se v plné šíři svých možností. S řevnivostí a malicherností vlastní provincialnímu maloměšťáctví házeny byly Kotěrovi stále zbytečné překážky v cestu, a jejich překonávání stálo jej mnoho energie, jíž mohl za příznivějších okolností věnovati realisaci svých myšlenek a své vlastní intensivní práci. Vlivem těchto poměrů, proti nimž bylo mu po celý život bojovati, a které posléze usilují zmařiti největší z jeho projektů, může míti největší český architekt předurčený k monumentálním stavbám, jež po věky měly dokumentovati vyšší než evropskou úroveň českého moderního stavitelství — méně příležitosti stavěti, než kterýkoliv průměrný stavební podnikatel.
Srovnáme-li Kotěrovo dílo se současnou moderní architekturou světovou, obstojí vítězně vůči ní. Kotěrovi nedostalo se dosud světového uznání, jakému těší se F. L. Wright nebo Petr Behrens ; ne proto, že by to bylo nutným jeho údělem jako příslušníka malého národa, ale pro žárlivost určitých kruhů, které ve velikosti jiného cítí svoji újmu a pro nepochopení u těch, kdož, místo aby využili jeho práce při budování nových representativních budov, hleděli znemožniti mu i to, co sám osobně získal. Žel, je to velmi smutná kapitola v Kotěrově životě — jíž nelze přejíti mlčením.
Třebas by bylo i velké dílo, jež Kotěra zanechal, jen náznakem toho, co mohlo vzniknouti za příznivějších mu poměrů, zůstane na dlouho bezpečným majákem, jasně ukazujícím cestu všem, kdož budou pracovati dále v moderních, jím jasně vyslovených intencích.
Navždy však s Kotěrou odešla veliká, téměř heroická osobní iniciativa, jíž Kotěra jako učitel dovedl jedinečným způsobem uvésti své žáky na bezpečnou cestu a soustředit jejich zájem k ohnisku všech východisek — k současnému životu. Ač byla po jeho smrti všude oceňována jeho vlastní práce, nebylo dosti zdůrazněno, že jeho dílem jest i celá moderní česká architektura, jíž dostalo se jeho impulsem základů tak úzce spiatých se životem, že pro jejich jasnou samozřejmost zapomenuto rychle individuelního původu jejich. Leč proto nesmíme nikdy zapomenouti, že tyto zásady moderního stavitelství, které dnes jsou běžným názorem, byly u nás poprve vysloveny Kotěrou.
Upřímný přítel mládí, dovedl se Kotěra jako učitel stále těšiti jeho výbojnosti, fantasií dosud životem nezkrocenou, a nechával ji zcela po vůli vybíjeti se v abstraktních komposicích často na různá poetická themata komponovaných, aby znenáhla převedl interes k řešení konkrétních úloh. Ponechávaje žáku úplnou volnost v rozvinutí jeho individuality, hleděl jen k tomu, aby uvedl jej v kladný vztah k životu, pro nějž měl později tvořit. Docíliv toho, měl své poslání učitele za splněné a žádal už jedině, aby jeho žák užil svých schopností jako praktický pracovník v životě.
Učil? Ne. Vychovával. Vychovával především moderního člověka. V tom tkví tajemství jeho školy a její životnosti, že nebyla nikdy výrobou epigonů, ať už dobrovolných či donucených, jako jiné současné školy, ale spíše radostnou pracovnou několika mladých lidí, v níž Kotěra udával ton, ne jako profesor, ale jako ideový vůdce mladé skupiny.
Samo prostředí, v němž škola byla umístěna, odpovídalo její povaze. Villa položená na stráni svěžích zahrad, jest jednou z oněch architektur Kotěrových, v nichž obráží se cele základní rys jeho povahy, jemný vkus distinguovaného gentlemana spojený s mohutnou tvůrčí silou, stálým zdrojem jeho mladické spontanní vitality. Škola v této ville byla živým protikladem šerých akademických poslucháren, v nichž každý kout čiší úředním chladem a inventárním seznamem sádrového harampádí klasických odlitků, do omrzení vnucovaných vzorů pravé zaručené krásy, na níž jedině smí se zalíbením spočinouti oko mladého žáka.
A tak, jako málo souvisela Kotěrova škola formálně s Akademií výtvarných umění — právě tak málo s ní souvisela svým duchem. Snad jedině věci administrativní, jako razítka, poplatky atd., vázaly speciálku architektury úředně k akademii. — Životní klad, známka Kotěrovy lidské i umělecké povahy, umožnil též skvělou dráhu jeho uměleckého vývoje. Jím pronikal Kotěra vždy přímo ke kořání nových problemů. Kladný a přímý poměr k životu zrcadlí se jak v celém jeho díle, tak i ve vedení školy. Sám osobně byl vzácným typem tvůrce, v jehož bytosti jest patrna úplná harmonie člověka s umělcem. „Osobně Kotěra stělesňoval typ gentlemana" bylo kdesi velmi výstižně napsáno po jeho smrti a tato výsada málo lidí proniká a vede jej i v činnosti umělecké. Zdravý tvůrčí instinkt moderního člověka, s nímž zprvu osvobozoval stavitelství od aplikace mrtvých, historických forem, vede jej stále blíže k podstatě věci, k novému řešení prostoru novými technickými prostředky, až posléze dochází ve svých stavbách k úplné askesi dekorujících forem, omezuje se na proporcionelní vyvážení prostoru, jehož rhytmus převede prostě do zevnějšku budovy. Elegance*) a jasně vyvážená jednoduchost charakterisující vrcholné Kotěrovy práce, pramení ze souladu účele a celkové formy jejich, činíc tak jejich krásu analogicky příbuznou kráse dokonalého stroje.
Karoserie elegantního auta, stojícího před některou z těchto budov, koresponduje s ní proporcemi, linií, účelným použitím materiálu atd; prostě obě jsou produktem téhož moderního ducha, jenž přetavil hmotu do nových tvarů, prakticky odpovídající novým potřebám a esteticky uspokojující jeho smysl po krásném, účelu přiléhajícím tvaru. Ulice moderního velkoměsta má jiný rytmus života než měla ulice renaissanční Florencie či některého barokního města — a tento nový rytmus života převedl Kotěra do své architektury.
Přímá velkorysá koncepce, disposice logicky přímo úměrná životu moderního člověka, jemná noblesní elegance, z níž vyváženy jsou proporce prostoru, tento veskrze moderní duch, jímž prolnuty jsou Kotěrovy stavby působí, že Kotěrovo jméno dnes stojí opět ve štítu nejmladší generace umělecké, která postihujíc v současném okolním snažení se po novém stylu dekorujících forem stejnou bezživotnost, jaká před lety jevila se aplikací mrtvých historických forem římsoví sloupů etc. na façadu domu, spatřuje v Kotěrově díle ryzí produkt moderního cítění stavitelského a mocnou iniciativu pro svou práci.
Hle — dnešní Kotěra, kdysi vůdce impressionistické avantgardy.
K ocenění významu umělce pro vývoj doby, přesnému vymezení dosahu jeho vlivu, nestačí krátký časový odstup. Je potřebí odstupu mnohem delšího, poskytujícího nám celkový přehled doby, všech ideových složek, dávajících impuls jejím činům. Teprve když dlouhý odstup let dovoluje nám viděti minulost jako uzavřený celek myšlenky a její realisace, vystoupí v schematickém obraze historikově osoby, jichž jméno kryje se s některým, pro dobu směrodatným činem.
Nuže, jméno Jana Kotěry zůstane navždy sepiato s moderní architekturou prvé čtvrtiny dvacátého věku, s dobou, která pro příštího historika bude ranní dobou nové epochy v dějinách architektury.
*) Užívám slova „elegance" úmyslně v běžném smyslu, jak vyjadřuje moderní ideál oproti klasickému museálnímu ideálu perfektní „Krásy".
 |
0 komentářů
přidat komentář
