Angiolo Mazzoni
*21. 5. 1894 – Bologna, Itálie
†28. 9. 1979 – Řím, Itálie
Biografie
Angiolo (Angelo) Mazzoni del Grande byl italský architekt a inženýr, který ve 20. a 30. letech minulého století zastával čelní pozici architekta fašistické vlády, od níž se nedistancoval ani po druhé světové válce a byl tak až do roku 1963 přinucen k dobrovolnému exilu v Kolumbii.
Řada Mazzoniho meziválečných staveb postavených v racionalistickém duchu úspěšně slouží dodnes. Většinu profesní dráhy strávil Mazzoni jako hlavní inženýr státních železnic. Byl jedním z hlavních projektantů veřejných budov, pošt a železničních stanic 1. poloviny 20. století.
Přišel na svět v Bologni sienským rodičům, ale již v roce 1905 přestěhoval do Říma. Již během studia na institutu Leonarda da Vinci projevoval technický i umělecký talent. 1914 nastoupil na inženýrskou školu v Římě, kde na něj zapůsobili Vincenzo Fasolo a Gustavo Giovannoni. Oslovila jej také vídeňská architektura Josepha Maria Olbricha a především Josefa Hoffmanna z pozdějšího období geometrizující moderny.
V roce 1919 získal titul stavební inženýr a diplom z architektury na Akademii výtvarných umění v Bologni. 1920 navštěvoval ateliér Marcella Piacentiniho, u něhož obdivoval monumentální a historizující prvky. 1921 byl přijat v Miláně na pozici “dočasný inženýr“ v oblasti speciálních železničních prací, následně byl převelen do Bologně, kde mohl navštěvoval Akademii výtvarných umění. 1924 byl převelen do Říma, kde započal dlouholetou spolupráci s Roberto Narduccim, následně byl povýšen na inspektora první třídy započal dlouhou řadu významných veřejných budov po celé Itálii. V lednu 1926 se přihlásil do Národní fašistické strany a ve stejném roce skončil spol. S M.Piacentinim na třetím místě v soutěži na Palác Společnosti národů v Ženevě.
1927 publikoval v monografickém vydání časopisu Architettura e Arti Decorative rozsáhlou esej o navrhování nových železničních budov, kde jako hlavní příklady uvedl Helsinky (E.Saarinen, 1907) a Stuttgartu (P.Bonatz, 1922)
1933 se oficiálně připojil k Marinettiho futurismu. 1934 se redaktorem architektonického časopisu Futurismo-Sant'Elia. V Mazzoniho stavbách se objevovala díla futuristických umělců. 1935-37 se podílel na projektu žel. Stanice ve Veroně. 1938 byl jmenován vedoucím kanceláře V bis, která měla za úkol výstavbu stanice v Trentu, Mesině a Benátkách. 1942 se zapojil do projektu nové římské výstavní čtvrti E42, což mu vyneslo poslední důležitou veřejnou funkci. Následná porážka fašistického režimu ukončila jeho profesní dráhu. 1945 s ním byl konán soudní proces, který ho 1946 osvobodil. 1947 mu byla nabídnuta profesura na Kolumbijské národní univerzitě v Bogotě, kde vyučoval architekturu a urbanismus, ale provozoval poradenské služby při výstavbě železniční trati Ibagué-Armenia. 1951 požádal po třicetileté službě Ředitelství státních drah o penzionování a současně nastoupil na pozici ředitele architektonického útvaru Národní telekomunikační společnosti v Kolumbii. 1963 byla Národním kolumbijském muzeu uspořádána výstava Mazzoniho díla poté se natrvalo vrátil do italského Říma.
Angiolo (Angelo) Mazzoni del Grande byl italský architekt a inženýr, který ve 20. a 30. letech minulého století zastával čelní pozici architekta fašistické vlády, od níž se nedistancoval ani po druhé světové válce a byl tak až do roku 1963 přinucen k dobrovolnému exilu v Kolumbii.
Řada Mazzoniho meziválečných staveb postavených v racionalistickém duchu úspěšně slouží dodnes. Většinu profesní dráhy strávil Mazzoni jako hlavní inženýr státních železnic. Byl jedním z hlavních projektantů veřejných budov, pošt a železničních stanic 1. poloviny 20. století.
Přišel na svět v Bologni sienským rodičům, ale již v roce 1905 přestěhoval do Říma. Již během studia na institutu Leonarda da Vinci projevoval technický i umělecký talent. 1914 nastoupil na inženýrskou školu v Římě, kde na něj zapůsobili Vincenzo Fasolo a Gustavo Giovannoni. Oslovila jej také vídeňská architektura Josepha Maria Olbricha a především Josefa Hoffmanna z pozdějšího období geometrizující moderny.
V roce 1919 získal titul stavební inženýr a diplom z architektury na Akademii výtvarných umění v Bologni. 1920 navštěvoval ateliér Marcella Piacentiniho, u něhož obdivoval monumentální a historizující prvky. 1921 byl přijat v Miláně na pozici “dočasný inženýr“ v oblasti speciálních železničních prací, následně byl převelen do Bologně, kde mohl navštěvoval Akademii výtvarných umění. 1924 byl převelen do Říma, kde započal dlouholetou spolupráci s Roberto Narduccim, následně byl povýšen na inspektora první třídy započal dlouhou řadu významných veřejných budov po celé Itálii. V lednu 1926 se přihlásil do Národní fašistické strany a ve stejném roce skončil spol. S M.Piacentinim na třetím místě v soutěži na Palác Společnosti národů v Ženevě.
1927 publikoval v monografickém vydání časopisu Architettura e Arti Decorative rozsáhlou esej o navrhování nových železničních budov, kde jako hlavní příklady uvedl Helsinky (E.Saarinen, 1907) a Stuttgartu (P.Bonatz, 1922)
1933 se oficiálně připojil k Marinettiho futurismu. 1934 se redaktorem architektonického časopisu Futurismo-Sant'Elia. V Mazzoniho stavbách se objevovala díla futuristických umělců. 1935-37 se podílel na projektu žel. Stanice ve Veroně. 1938 byl jmenován vedoucím kanceláře V bis, která měla za úkol výstavbu stanice v Trentu, Mesině a Benátkách. 1942 se zapojil do projektu nové římské výstavní čtvrti E42, což mu vyneslo poslední důležitou veřejnou funkci. Následná porážka fašistického režimu ukončila jeho profesní dráhu. 1945 s ním byl konán soudní proces, který ho 1946 osvobodil. 1947 mu byla nabídnuta profesura na Kolumbijské národní univerzitě v Bogotě, kde vyučoval architekturu a urbanismus, ale provozoval poradenské služby při výstavbě železniční trati Ibagué-Armenia. 1951 požádal po třicetileté službě Ředitelství státních drah o penzionování a současně nastoupil na pozici ředitele architektonického útvaru Národní telekomunikační společnosti v Kolumbii. 1963 byla Národním kolumbijském muzeu uspořádána výstava Mazzoniho díla poté se natrvalo vrátil do italského Říma.
