V létě 1999 proběhl v Antverpách velice zajímavý projekt Laboratorium, který by si zasluhoval vlastní článek. Hlavní pozornost bych chtěl však věnovat přednášce s názvem Transformations. Proběhla v rámci Laboratoria 25. června a přednesl ji Rem Koolhaas. Odehrála se přesně tři týdny po vítězství OMA ve vyzvané soutěži na koncertní síň v Portu a dala by se stručně shrnout jako neviditelný přerod rodinného domku v koncertní budovu. Někteří to komentovali tak, že Koolhaas ke své pět staré větě
“Fuck the Context” přidal další heslo
“Fuck the Program”. Za siláckými slovy lze však najít usilovné přemýšlení o kontextu i programu. Přemýšlení je však silně kritické a nesnáší formální urbanismus. Nová hudební síň se zrodila z projektu rodinného domu s pracovním názvem Y2K pro jednu zajímavou rotterdamskou rodinu. I když ze zakázky domu nakonec sešlo, byla její myšlenka během tří týdnu přetavena do vítězného projektu Casa da Música.
Sál leží v nesouvislé zástavbě na severovýchod od historického jádra. Místo aby architekt dotvořil další blok na kruhovém náměstí Rotunda da Boavista, tak vydláždil celou parcelu travertinovými deskami a usadil na ni krystal z bílého betonu. Nebylo vůbec lehké stavbu prosadit. Do financování bylo zapojeno město, region, stát i Evropská unie a všichni ministři museli být po dobu celých pěti let, kdy se stavba realizovala, stále znova přesvědčováni o správnosti projektu. Porto je podobně jako spousta dalších evropských měst svázáno postfunkcionalistickými myšlenkami a vírou v bezchybnost moderny. Pro místní stavební firmy a architekty z ANC, kteří byly při stavbě Casa da Música portugalskou pravou rukou
OMA, to byl sice šok, ale dokázali se na Koolhaasovy úlety připravit. Místní tradice poctivého řemesla navíc dodala stavbě kvalitu, na kterou jsme nebyli dosud u projektů
OMA zvyklí.
Nosnou konstrukci celého domu tvoří obvodový betonový plášť mnohostěnu o tloušťce 400 mm, který byl vyvinutý společně s
Cecilem Blamondem z londýnské inženýrské kanceláře Ove Arup. Strukturu pak uvnitř ztužují metr tlusté stěny hlavního sálu pro 1240 posluchačů (sedadla pocházejí z ateliéru Maarten Van Severena). Sál má podobně jako nejznámější hudební sály světa (Grosser Musikvereinsaal ve Vídni, Concertgebouw v Amsterdamu nebo Symhony Hall v Bostonu) tvar obyčejné krabice od bot. Tady však pouto s tradicí končí. Koolhaas nechtěl sál uzavřít, ale naopak ho dvěma prosklenými čely otevřít městskému životu. Vzájemná otevřenost pak panuje v celém domě. Velká okna z vlnitého skla vpouštějí do sálu světlo na třpytící stěny z překližky, které jsou obloženy plátkovým zlatem a vytvářejí na dřevě zlaté ornamenty v podobě obřích letokruhů. Tyto stěny jsou přerušovány lóžemi a zasklenými otvory, které umožňují výhled do pronikavě pestrých vedlejších prostorů (síň pro komorní hudbu v červené lazuře, VIP salónek s ručně malovanými portugalskými dlaždicemi, purpurové stěny dětského koutku a zeleně vymalovaný prostor pro Cybermusic). Podobně jako u šachovnicové vyhlídky na střeše bychom mohli i v jiných částech domu najít odkazy na historické události v architektuře 20. století.
Na závěr trocha bulváru. Den předtím, než se mělo konat slavnostní přestřižení pásky politickými špičkami, si organizátoři usmysleli soukromý koncert
Lou Reeda. Za prosklené stěny nainstalovali silné světlomety, které utápěly prostor v silných barvách. Během hudebních přídavků poděkoval Lou Reed Remu Koolhaasovi za krásný prostor k vystupování. Po koncertu to byl však Koolhaas, koho obklopili fotografové a zájemci o podpis. Lou Reed, plánovaná hvězda večera, odcházel zastíněn a nikým neobtěžován.