Katolický kostel "Kristus, naděje světa"

Vídeň se pokusila po pařížském vzoru vytlačit výškové budovy z historického centra do nově zbudované čtvrti na periferii. Rakouští urbanisté předvedli v 60. a 70. letech na Donau City naprostou ignoranci lidského elementu. Chyby minulosti se dodnes snaží napravit generace architektů. Jedním z mnoha pokusů zlidštit úřednickou čtvrť je i kostel Heinze Tesara, který rezignoval na snahu konkurovat okolí plného vysokých mrakodrapů další věží. Kompaktní hmota obložená tmavou ocelí se soustředí především na to, co se odehrává uvnitř.

Vídeň je velkoměsto, v jehož centru nepopiratelně stojí Stephansdom, na něhož se váže struktura města se svými bloky a okruhy. V posledních letech vznikly na periferii nové čtvrti, které se počtem obyvatel blíží k malým městům. Je tu však něco, co postrádají: mnohotvárná síť městského organismu a společenského života. Ne zrovna malou roli zde hrají křesťanské spolky, které podnítily a realizovaly četné křesťanské stavby. Nejprominentnější z nich je bez pochyb při vstupu do Donaucity - čtvrti s budovami Spojených národů a kongresového centra.
Tmavý, těžký vnějšek kostela pomáhá stavbě zachovat si sílu v nestejnorodém okolí plném výškových budov. Vnitřek přivítá účastníky boho- služeb, stejně jako každého návštěvníka, kteří hledají rozpomenutí ve všedním dni, svým srdečně a teple laděným prostorem. Za svoji kvalitu vděčí vídeňskému architektovi s tyrolskými kořeny, Heinz Tesarovi. Světlým březovým dřevem a různotvárným přívodem světla vytvořil jeden z nejkrásnějších vídeňských interiérů konce 20. století. Polohou na tepně pro pěší mezi stanicí metra a kancelářskou (popř. obytnou) čtvrtí se staví do kontextu urbánní vřavy velkoměsta. Silný architektonický výraz navenek a kontemplativní působení vnitřku dopomohly odvětit na tíhu okolního prostředí. Takže těch málo rysů z uliční dlažby, které se do sakrálního prostoru dostanou, jsou obdařeny duchovní přítomností, kterou snad nikdo nechce odnímat.
Při hledání po nejlepším řešení byla iniciována soutěž se šesti přizvanými rakouskými architekty. V komisi, jíž předsedal architekt Boris Podrecca, zasedali, mimo jinými, tak význační odborníci jako Luigi Snozzi ze Švýcarska nebo doyen vídeňských kritiků Friedrich Achleitner. Za náboženskou obec se zúčastnili biskup Egon Kapellari, prelát Rudolf Schwarzenberger, tehdejší hlavní vikář Helmut Schüller stejně jako rektor a páter Albert Gabriel. Do závěrečného kola se dostaly tři silné projekty: prvním byl imponující prostorový útvar štýrskohradeckého architekta Klause Kady, který měl až příliš velký výraz kostela, což nebylo vzhledem ke složení obyvatel čtvrti až tak vhodné. Druhý návrh od Marty Schreieck a Dietera Henke byla pečlivě propracovaná náročná forma s trojúhelníkovou podstavou, která slibovala moderní výraz a zajímavé uspořádání vnitřních prostor. K diagonále pěší zóny Donau-City se choval zdrženlivě: hlavní vchod ležel na zadní cestě ke konferenčnímu centru, což ne zcela odpovídalo požadavkům vypisovatele. Třetí práce od Heinze Tesara, energická a citlivá současně, obstojí obřím mrakodrapům ovládajícím okolí. Nadějný, mnoha drobnými otvory osvětlený vnitřní prostor sliboval kontemplativní náladu, byl důvodem proč ji člen poroty kardinál Schönborn vybral k realizaci. Dnes už kostel stojí a koncem listopadu bude vysvěcen.
Urbanisticky je stavba posazena na klíčovém místě při vstupu do Donau-City - před hradbou bankovních budov. O terénní skok opřený kostel tu ze země vyrůstá, tmavý, téměř černý, nehybně těžký.
Stísněný objem na čtvercové základně může působit hrozivě. Není tomu tak díky ulomeným čtyřem horním rohům. Každá hrana je kousek vykrojená: jedna kostka je čtvrtinou výšky stavby, polovina výšky na druhé a tři čtvrtiny na třetím a přes celou výšku tam, kde leží vstup, kterým se přímo z chodníku vchází do kostela.
"Narušení" čisté formy je důležité, protože propůjčuje tmavě kaleným ocelovým plátům vnější slupky pocit tíže. Rovněž dvojí proděravění kulatými otvory působí relativně, stejně jako diagonální rastr lesklých bodů. Kladečský výkres obkladových plátů s rastrem lesklých bodů má na první pohled málo společného s karteziánským myšlením.
Hlavní architektonické znaky: tvrdý kvádr, nezávislé usazení a černá barva byly svou potenciální arogancí cílevědomě oslabeny, takže se staly přijatelnými aniž by zcela pozbyly svého účinku.
Vnitřek je obložen dřevem - dřevěnou překližkou na stěnách a stropu, páskové parkety na podlaze. Je choulostivé, použít lacinou překližku, k navození nálady v sakrální stavbě. Nálada zůstává teplá, mající skoro jednobarevný charakter navádí pohled k otvorům v každém z rohů, které mají každé různou velikost a intenzitu dopadu světla.
Pohledy výřezy fasády na blízké výškové domy přivádějí místo zpět do reality. Otvory na stěnách shromažďující bodové světlo přesto mění prostorový charakter. Dírkovaný plášť činí stavbu sdělnější, než kdyby byla hermeticky uzavřená. Zátiší vám dává na vědomost, že se venku něco děje. Při delším pohledu člověk uvidí, že větší kulaté otvory jsou zaříznuty do fasády pod různými úhly a každé okno tak vrhá dovnitř trochu jiné světlo.
Čtvercový půdorys přiděluje kostelu centrální uspořádání. Náročný úkol, na němž nemálo architektů ztroskotalo. Heinz Tesar však zanechal dojem. Vedlejší uličky stěsňuje do obdélníku. Šikmé stěny a zaoblený přechod horního uzávěru jsou ponechány, aby se projevily jako vestavby. Nad hlavou pozorujeme čtvercový strop s vystřiženými rohy, který je tímto přeměněn na poněkud podsaditý kříž.
Ne zcela jednoznačný střed kostela nechal Tesar otevřený, kruhové výseče lavic směřuje jen přibližně. Oltář ustupuje dozadu a tím prostor měkce směřuje k neděrovanému kruhovému místu s křížem na stěně. Slabě definované prostory v rozích pod zasunutými hranoly světlíků se zužitkovaly takto: nalevo se pod nízkým stropem nachází křtitelnice a napravo pod kostkou světlíku leží tabernákl. Z obou rohů vzadu se staly světlíky s největšími zasklenými plochami, nejsvětlejší u vstupu na jihu a na severu je místo pro uctívání panny Marie.
Zpočátku pracuje Heinz Tesar "konkrétně": od vykrojení rohů, které sleduje určité geometrické pravidlo, po druh dřevěného obkladu uvnitř a rastr lesklých bodů vně. Ale pak začne vyrábět neostrosti: překrýváním, zlomy, přerušením, vypuštěním, vložením vědomé chyby až po volně vložený zářezu ve stropu, který všemu dominuje.
Zároveň nevytváří rozumově uchopitelnou míru superpozice a přerušování, kterou by přiznání užití profánního materiálu současně vyzdvihlo. Heinz Tesar patří k těm architektům, kteří jdou svojí cestou a jsou vůči všem módním vlnám imunní. Sledování jeho architektonických představ, konkrétních i iracionálních linií nabízí trvalé potěšení.