Hřbitov u jezera Sayama je otevřen různým náboženstvím a vírám. Leží uprostřed bujné přírody v sousedství vodní plochy a na okraji hlubokého lesa. Při navrhování jsem měl na mysli architekturu, která by odrážela život u vody s hustým lesem za zády, kam by se člověk mohl případně po smrti vrátit. Poté jsem zjistil, že se k lesům obrací modlitby mnoha náboženství, a stvořil jsem architekturu, která se je obklopena stromy a modlí k lesu.
Malý trojúhelníkový pozemek z jedné strany přiléhá ke hřbitovu, druhou stranou sousedí s místní silnicí s nízkou dopravní intenzitou a poslední strana je obrácena k pěší stezce téměř bez chodců. Proto jsem se rozhodl vytvořit prostor otevřený do lesa, který by podpořil jeho transcendentální význam. Nakloněním stěn do interiéru jsem se vyhnul větvím a listí stromů. Forma vychází z tradičního japonského stylu Gassho (tradiční vesnické domy mezi 17. - 20. stoletím, kterých se dochovalo jen 150 a dnes jsou na seznamu světového dědictví Unesco - pozn. překl.), kde jsou dva o sebe opřené vazníky namířeny do všech směrů a vytváří tak působivý vnitřní prostor. Strmá střecha je pokrytá taškami z odlévaného hliníku s vroubkovaným vzorem, přičemž každá taška byla ručně vyrobena místními řemeslníky.
Kamenná podlaha je mírně o 1 centimetr nakloněna směrem k lesu, čímž vybízí modlící lidi k předklonu. Spáry mezi břidličnými deskami se sbíhají do úběžníku ukrytého hluboko v lese, aby každý návštěvník mohl svou mysl upřít právě do lesa. Při modlení člověk jemně spojí své prsty a vytvoří v rukou vytvoří malé teplé místo. Výsledná architektura působí, jako by byl tento malý modlitební prostor mezi rukami vyňat a zvětšen. Architektura se modlí stejně jako lidé. Pro všechny, kdo jsou v hlubokém zármutku, může architektura poskytnout útěchu. S těmito úvahami jsem vytvořil projekt, který by jemně objal truchlící návštěvníky.
Hiroshi Nakamura & NAP