Muzeum Nezu

„Chtěl jsem vytvořit rozměrnou střechu, která by muzeum přirozeně spojovala s okolím. Mírná střecha s velkým přesahem nabízí dostatečné stínění. Stín váže objekt se zemí, dodává architektuře na příjemném vzhledu a srdečném přijetí městem. Jako architekti jsem byl velice ovlivněn uměleckými technikami dodávajícími hloubku prostoru za použití omezených prostředků, což se také odráží v mém návrhu muzea Nezu.“

Muzeum ležící v tokijské čtvrti Aoyama slouží k vystavování sbírek japonského průmyslníka Kaichiro Nezu (1860-1940). Jedná se spíše o pokus koncipovat muzeum jako urbanistický návrh než osamocený objekt. Výstavní třída Omotesando, kde jsou jeden na druhém natěsnány butiky prestižních módních značek, začíná v lesním parku s chrámem Meiji Jingu a na jihu třídu ukončuje do zeleně ponořené muzeum Nezu. Pozemek o rozloze 20000 m² původně sloužil jako soukromé sídlo rodiny Nezu. Muzeum obsahuje jedinečné sbírky japonských a orientálních starožitností. Muzeum si společně se vzrostlou zahradou a čajovým altánem od svého otevření v roce 1914 získalo u veřejnosti velkou popularitu. U příležitosti obnovy jsme uvažovali o urbanistickém návrhu ve tvaru činky, která by byla na obou koncích obklopena lesem. Starý a zchátralý sklad byl společně s výstavním domem nahrazen novými objekty, zatímco 'nové' domy postavené v roce 1990 byly zčásti zrekonstruovány na depozitáře a jako zázemí pro administrativu.
Chtěli jsme vytvořit nové muzeum, které by bylo přirozeně spojené se svým okolím za pomocí stínu z rozložité střechy umístěné mezi rušnou komerční čtvrtí a lesem. Tašková střecha se sníženými okapy zdědila svůj tvar po původním muzeu, což ihned sladilo nový objekt se zahradou. Snažili jsme se co nejlépe napojit okraje výrazně lineárního prvku s okolním lesem. Okraje střechy, které tvoří ocelové plechy s povrchovou úpravou kyselinou fosforečnou, se ztenčuji do naprostého minima. Ocelové pláty rámují keramické střešní tašky, které lze najedou vnímat podobně jako umělecká díla uvnitř muzea. Stejné ošetření ocelových panelů je uplatněno při obkladu obvodových stěn, čímž se stěny lépe přizpůsobují stínům.
Objekt není směrem z města chráněn žádnou stěnou. Spíše se k němu obrací bambusovou houštinou, je pokusem o koncipování muzea jako urbanistického činu. Lidé při vstupu kráčí podél bambusové stěny ukrytí pod převislou střechou. Jde o pasáž, kde návštěvníci přecházejí z živoucího města do překrásného lesa. Podobně jako u cesty 'roji' do čajového pavilonu, také zde návštěvníci potřebují změnit svou náladu a zakončit cestu ze svatyně Meiji a Omotesando (což doslovně znamená 'hlavní cesta ke svatyní a chrámům').
Vnitřek muzea je zlehka zabalen do korálově šedého kamene z Qingdao, který má podobný vzhled jako bambus a zároveň je použitý v zahradě pod velkou stinnou střechou. V interiéru jsou rovněž použité tenké proužky bambusu 'neritsuke' (tence seříznutý bambus z něhož se dělá dýha).
V zahradě byla rovněž renovována kavárna, byly zachovány kamenné zdi a ohniště z původního sídla Nezu, což je dalším místem, odkud se mohou návštěvníci těšit ze zahrady. Muzeum je nástrojem, který opětovně spojuje město s lesem.