Národní muzeum pro západní umění

foto: Petr Šmídek, 2012

Japonský obchodník Kōjirō Matsukata (1865-1950) nashromáždil během svého sedmiletého (1916-23) pobytu v Paříži úctyhodnou uměleckou sbírku čítající tisíce obrazů, soch a dekorativního umění, které se mělo stát základem pro Národní muzeum západních uměleckých tradic. Tento záměr však přerušila druhá světová válka, kdy bylo umění v roce 1939 zabaveno francouzskou vládou jako válečná kořist a celá sbírka byla Japonsku navrácena až po dlouhém vyjednávání v roce 1956 s podmínkou, že muzeum musí navrhnout francouzský architekt. K tomuto účelu byl již v roce 1955 povolán Le Corbusier, jemuž asistovala trojice japonských architektů (Kunio Maekawa 1928-30, Junzo Sakakura 1930-36 a Takamasa Yoshizaka 1950-52), které Le Corbusier již dříve zaměstnával ve svém pařížském ateliéru na 35 Rue de Sèvres.
Muzeum si klade za cíl představit japonskému publiku vědeckým způsobem historii, současnost a budoucnost západního umění, kterému však dominují francouzští impresionisté. Pozemek poskytla japonská vláda. V muzejním okrsku ve čtvrti Ueno na severu Tokia se již nachází historické, vědecké i umělecké muzeum. Ze zalesněné náhorní plošiny se naskytuje překrásný výhled na panorama města.  
Hlavní ideou se projekt vrací o čtvrt století nazpět a vychází ze spirálovitého Musée à croissance illimitée (Muzea s neomezenou možností růstu), které Le Corbusier vytvořil jako ideový koncept v roce 1931. Přestože původní projekt nebyl zamýšlen pro žádné konkrétní místo, nakonec se tento princip odvozený z Moduloru objevil ve třech pozdějších Le Corbusierových realizacích: Městském muzeu v Ahmedabadu (1959), Národním muzeu pro západní umění v Tokiu (1959) a Umělecké galerie ve vládní čtvrti Čandígarh (1965).
Rozlehlému náměstí před vstupem do muzea vévodí trojice Rodinových soch. Strohé průčelí doplňuje jen velkoformátové okno, k němuž vede předložené schodiště. Mohutný betonový objekt spočívá na tenkých sloupech. Přízemí zůstává prosklené, aby zůstal zachován dojem volného půdorysu. Sloupy v přízemí mají tloušťku 60cm a horních patrech pak 55cm (Le Corbusier původně plánoval subtilnější rozměry 53 a 43cm odvozené z Moduloru). Hlavní výstavní podlaží se nachází v prvním patře, kam se vstupuje po trojramenné rampě z centrální kryté dvorany s Rodinovými sochami.
V roce 1979 přistavěl Kunio Maekawa k muzeu nové křídlo (4902 m²) a v letech 1994-97 prošlo muzeum další rekonstrukcí a rozšířením (1525 m²). V roce 1998 bylo zařazeno na seznam stovky nejvýznamnějších japonských veřejných staveb a v roce 2007 se muzeum stalo kulturní památkou.