Palazzo INAIL
Jedná se o místní pobočku Národního ústavu pro pojištění proti pracovním úrazům (INAIL - Istituto Nazionale per L'Assicurazione Contro gli Infortuni sul Lavoro) v Benátkách. Vzniklo v rámci celostátního programu, z roku 1930 které se snažilo nabídnout všem zaměstnavatelům, potažmo zaměstnancům, právní, ekonomickou a lékařskou pomoc při řešení pracovních úrazů.
Spolupráce mezi Giuseppem Samonou a pojišťovacím ústavem započala již v roce 1939 při navrhování a výstavbě Palazzata Messina na jihu Itálie. S projektem Benátského sídla INALu byl osloven až v roce 1947. Jednalo se stavbu v těsné blízkosti kostela San Simeone Piccolo. Hlavní hmota domu je situovanou do ulice, s výhledem na Campiello della Comare, na kterou zezadu navazují dvě menší hmoty, s nimiž vytváří vnitřní nádvoří. V přízemí jsou umístěny ordinace lékařů, dále pak v prvním patře se nachází samotné kanceláře INAILu. Ve druhém patře se nachází právní poradna, zatímco ve třetím a čtvrtém patře byty.
V roce 1951 ústav získal i přilehlou nárožní stavbu/palác Palazzo Adoldo, kterou bylo tedy třeba funkčně propojit s nově vznikajícím ústavem. Giuseppe ještě před samotným dokončením novostavby projekt přeprojektoval, tak aby nedošlo pouze k funkčnímu ale taky formálnímu propojení obou budov. Nová budova přebírá horizontální členění fasády, a to tedy výšku přízemí i piana nobile. Ustoupené poslední podlaží dovoluje sjednotit výšku říms obou domů, a Stejně jako Palazzo Adolda se fasáda liší i otvory ve fasádě v posledním plnohodnotném podlaží oproti patrům pod ním. U budovy ústavu toho bylo docíleno použitím zapuštěných lodžii, které mají i své funkční opodstatnění, jelikož se v tomto patře nacházejí bytové jednotky.
Charakteristickou vlastností architektury této budovy je touha potlačit nosné prvky viditelné na fasádě. Toho nebylo však docílen jejich zamaskováním, avšak použitím mnoha štíhlých vertikálních prvků. Pozorovatel tak na první pohled nedokáže v jakási textuře fasády zorientovat a nalézt strukturní charakter či samotnou tektoniku stavby. Nová budova přináší do laguny nový architektonický jazyk i materiál a to neomítaný beton, přitom však ctí principy členění hmoty Palazzo Adoldo.
Spolupráce mezi Giuseppem Samonou a pojišťovacím ústavem započala již v roce 1939 při navrhování a výstavbě Palazzata Messina na jihu Itálie. S projektem Benátského sídla INALu byl osloven až v roce 1947. Jednalo se stavbu v těsné blízkosti kostela San Simeone Piccolo. Hlavní hmota domu je situovanou do ulice, s výhledem na Campiello della Comare, na kterou zezadu navazují dvě menší hmoty, s nimiž vytváří vnitřní nádvoří. V přízemí jsou umístěny ordinace lékařů, dále pak v prvním patře se nachází samotné kanceláře INAILu. Ve druhém patře se nachází právní poradna, zatímco ve třetím a čtvrtém patře byty.
V roce 1951 ústav získal i přilehlou nárožní stavbu/palác Palazzo Adoldo, kterou bylo tedy třeba funkčně propojit s nově vznikajícím ústavem. Giuseppe ještě před samotným dokončením novostavby projekt přeprojektoval, tak aby nedošlo pouze k funkčnímu ale taky formálnímu propojení obou budov. Nová budova přebírá horizontální členění fasády, a to tedy výšku přízemí i piana nobile. Ustoupené poslední podlaží dovoluje sjednotit výšku říms obou domů, a Stejně jako Palazzo Adolda se fasáda liší i otvory ve fasádě v posledním plnohodnotném podlaží oproti patrům pod ním. U budovy ústavu toho bylo docíleno použitím zapuštěných lodžii, které mají i své funkční opodstatnění, jelikož se v tomto patře nacházejí bytové jednotky.
Charakteristickou vlastností architektury této budovy je touha potlačit nosné prvky viditelné na fasádě. Toho nebylo však docílen jejich zamaskováním, avšak použitím mnoha štíhlých vertikálních prvků. Pozorovatel tak na první pohled nedokáže v jakási textuře fasády zorientovat a nalézt strukturní charakter či samotnou tektoniku stavby. Nová budova přináší do laguny nový architektonický jazyk i materiál a to neomítaný beton, přitom však ctí principy členění hmoty Palazzo Adoldo.
Jakub Czapek
0 komentářů
přidat komentář
