Památník Zámeček

Nové muzeum a související krajinářské úpravy pietního území Národní kulturní památky Zámeček - místa nacistického popraviště - připomínají temné události léta 1942, kdy zde bylo v rámci heydrichiády zavražděno 194 lidí včetně obyvatel osady Ležáky.

Důvod, proč popraviště vzniklo právě zde, nespočíval jen v jeho tehdejším situování ve vojenském areálu kolem Larischovy vily, v níž Gestapo zřídilo své místní sídlo, či – na poměry Pardubic – výjimečné morfologii (písečný val), ale také v jeho odlehlosti a sevřenosti díky okolním lesům.

Poválečný vývoj však tato specifika zastřel. Přeměnou vojenského areálu na průmyslový došlo k odtržení popraviště od vily a změnilo se i místo samotné. Val postupně erodoval, zarostl a byl méně znatelný. Původní pás lesa pak přerušily době vzniku poplatné parkové úpravy. Ani expozice v malé budově ze 70. let neodpovídala významu místa. Souvislosti se vytratily. Scházela důstojnost.

Prvním krokem bylo odstranění oplocení areálu památníku, což jej propojilo se sousedním parkem a umožnilo nový přístup v hlavní ose popraviště. Odstraněn byl i původní objekt expozice. Písečný val byl následně remodelován do původní podoby a les dosázen v místech, kde se nacházel v době poprav.

Základem nové kompozice se poté stal pomník z roku 1949, jakožto součást jednotící linie, která společně s ním integruje jak muzeum a přístupovou rampu, tak tribunu na sezení při pietních setkáních.

Vlastní muzeum je pak umístěno v zemi, vklíněno mezi stromy. Nechce konkurovat pomníku. Betonový odlitek se ztrácí pod zelenou střechou přecházející v okolní louku. Stává se spíše land-artem než skutečným domem.

Vnitřní labyrint s okružní expozicí je komponován na míru konkrétním exponátům. Charakterová různorodost jednotlivých výstavních prostor vytváří podklad pro tematické celky, které pracují jak s dobovými předměty a archiváliemi, tak především s množstvím audiovizuálních a multimediálních prvků. Vzájemné oddělení jednotlivých prostor chodbami s rampami podtrhuje jejich obsahovou i formální odlišnost.

Po vstupu do světlého foyer – hlavního komunikačního uzlu muzea – začíná okruh v kinosále zhlédnutím krátkého úvodního filmu zachycujícího přerod prvorepublikové atmosféry do nacistického diktátu. Film vrcholící útokem na Reinharda Heydricha vytváří východisko pro další části expozice.

Následující místnost připomíná administrativní preciznost nacistického aparátu a jeho kořeny. Návštěvník se ocitá v “pracovně” s horním osvětlením s množstvím dokumentů, ve kterých může listovat (udání, seznamy deportovaných Židů, průběh heydrichiády v Pardubicích atd.) za „dohledu“ členů tehdejší pořádkové policie na nástěnných, záměrně rozostřených fotografiích.

Poté se opět noří do tmy a po rampě schází do prázdného prostoru věnovaného obětem. Zde jsou na jedné straně vystaveny předměty z popraviště a na druhé popravčí protokoly. Drásavou atmosféru umocňuje šikmá hliněná podlaha i chlad.

Ve vedlejší malé zaklenuté kobce jsou pak o zeď opřeny rakve používané pro převoz popravených. Doprovází je promítání jejich tváří a také čtený deník Jaroslava Charypara, který zavražděné odvážel. Symbolicky se tato část expozice nachází v nejnižším bodě.

Poté se sklon ramp obrací, začíná se postupně stoupat nahoru. Úzká chodba staví návštěvníka těsně před rozměrné fotografie přibližující Ženevské konvence – mezinárodní úmluvy uzavřené po roce 1945. Téma potrestání zločinců připomíná videozáznam Norimberského procesu i přehled poválečných osudů vrahů ze Zámečku.

Expozice následně pokračuje místností s obrazovkami, z nichž promlouvají přeživší a pamětníci tehdejších událostí. Znásobení téhož obrazu zdůrazňuje mrazivost svědectví. Těsně před návratem do foyer se pak nachází poslední část – uprostřed muzea situovaný pietní dvůr s pamětní deskou. Jen čtyři stěny, třešeň a nebe nad hlavou.

Do nové stavby byla také přenesena umělecká díla z odstraněných stél a původního objektu. Keramické vlysy z roku 1967, jejichž autory jsou tehdejší studenti VŠUP Ilja Holešovský a Jan Hričák, nyní uvozují vstup na pietní dvůr a keramický reliéf z roku 1975 od Zuzany Koutové dominuje foyer.

Pohledový beton v exteriéru i interiéru doplňují další syrové materiály - robustní ocelová vstupní vrata, masivní dřevěné lavice, železné rámy vitrín, pozinkované dveře a stůl v expozici, nábytek z voděodolné překližky nebo asfaltová pamětní deska.

Dispozice je koncipována tak, že je možné celou expozici uzavřít a kinosál s foyer a dalšími přilehlými prostory poté využívat samostatně pro pořádání nejrůznějších událostí (přednášky, setkání, výuka, dětský program apod.), přičemž pietní dvůr zůstává stále přístupný.

V areálu kolem památníku vznikla páteř nových pěších cest, která potvrzuje v lokalitě dříve zažitá spojení nebo reaguje na nově vzniklé souvislosti (začlenění památníku do parku, odstranění bariér, vznik nového parkoviště atd.). Nový pohled na pietní území nabízí pěšina vedoucí po písečném valu.

Vzhledem k tomu, že obnova poslední cesty popravených v původní trase v současnosti není možná, symbolické propojení představuje “mizející” pěšina, která vede v místech, kudy přicházely oběti, do zdi sousedního průmyslového areálu. Třeba jednoho dne dojde k propojení s Larischovou vilou…