Rekonstrukce Domu umění města Brna

      V novém či ve znovu nalézaném smyslu této město reprezentující stavby, je na místě připomenout souvislost reprezentanta s něčím jiným, než je on sám. S náležením k něčemu, tedy s uvedením Věci do vztahu k něčemu jinému, co zde není samo o sobě přítomno. Výstavní galerie - Dům umění má od svého založení (r. 1911) výsadní reprezentující postavení, to místo je zakotveno v obraze jako i v kulturní struktuře města.
      Místo, kde stojí Dům umění, ve vítězném návrhu soutěže od architektů Kellnera a Neubauera z r.1861, byla jedna ze vstupních bran do historického města i do nových rozvíjejících ploch tzv. Koliště s enklávou navazujících parků, jejich nově metropolitně pojatých prostorů.
      Ve smyslu pozitivního představení "rene- sance" přírodních motivů a lidského měřítka se znovu objevuje architektonický význam zřetelný v původní secesní koncepci Domu umění (dříve zvaného Dům umělců) podle Heinricha Carl Rieda (vítězství v architektonické soutěži v r. 1908). Čelní partie byly až k patičnosti korunovány věnci výtvarné výzdoby, v zadních partiích byl navozován vztah díla k parku, k městu. Vedle bezprostředního smyslu objektu se zde určuje nový veřejný zájem a kontext města. Pojetí umění i jako téma veřejného zájmu bylo při rekonstrukci hlavním mottem, kterým je "nová duchovnost".
      Tuto novost v pohledu na umění potřebujeme pro nezastupitelný význam Domu umění - pro vnímání prostých ale krásných věcí - obrazů, soch a dalších artefaktů. To souvisí s autorskou architektonickou snahou, kde technika rekonstrukce jako "techné" nenabízí jen materialistický smysl, ale ten, kde také citová i rozumová ctnost, jež patří do oblasti umění, navozuje jak estetický, tak v souvislosti s tím i etický stav. To je dílem vidění umění, do kterého město řadí i dům pro umění jako (obec reprezentující) architekturu. V ní se ještě vracíme mezi reálné a současně povznášející věci. V naznačené vůli po ctnosti teprve to, co leží před očima, lze vyjádřit a pojmenovat tak, jaké to obvykle je a jak se to jmenuje; i to jé téma atmosféry a výchozí pozice architektury pro instalaci výstav. Ta zajišťuje lidské a zároveň prosté slavnostní řešení povrchů, jemně ornamentálně stylizované dlažby, nové ergonomické kliky, toalety mimo hlavní sály, nový výtah, důstojnější zpřístupnění suterénu s hygienickým a později restauračním zázemím, klidnější estetiku prostoru hlavních výstavních sálů s odstraněním nevzhledných radiátorů, odstranění přehřívání vzduchotechnickou výměnou chladného vzduchu a další nové téma: do parku nově výtvarně pojatá (dříve jen zadní) fasáda. Lidský rozměr byl dán obyčejnou, ale v pojetí Domu umění silnou věcí a tou je nová terasa s možností využití části parku vstřícného k událostem domu i města.
      Mluvíme-li o nové duchovnosti, myslíme proměnu ducha nejen vlastní architektury, ale v širším smyslu tohoto místa a města. Nakolik hmotné prostředky mají základní geometrický a estetický projev, tolik vyzařují stupně prostorové jednoty - duše smyslu vystavovaných i normálních věcí. Jestliže jedním ze základních projevů emanace ducha je i živá souměrnost, jež přispívá k dobru věcí, pak celý dům je v architektuře dotvářen jako živě souměrný. Aby tato naléhavost symetrie nebyla až tíživá, k tomu také napomáhá nové velké, měřítko zakládající, okno z Galerie Jaroslava Krále do parku. Pro znovu navození vyzařování původního, přírodní mýtus ctícího pojetí materiálů, byla požita na fasádách přírodní vápenná omítka. Jestliže východiska při založení místa Domu umění byla prosluněna vlivy jižanskými, pak máme v úmyslu podpořit toto "otevření se jihu" symbolicky velikými francouzskými okny v přízemí krytými okenicemi. Dovnitř domu pak může dopadat, ať v účelových prostorách jako je kavárna, tak zejména ve všech výstavních síních, filtrovaný proud světla. Jeho barevnost a čistota byla inspirovaná heidegerovským pojmem "světlina". Ve vstupním foyeru a na terase byl nově použitý brněnskou tradicí ověřený kámen rhyolit,. Ostatní bílé znovu prozářené sály a nové prostory byly vyčištěny od neestetických přídavků, které sem nanesla minulá, i v této architektuře spíše jen prakticistně orientovaná léta.
      Dům umění tedy dostal zase jiné estetické i užitné vlastnosti. Při snaze tyto vlastnosti přiblížit, je možné jedině nechat - "věci" na "místě" a v "čase" takzvaně architekturu "měřit" proporcemi lidského těla i ducha. Jestliže zmiňujeme teoretiky umění a architektury, mohlo by se zdát, že jde o komplikované úvahy a cestu. Nikoliv, při rekonstrukci Domu umění v Brně jde pouze o jednoduché  místo pro instalaci výstav; a nejen to, jde také o reprezentaci smyslu pro věcnou a proporcemi připomínanou lidskost a společenskou zodpovědnost.