Rozšíření kláštera svatého Benedikta

Klášter Sv. Benedikta se nachází v jižním Nizozemí, v těsné blízkosti německých hranic. Byl postaven pro mnichy z Merkelbeeku, první benediktinské instituce v Nizozemí po reformaci. Stavba podle návrhu proslulého architekta sakrálních budov, Dominika Böhma, začala roku 1922. Autor navazuje na tradiční plán benediktinských klášterů. Dílo je charakteristické svými dvěma oválnými věžemi, které ohraničují jižní fasádu, zatímco na severní straně se nachází kostel v románském stylu.
Hned v začátku však stavbu potkaly problémy – rok po nastěhování mnichů musely být práce z nedostatku financí přerušeny. Další pozastavení následovalo v období druhé světové války, kdy dokonce nedostavěný klášter sloužil na čas jako kasárna americké armády či domov pro rodiny navracející se z Indonésie. Po skončení války byl komplex přidělen ke klášteru Oosterhout, jehož mniši se zasloužili o dokončení záměru. Vypracováním návrhu dostavby – tedy kostela, přistavění knihovny, sakristie a otevřené arkády kolem nového kláštera - byl pověřen architekt a mnich Hans van der Laan.
Když Van der Laan přijel na místo, spatřil prostou cihlovou budovu v historizujícím slohu, kde byly všechny části kláštera pevně semknuty kolem centrálního dvora. Van der Laanova rekonstrukce a konverse zaměnila původní místa za „očištěné“ prostory, které navrhl dle svých teorií. Tedy opuštění romantického tvarosloví a oválných věží, naopak přistavěl na severní straně nízkou sloupovou předsíň a na jihu stavbu otevřel v místě refektáře.

Dílo trvalo dalších třicet let, než bylo dokončeno. Během této doby uzrál Van der Laan jako muž, mnich i architekt. Klášter se pro něj stal možností aplikovat své teorie a ověřovat je každodenně a za všech okolností.

Krypta. Byla dokončena roku 1961 a stala se tak místem, kde začalo znovuzrození vaalského kláštera. Nachází se pod úrovní země a skýtá jak sugestivní tak strohý prostor, jehož atmosféra je tvořena základními prostředky architektury, tedy světlem, měřítkem a rytmem. Pravoúhlý půdorys oživuje dvojité sloupořadí poblíž postranních stěn, které jednak vymezuje prostor bočních kaplí, a pak dále v lodi tvoří podporu pro kostel nad kryptou.
Jako v celé budově, i zde jsou použité materiály zřetelně přiznané: cihelné hrubě omítané sloupy, železobetonové překlady. Podlaha je tvořena velkými deskami ze směsi cementu a říčních oblázků. Jedinou výjimkou v extrémní jednoduchosti celku je zadní stěna, která sestává z kamenných desek. Za nimi odpočívají mecenáši kláštera. Jejich jména jsou do desek vyryta písmem, které navrhl Van der Laan. Kámen je také použit pro oltáře v kaplích, jediným ornamentem zůstává svícen, navrhnutý taktéž mnichem-architektem.
Světlo je integrální součástí konstrukce, vstupuje do krypty pouze zleva. Stíny, které vytváří, dodávají prostoru zdobnost. Působení světla je zřetelné na dvou vstupech, které do krypty vedou – ačkoli jsou zcela symetrické, zdají se být naprosto rozdílné. A to právě díky světlu, které na ně dopadá. Charakteristický rys celého vaalského kláštera se zde objevuje poprvé: mistrné spojení absolutně obyčejných elementů, ze kterých vznikne tajemný a posvátný prostor.

Kostel. Společně s přístavbou byl dokončen 1967. Tvoří ho několik na sobě nezávislých částí – první z nich je vstup, tedy dlouhý nízký dům s prostorem portýra a několika místnostmi pro hosty, za kterým následuje otevřené atrium přes dvě podlaží, nápadně se podobající peristylům římských vil. Protože je rozšíření vaalského kláštera situováno ve svahu, je samotný kostel vyšší než vstup, a je proto zpřístupněn schodištěm v portiku. To je jednou z architektonicky nejzajímavějších rysů celého komplexu. Stejně tak atrium je jedním z nejpůsobivějších míst, tedy „místnost“ otevřená do nebe. Funguje jako práh, hranice mezi veřejností a klausurou. Jako vlastní vstup do kostela slouží dvoje jednoduché dveře. Sousední dveře z arkády atria vedou již do soukromých prostor kláštera.
Interiér kostela má půdorys baziliky s lodí obklopenou na třech stranách kolonádou. Loď působí jako nezávislá stavba obklopená kostelem. Světlo vstupuje do kostela v jeho horní části, vstupuje pravoúhlými okny, které se směrem do rohů navzájem přibližují. V interiéru, i přes domnělou symetrii, mnohé naznačuje pravý opak, například nesoulad horních oken se spodním sloupořadím připomíná, že v budově není použit zjevný formalismus. Posvátná atmosféra pramení z celkového prolínání vztahů, které dává podstatu těm pár elementům, ze kterých se kompozice skládá.
Oltář stojí na konci lodi. Na obou stranách je obklopen dvěma řadami dřevěných lavic, kde mniši slaví eucharistii. Před oltářem jsou další tři řady, určené veřejnosti. Jako všechen ostatní mobiliář kláštera, byly i lavice navrženy Van der Laanem v duchu jednoduchosti, sou tvořeny sbíjenými natíranými dřevěnými deskami, s ojedinělými variacemi. Podobné řešení – tmavě natřené dřevěné desky – jsou použity na zakrytí stropu lodi a kolonád.
Zvonice, klíčový prvek návrhu kláštera a prototyp pro zvonice v Roosenbergu a Tomelilli, stojí na jedné ze stran vstupního peristylu a vypadá jako malá pravoúhlá věž. Jejích pět zvonů není laděno jako hudební nástroje, ale harmonizováno podle Pythagorejského systému, na kterém je založen Gregoriánský chorál.

Knihovna a sakristie. Tato část kláštera je umístěna v odděleném domě se sedlovou střechou, byla dokončena roku 1986 a uzavřela tak dostavbu benediktinského kláštera. Knihovna je jednoduchého, pravoúhlého půdorysu a zaujímá dvě podlaží. Prostor je rozdělen řadou sloupů na menší rušnou část, kde se nachází schodiště, a větší díl, kde je místo pro vlastní knihy a stoly ke studiu. Dvě protilehlá schodiště jsou skvostem v celém díle. V jejich vztahu ke galerii se opakuje stejná forma jako u schodiště vedoucího ke kostelu, což je navíc zdůrazněno užitím stejných materiálů. Sakristie je rozdělena - tentokrát však již rovnoměrně - také řadou sloupů, které tvoří atmosféru náměstí či ulice, tedy řešení, které Van der Laan neustále používá ve svých interiérech. Je to velká jednopodlažní místnost, která uchovává předměty ceremonie a liturgické objekty, které také navrhl Van der Laan.

Klášter a otevřená arkáda. Horní klášter ve Vaalsu je jádrem nového rozšíření, jeho forma se odvíjí od umných kombinací elementů – již existující centrum kláštera, nový kostel, budova s knihovnou a sakristií. Arkády obíhají okolo dvou stran a mají velká okna přehlížející zelenou plochu v centru. Na jejich třetí straně (na čtvrté se nachází původní křídlo kláštera) se objevuje poslední z architektonických forem objevených ve Vaalsu Van der Laanem: široká, otevřená arkáda, která tvoří síto mezi interiérem a exteriérem, ale také odráží hru jejich vzájemných vztahů.
Ve Vaalsu byl každý detail navržen s ohledem na požadavky mnichů a neméně pak s respektem k benediktinské tradici. Jak je zřejmé, celý komplex je založen na extrémní čistotě a prostory vychází přesně z vlastností konstrukčního systému a použitých materiálů. Každá funkce je přesně definována, rušné prostory schodišť se odlišují od prostorů pro kostel či knihovnu. Volba materiálů je v souladu s jejich podstatou – cihelné stěny a sloupy „zamazané“ maltou, překlady ze železobetonu, podlahy ze směsi cementu a oblázků, okna z tabulek skla, stropy pokryté dřevěnými deskami a žulové oltáře a pamětní desky. Vše je propojeno sítí proporcí, která dotváří neviditelné měřítko budovy. Ta je obojím – jednoduchou i komplexní a zasluhuje si být oceněna jako moderní architektonické veledílo.
Architekt má také pod kontrolou exteriér, který je podobný prostoru v budově. I zde jsou stanoveny jasné vztahy mezi stromy a stávajícím lesem, zeleninovou zahradou a pěšinou pro mnichy. Van der Laan napodobuje městskou krajinu, ve kterém stromy představují řady domů a trávníky náměstí. Jedním z nich je i hřbitov mnichů, kde jsou hroby uspořádány do půlkruhu a označeny jen pouhým kamenem. Mnich a architekt Van der Laan je zde také pohřben.