Letošní pavilon u londýnské Serpentine Gallery navrhli Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa, představitelé stále respektovanějšího ateliéru SANAA z Tokia. Bílá barva, průsvitnost prostor, hravost půdorysných plánů, reflexe okolního prostředí, měkká propojení a křehce působící architektura odkazující se v hierarchické pokoře k přírodě - to jsou základní ideová východiska této dvojice architektů.
A právě posledně uvedený aspekt je inovativním příspěvkem z dílny SANAA do osmileté historie letních pavilonů u Serpentine Gallery. SANAA se již na první pohled od svých předchůdců ideově odlišuje. Jak vzpomněla Kazuyo Sejima během přednášky při otevření pavilonu:
"Naším cílem při navrhování pavilonu bylo podpořit a umocnit působení nádherné zelené oázy, vytvářející ojedinělý kolorit prostředí Serpentine Gallery". Architektura, kterou se dvojice představuje poprvé v Anglii, je jednoduché a působivé dílo, ve výsledném účinu přímo závislé na interakci se samotnými návštěvníky.
Tvar připomínající spíš dětskou hračku než seriózní konstrukci parkové architektury dokonale splývá s kontextem přírodního prostředí a z větší vzdálenosti je téměř neviditelný. První, co kolemjdoucího upozorní na jeho přítomnost, je ostrý odraz náladové oblohy londýnského podnebí. Zdá se, že propojení pavilonů s existující strukturou galerie je každým rokem citlivější a harmoničtější.
Samotný pavilon je vytvořen propojením pěti nezávislých eliptických elementů. Různě velké elementy vytvářejí v centrální kompozici krásný tvar vymezený měkkými ladnými křivkami. Expresivní vzhled s jemně definovanou horizontální linií vznášející se nad úrovní terénu je podpíraný soustavou náhodně rozmístěných subtilních sloupů. Historický odkaz na Miesův Farnsworth House (1946) nebo Glass House (1949) od Philipa Johnsona, kdy okolní zeleň vytváří exteriérovou bariéru objektu, je jedním z nádherně rozvinutých konceptů architektů.
Střešní deska s povrchem z velkoplošných hliníkových plátů má jednoduše, až holisticky, definované detaily - působí téměř monoliticky. Je podepřena náhodným sloupořadím. Nerovnosti vzniklé řemeslným zpracováním citlivého hliníkového materiálu při jeho aplikaci na nosnou konstrukci vytváří krásnou hru zrcadlení a odlesků okolního prostředí, jejichž intenzita a směrovost je závislá na pohybu a vnímání návštěvníků procházejících pod přístřeškem. Je to hra reflexí a odlesků, kopírující a současně násobící podněty z okolí s umocněním jejich charakteru. Celkové výtvarné působení je paralelní k podobě pokojně proudící vodní hladiny. Sympatické je pozorovat chybové chování konstrukce v rozponu mezi jednotlivými sloupky, kdy se přirozeně prohýbá. Únik z vytvořené iluze však okamžitě nastane v momentě, kdy se vykročí z betonem vylitého pódia lemujícího konturu přístřešku do okolního trávníku. Půdorys vskutku působí jako závodní okruh pro formule. Po stranách klíčových míst se nechází vyztužená nárazníková zóna se štěrkovým násypem.
Obsahovou náplní dočasného pavilonu je jako již tradičně několik doprovodných akcí galerie. Pavilon obsahuje kavárnu a prostor malého auditoria s pódiem v největším přesahujícím rameni komplexu. Tyto prostory jsou předělené plexisklem vytvářejícím akustickou bariéru. Své místo si našla také symbolická zahrádka v centrální části dispozice násobící přirozenou provázanost s okolím. Dvojice zadních ramen má čistě meditativní charakter.
Forma či spíše její dosažená atmosféra nejméně přesahujícího ramene přístřešku se sníženým stropem, kde se konkávně prohnutá stropní deska svými odrazy a odlesky okolí promítá do očí diváka, je zdánlivě podobná dílu Cloud Gate, které britsko-indický umělec Anish Kapoor navrhnul pro Millenium Park v Chicagu. Čas zřejmě ukáže, jestli se silueta půdorysu pavilonu stane ikonickým emblémem, za jaký je po desetiletí považována křivka skleněné vázy Savoy (1936) od fenomenálního Alvara Aalta.
Jakkoliv si budeme asociovat letošní pavilon u Serpentine Gallery, určitě je to nejvydařenější stavba, o jakou byla galerie obohacena a zaslouží si hodnotnější reinstalaci po 18. říjnu, kdy bude demontována a nabídnuta v aukci k prodeji.
Rasto Udzan