Širokoúhlé kino v Uherském Hradišti
Realizace kina v Uherském Hradišti je výsledkem rozsáhlé studijní práce o dvouúčelových stavbách. Stavba měla ověřit princip, na kterém je založena ojedinělá koncepce tohoto druhu a možnost širšího uplatnění na území státu.
Stavba je řešena jako širokoúhlé kino 35 mm pro 550 diváků. Je umístěna v centrální exponované poloze a spolu se sousedním muzeem, sportovní halou a vzrostlým parkem vytváří kulturní a oddechový prostor města.
Provoz kina je řešen jednosměrně s vyloučením křížení pohybu návštěvníků a zahrnuje vedle vlastního kinosálu čekárenskou halu, prokládací šatny, sociální zařízení, bufet a hospodářskou část s bytem správce, kanceláří, šatnami personálu, lékařem a další pomocné místnosti.
Akustický tvar amfiteatrálního hlediště kina je vepsán do obvodového železobetonového válce, který je zakryt kopulí o rozponu 27 m. Kopule je osazena na šikmo seříznutém obvodovém prstenci a vytváří tak akustický profil stropu. Technicky bylo náročné řešení kopule, přenášející předepsaná zatížení do patního předepnutého věnce. Pro bednění kopule byly použity staveništní železobetonové prefabrikáty segmentového tvaru o délce 12 m a tloušťce 4 cm. Stavba je vybavena dvojí klimatizací, zdravotechnikou a elektroinstalací.
Vstupní část je navržena v půdoryse jako obdélník s prosklenými obvodovými vstupními stěnami, umožňujícími průhled do exteriéru, ale i na klenbu sálu, která je zatravněna a osázena. Vstupní část je obklopena terasami, jejichž část bude využívána jako letní kavárna. Pod čekárenskou halou kina je umístěna taneční vinárna pro 80 osob, jejíž interiéry se v současné době dokončují. Současně se stavbou byly navrženy parkové úpravy sousedního prostranství, které se nyní upravují pro pořádání slováckých slavností v roce 1970.
Kino Hvězda bylo slavnostně otevřeno v pátek 6. října 1967 uvedením filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová. Stavba kina byla realizována v letech 1965-68. Obestavěný prostor činí cca 10 000 m³.
V současné době je provedeno v hrubé stavbě kino v Prostějově, které je řešeno na stejném principu jako kino v Uherském Hradišti.
V nemalé řadě našich pokusů o architekturu, které charakterizuji tápání posledního desetiletí, vystupuje nová budova kina Hvězda v Uherském Hradišti jako zjev netypický. Protože není fotogenická a neomezuje se na to, aby mohla poskytnout materiál pro několik dalších snímků do popularizačních obrázkových knížek o novém Československu, nezaujme asi ani ty čtenáře, kteří své soudy zakládají jen na povrchní zajímavosti stavby. Její hloubka je někde úplně jinde. Již od počátku nutí totiž každého návštěvníka, aby uznal neúplnost kteréhokoliv svého úsudku. Neodbytné "ale" se objevuje hned při prvním setkání a je oním háčkem věci, tím, co člověku nedovoluje, aby se otočil a šel pryč s blahým pocitem, že tak rázně ukončil prohlídku, která se zdá být mařením času. Ono "ale", přítomné na každém kroku, přeroste nakonec vše to, co se zdá na první pohled snadno zavrhnutelné a vyvolá zároveň pocit úcty k autorovi, a k té jeho vlastnosti, která by se dala nazvat uvědomělá svoboda. Nikoli svoboda způsobená vnějšími okolnostmi či privilegii, nikoli svoboda síly a znásilnění materiálu či konstrukce, ale svoboda ducha, která umí překračovat nedostatek předešlých možností tím, že jde nad ně.
Kino Hvězda stojí na malé vyvýšenině na okraji parku, viditelné z nejživější městské křižovatky. Svou pravidelností čtvercového půdorysu – až diktátorsky pravoúhlou a opakující se v detailu – je ostrým protikladem k nedbalosti starého parku a okolních budov. Jen cíp zeleného trávníku mezi křižovatkou a silnicí podlehl diktátu nové budovy a byl spoután pravoúhle se křižujícími cestičkami. Fasády budovy pokračují v komponované, až klasicistní pedanterii celého exteriéru, ale pokračují v ní v elegantním rytmu, vynalézavě využívajíce zdánlivě velmi omezených možností tohoto principu. Abeceda tvarů budovy se nám zdá až čítankově známá, žádné exotické prvky, žádná šroubovaná skladba, ale je cítit, že její prvky jsou složeny lehce a elegantně.
Předložené schodiště, zdůrazněný vstup a hlavně skutečnost, že se k budově přibližujeme v ose, v prodloužené střední příčce, čtvercového obrysu budovy, nás znovu utvrzuje v onom klasicistním dojmu. Stavba se uplatňuje v obrysu, frontálně. Náš zrak proniká skleněným průčelím do foyeru a zastavuje se až na modré cylindrické stěně, jež tvoří jeho pozadí. Automaticky si prokládáme osu, po které vstupujeme i interiérem jako jeho osu symetrie. Vstup do budovy nás ubezpečí o tom, že naše kalkulace není správná. Několik skutečností (nástupy do hlediště, obrys foyeru) ukazuje, že dispozice interiéru je symetrická zcela nezvykle: podle diagonály. A výsledný dojem: překvapení; a v budově zvenčí tak statické, nečekaný pocit torze prostoru, který vnáší do foyeru prvek zajímavého napětí. Zprvu se zdá, jakoby vnitřní cylindrická stěna byla pod vlivem záhadného kroucení pootočena do polohy původně nezamýšlené a s ní i celé jádro dispozice. Tedy svévole. Ale zjištění, že ono pootočení vede k nové, nečekané úhlopříčně symetrii, nás znovu, i když na vyšší rovině, ubezpečuje o naprosté záměrnosti tohoto činu.
Modrá válcová stěna je proražena řadou malých okének. Pokud bychom za nimi očekávali pomocné prostory vlastního sálu kina anebo sál sám, velmi se zmýlíme. Vedou do zvláštního, kruhového atria, nehlubokého a prostorného. Není to však normální atrium, rovné, přehledné, s vodní plochou a cestičkami. Hned od paty zdi se zvedá terén vzhůru a opisuje plochu kulového vrchlíku, který je téměř tak vysoký jako obvodní stěny atria. Velké kameny, tráva a asi tlustá vrstva hlíny. Sál tu není. Je to takové zvláštní, absurdní atrium, divák, který očekával podle zkušenosti sál, je překvapen a znovu otřesen ve svém zdánlivě tak suverénním úsudku. Kopule podzemního sálu je ve vztahu k exteriéru a jeho pravoúhlosti prvkem zajisté nečekaným.
Do vlastního sálu se sestupuje po dvou symetrických schodištích, která sledují obvod modré válcové stěny. Sál sám je velmi široký, dosti příkře klesající výsek z amfiteátru, umístěný do podkovovitého obvodu (za jeho obvodními stěnami cítíme další prostory). Plocha stropu – betonové klenby – tu připomíná vše jiné než jednoduchý kulový vrchlík. Prostorově je sál velmi příjemný a kontrastuje svým netypickým utvářením s materiálovými nedostatky, jež znovu upomínají na truchlivý stav naší stavební výroby. Jeho umístění v suterénu, nesporně velké zemní práce s tím spojené, to vše nějak vyvrací domněnku, že by to bylo pouze výsledkem svévolného přání architekta, který skryl dosti vzdutou betonovou kopuli do atria jen proto, aby neporušil strohou hranolovou lapidárnost vnějšího obrysu stavby.
Stavba nám ještě cosi skrývá, skrývá něco, co nemůže odhalit pouhá prohlídka, něco co však stále, jako neznámá, ovlivňuje její prostorové utváření.
Teprve konstrukční výkresy mluví jasnější řečí.
Jádrem stavby je ohromný válec ze železobetonu, který nese železobetonovou klenbu ve tvaru nakloněného kulového vrchlíku. Tato podzemní prostora je schopna snášet dynamické účinky (rázy) tlakové vlny a vysokou teplotu tepelné vlny atomového výbuchu. Více než metrová vrstva zeminy chrání kopuli. Sklon osy kopule odpovídá akustickým požadavkům vnitřního prostoru, tak jak je diktuje jeho mírové využití, jako kinosál. Při betonáži kopule bylo použito jako ztraceného bednění 12 skořepinových dílců ve tvaru výsečí, uložených po obvodě a na provizorní střední sloup a na ně byla pak uložena vlastní výztuž a vybetonována tlustá železobetonová kopule. Prostory mezi podkovovitou obvodní stěnou sálu a obvodní válcovou stěnou vyplňuje sociální a klimatizační zařízení, po uzavření pancéřových dveří do sálu tvoří jeho nezbytné vybavení. Podlaha před dveřmi do sálu poněkud stoupá, je rozebírací a kryje mechanismus pancéřového uzávěru. Foyer a přiléhající prostory v obou podlažích jsou již prostory výhradně jednoúčelové, sloužící kinu a právě zřizované vinárně; mají lehkou železobetonovou konstrukci. Elegantně působí zejména výplně z bílých cementových cihel, které vytvářejí obě "zadní" fasády, zatímco obě fasády vstupní jsou proskleny.
Tedy kino a protiatomový kryt anebo lépe kino v protiatomovém krytu. To vypovídá konstrukce této stavby. Ale ani při pozorné prohlídce nedokáže neinformovaný divák identifikovat onu druhou, neobvyklou funkci této stavby.
Autor stavby vypracoval 15 variant využití tohoto krytu v mírové době ke společenským účelům, ale těžko by se některá z nich mohla rovnat svou vhodností oné realizované.
Pokud člověk pochopí, že se jedná o kino, ale nejen o kino, má dvojnásob velikou radost ze světlého foyeru, kterým proniká okolní park i město, ale který zároveň je trochu povznesen nad své okolí a proto dostává vše venku přehlednost a uchopitelnost. Ale i tady je cosi více než jen pouhý protiklad do sebe uzavřeného sálu (tíži stěn a jeho "krytovost" u něj téměř necítíme), je to zároveň konfrontace volné a široké prostory exteriéru, do níž může zrak bez překážky pronikat dvěma prosklenými stěnami a atria na straně druhé, které se zjevuje za malými okénky v modré cylindrické zdi. Atria podivného, zamyšleného, absurdního a především do sebe staženého. Je v něm cosi z divné tajemnosti kruhu a je pravým opakem onoho světa venku a předzvěstí toho světa dole, světa sálu a krytu. Zdánlivě jasná, zdálky jednoduchá a jednohlasá melodie vnějšího dojmu přerůstá po seznámení s vnitřními prostory v polyfonní kontrapunkt.
V tom je nové uherskohradišťské kino vynikajícím dílem. Smazává syrovou pochmurnost betonového krytu, aniž by smazalo jeho závažnost a výstražné volání. Polidšťuje hrůzný symbol naší doby a dává této velké investici sloužit účelům zcela neválečným.
Stavba je řešena jako širokoúhlé kino 35 mm pro 550 diváků. Je umístěna v centrální exponované poloze a spolu se sousedním muzeem, sportovní halou a vzrostlým parkem vytváří kulturní a oddechový prostor města.
Provoz kina je řešen jednosměrně s vyloučením křížení pohybu návštěvníků a zahrnuje vedle vlastního kinosálu čekárenskou halu, prokládací šatny, sociální zařízení, bufet a hospodářskou část s bytem správce, kanceláří, šatnami personálu, lékařem a další pomocné místnosti.
Akustický tvar amfiteatrálního hlediště kina je vepsán do obvodového železobetonového válce, který je zakryt kopulí o rozponu 27 m. Kopule je osazena na šikmo seříznutém obvodovém prstenci a vytváří tak akustický profil stropu. Technicky bylo náročné řešení kopule, přenášející předepsaná zatížení do patního předepnutého věnce. Pro bednění kopule byly použity staveništní železobetonové prefabrikáty segmentového tvaru o délce 12 m a tloušťce 4 cm. Stavba je vybavena dvojí klimatizací, zdravotechnikou a elektroinstalací.
Vstupní část je navržena v půdoryse jako obdélník s prosklenými obvodovými vstupními stěnami, umožňujícími průhled do exteriéru, ale i na klenbu sálu, která je zatravněna a osázena. Vstupní část je obklopena terasami, jejichž část bude využívána jako letní kavárna. Pod čekárenskou halou kina je umístěna taneční vinárna pro 80 osob, jejíž interiéry se v současné době dokončují. Současně se stavbou byly navrženy parkové úpravy sousedního prostranství, které se nyní upravují pro pořádání slováckých slavností v roce 1970.
Kino Hvězda bylo slavnostně otevřeno v pátek 6. října 1967 uvedením filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová. Stavba kina byla realizována v letech 1965-68. Obestavěný prostor činí cca 10 000 m³.
V současné době je provedeno v hrubé stavbě kino v Prostějově, které je řešeno na stejném principu jako kino v Uherském Hradišti.
V nemalé řadě našich pokusů o architekturu, které charakterizuji tápání posledního desetiletí, vystupuje nová budova kina Hvězda v Uherském Hradišti jako zjev netypický. Protože není fotogenická a neomezuje se na to, aby mohla poskytnout materiál pro několik dalších snímků do popularizačních obrázkových knížek o novém Československu, nezaujme asi ani ty čtenáře, kteří své soudy zakládají jen na povrchní zajímavosti stavby. Její hloubka je někde úplně jinde. Již od počátku nutí totiž každého návštěvníka, aby uznal neúplnost kteréhokoliv svého úsudku. Neodbytné "ale" se objevuje hned při prvním setkání a je oním háčkem věci, tím, co člověku nedovoluje, aby se otočil a šel pryč s blahým pocitem, že tak rázně ukončil prohlídku, která se zdá být mařením času. Ono "ale", přítomné na každém kroku, přeroste nakonec vše to, co se zdá na první pohled snadno zavrhnutelné a vyvolá zároveň pocit úcty k autorovi, a k té jeho vlastnosti, která by se dala nazvat uvědomělá svoboda. Nikoli svoboda způsobená vnějšími okolnostmi či privilegii, nikoli svoboda síly a znásilnění materiálu či konstrukce, ale svoboda ducha, která umí překračovat nedostatek předešlých možností tím, že jde nad ně.
Kino Hvězda stojí na malé vyvýšenině na okraji parku, viditelné z nejživější městské křižovatky. Svou pravidelností čtvercového půdorysu – až diktátorsky pravoúhlou a opakující se v detailu – je ostrým protikladem k nedbalosti starého parku a okolních budov. Jen cíp zeleného trávníku mezi křižovatkou a silnicí podlehl diktátu nové budovy a byl spoután pravoúhle se křižujícími cestičkami. Fasády budovy pokračují v komponované, až klasicistní pedanterii celého exteriéru, ale pokračují v ní v elegantním rytmu, vynalézavě využívajíce zdánlivě velmi omezených možností tohoto principu. Abeceda tvarů budovy se nám zdá až čítankově známá, žádné exotické prvky, žádná šroubovaná skladba, ale je cítit, že její prvky jsou složeny lehce a elegantně.
Předložené schodiště, zdůrazněný vstup a hlavně skutečnost, že se k budově přibližujeme v ose, v prodloužené střední příčce, čtvercového obrysu budovy, nás znovu utvrzuje v onom klasicistním dojmu. Stavba se uplatňuje v obrysu, frontálně. Náš zrak proniká skleněným průčelím do foyeru a zastavuje se až na modré cylindrické stěně, jež tvoří jeho pozadí. Automaticky si prokládáme osu, po které vstupujeme i interiérem jako jeho osu symetrie. Vstup do budovy nás ubezpečí o tom, že naše kalkulace není správná. Několik skutečností (nástupy do hlediště, obrys foyeru) ukazuje, že dispozice interiéru je symetrická zcela nezvykle: podle diagonály. A výsledný dojem: překvapení; a v budově zvenčí tak statické, nečekaný pocit torze prostoru, který vnáší do foyeru prvek zajímavého napětí. Zprvu se zdá, jakoby vnitřní cylindrická stěna byla pod vlivem záhadného kroucení pootočena do polohy původně nezamýšlené a s ní i celé jádro dispozice. Tedy svévole. Ale zjištění, že ono pootočení vede k nové, nečekané úhlopříčně symetrii, nás znovu, i když na vyšší rovině, ubezpečuje o naprosté záměrnosti tohoto činu.
Modrá válcová stěna je proražena řadou malých okének. Pokud bychom za nimi očekávali pomocné prostory vlastního sálu kina anebo sál sám, velmi se zmýlíme. Vedou do zvláštního, kruhového atria, nehlubokého a prostorného. Není to však normální atrium, rovné, přehledné, s vodní plochou a cestičkami. Hned od paty zdi se zvedá terén vzhůru a opisuje plochu kulového vrchlíku, který je téměř tak vysoký jako obvodní stěny atria. Velké kameny, tráva a asi tlustá vrstva hlíny. Sál tu není. Je to takové zvláštní, absurdní atrium, divák, který očekával podle zkušenosti sál, je překvapen a znovu otřesen ve svém zdánlivě tak suverénním úsudku. Kopule podzemního sálu je ve vztahu k exteriéru a jeho pravoúhlosti prvkem zajisté nečekaným.
Do vlastního sálu se sestupuje po dvou symetrických schodištích, která sledují obvod modré válcové stěny. Sál sám je velmi široký, dosti příkře klesající výsek z amfiteátru, umístěný do podkovovitého obvodu (za jeho obvodními stěnami cítíme další prostory). Plocha stropu – betonové klenby – tu připomíná vše jiné než jednoduchý kulový vrchlík. Prostorově je sál velmi příjemný a kontrastuje svým netypickým utvářením s materiálovými nedostatky, jež znovu upomínají na truchlivý stav naší stavební výroby. Jeho umístění v suterénu, nesporně velké zemní práce s tím spojené, to vše nějak vyvrací domněnku, že by to bylo pouze výsledkem svévolného přání architekta, který skryl dosti vzdutou betonovou kopuli do atria jen proto, aby neporušil strohou hranolovou lapidárnost vnějšího obrysu stavby.
Stavba nám ještě cosi skrývá, skrývá něco, co nemůže odhalit pouhá prohlídka, něco co však stále, jako neznámá, ovlivňuje její prostorové utváření.
Teprve konstrukční výkresy mluví jasnější řečí.
Jádrem stavby je ohromný válec ze železobetonu, který nese železobetonovou klenbu ve tvaru nakloněného kulového vrchlíku. Tato podzemní prostora je schopna snášet dynamické účinky (rázy) tlakové vlny a vysokou teplotu tepelné vlny atomového výbuchu. Více než metrová vrstva zeminy chrání kopuli. Sklon osy kopule odpovídá akustickým požadavkům vnitřního prostoru, tak jak je diktuje jeho mírové využití, jako kinosál. Při betonáži kopule bylo použito jako ztraceného bednění 12 skořepinových dílců ve tvaru výsečí, uložených po obvodě a na provizorní střední sloup a na ně byla pak uložena vlastní výztuž a vybetonována tlustá železobetonová kopule. Prostory mezi podkovovitou obvodní stěnou sálu a obvodní válcovou stěnou vyplňuje sociální a klimatizační zařízení, po uzavření pancéřových dveří do sálu tvoří jeho nezbytné vybavení. Podlaha před dveřmi do sálu poněkud stoupá, je rozebírací a kryje mechanismus pancéřového uzávěru. Foyer a přiléhající prostory v obou podlažích jsou již prostory výhradně jednoúčelové, sloužící kinu a právě zřizované vinárně; mají lehkou železobetonovou konstrukci. Elegantně působí zejména výplně z bílých cementových cihel, které vytvářejí obě "zadní" fasády, zatímco obě fasády vstupní jsou proskleny.
Tedy kino a protiatomový kryt anebo lépe kino v protiatomovém krytu. To vypovídá konstrukce této stavby. Ale ani při pozorné prohlídce nedokáže neinformovaný divák identifikovat onu druhou, neobvyklou funkci této stavby.
Autor stavby vypracoval 15 variant využití tohoto krytu v mírové době ke společenským účelům, ale těžko by se některá z nich mohla rovnat svou vhodností oné realizované.
Pokud člověk pochopí, že se jedná o kino, ale nejen o kino, má dvojnásob velikou radost ze světlého foyeru, kterým proniká okolní park i město, ale který zároveň je trochu povznesen nad své okolí a proto dostává vše venku přehlednost a uchopitelnost. Ale i tady je cosi více než jen pouhý protiklad do sebe uzavřeného sálu (tíži stěn a jeho "krytovost" u něj téměř necítíme), je to zároveň konfrontace volné a široké prostory exteriéru, do níž může zrak bez překážky pronikat dvěma prosklenými stěnami a atria na straně druhé, které se zjevuje za malými okénky v modré cylindrické zdi. Atria podivného, zamyšleného, absurdního a především do sebe staženého. Je v něm cosi z divné tajemnosti kruhu a je pravým opakem onoho světa venku a předzvěstí toho světa dole, světa sálu a krytu. Zdánlivě jasná, zdálky jednoduchá a jednohlasá melodie vnějšího dojmu přerůstá po seznámení s vnitřními prostory v polyfonní kontrapunkt.
V tom je nové uherskohradišťské kino vynikajícím dílem. Smazává syrovou pochmurnost betonového krytu, aniž by smazalo jeho závažnost a výstražné volání. Polidšťuje hrůzný symbol naší doby a dává této velké investici sloužit účelům zcela neválečným.
Petr Vaďura
0 komentářů
přidat komentář
