Torre Siamesas

Čtveřice chilských architektů byla pověřena stavbou univerzitní stavby, do které by se přesunulo výpočetní centrum školy. Místo zbourání a nahrazení zastaralé budovy na pozemku něčím jiným, se autoři rozhodli pro rekonstrukci a dialog nového s původním (podobně jako probíhá rozhovor mezi mistrem a žákem). Po sérii otázek jak celkově změnily počítače způsob výuky a typologii školních staveb, přišli architekti s návrhem rozeklané skleněné obálky usazené na krajině z masivních dřevěných fošen, kam si studenti vyjdou odpočinout v přestávkách mezi hodinami. Nový prostor mezi skleněným pláštěm a starou budovou slouží k temperování a také ochraně před slunečními paprsky. Místnosti, které by z hlediska osvětlení výukových místností dříve vyhovovaly, musely být upraveny pro práci na počítačích, která vyžaduje polostín a minimum odrazů denního světla.
Další úkol spočíval v tom, aby se ze siamských věží nestal skleník. Systém žaluzií nebo jiných záclon by dokázal celý problém vyřešit. Nebyl by však tak elegantní jako reflexní vrstva s pigmentem naneseným na vnější stanu dvojité skleněné fasády. Vše se tak odehrává v jediné vrstvě (za 120 USD/m²), odolává nepřízni počasí, znečištění i stárnutí. Plášť staré budovy byl obložen vlákoncementovými deskami, které nemají tak vysokou odolnost vůči špatnému počasí, ale naopak jsou velmi dobré z tepelně izolačního hlediska. Vnitřní fasádu před počasím ochraňuje předsazený skleněný obal. Mezi oběma plášti pak komínovým efektem proudí vzduch, který zamezuje vzniku skleníkového efektu.
Barevně je vnější plášť rozdělen do dvou části již odspodu, kdy byla použita černá a stříbrná barva nosných hliníkových prvků. Od devátého patra se stavba začíná také fyzicky rozdělovat do dvou věží.