Budova Národního shromáždění

Co dodat, je to jedna z mála světových staveb u nás. Jedna z nejlepších vůbec. Miluju ji.

Co dodat, jedna z nejodpornějších a nebrutálnějších staveb u nás. Měli by Prágerovo monstrum co nejdříve zbourat a obnovit Pražskou burzu peněžní a zbožní.

Signifikantní mi přijde Voženílkovo vyjádření o soutěži a projektu: "nejlepší popasování se s obtížným kontextem"
Je zřejmé, že tehdejší architekti vnímali kontext jako něco obtížného a zápasili s ním, namísto aby jej chápali a rozvíjeli v jeho komplexnosti. Zlá doba pro město a jeho obyvatele. Génius loci bylo slovo zapomenuté a zapovězené.

Vichu, uz davno som nevidel niekoho tak prekrutit a priam obratit zmysel niekoho slov. Naopak, aj vtedajsia porota vybrala projekt, ktory najviac kontext respektoval, ktory najlepsie respektoval okolie. a nejakym sposobom chapat a rozvijat kontext sa pokusili v sutazi vseci - len prager (a ciastocne machoninovi) prisli s riesenim invencnym a ako sa ukazalo uspesnejsim.
a to, ze vy vlastne popirate zmysel spojenia obtizny kontext je uz len taka ceresnicka. Vase slova sa daju chapat jedine sposobom, ze kazdy kontext je automaticky jednoduchy...

On ten duch místa (genius loci) do toho materialistického světového názoru přece jenom nezapadal a doba si žádala velká gesta a (ať si říká kdo chce co chce) na ta gesta byl architekt Prager bezesporu machr.

Musím se i přiznat, že v mé mladické nerozvážnosti jsem výstavbu samu s velkým zajmem tehdy sledoval. Ale jenom jedno desetiletí po jejím dokončení můj obdiv pro tuto přestavbu již zcela ochabl. Nevím zda to bylo zcela zjevné hmotně i myšlenkově velmi rychlé starnutí stavby a nebo mne mezitím ve škole přece jenom něco naučili. Přesto bych nejdříve sundal v Praze mnohá jiná zvěrstva, takže by asi na tenhle barák ani nedošlo. Možná i vyplnit nově nějak tu prázdnotu, která tehdy mému švýcarskému šefovi na tom tolik vadila, by bylo řešením?

Ano, pane Dr. Lusciniole, mnoho by toho mělo být v Praze zbouráno! Hned po národním shromáždění žehlička vedle Národního divadla, dole na Václaváku dům ČKD, trojpyj, pakul, tančící dům, rozšíření hlavního nádraží včetně té obludné estakády nad ním, na Smíchově komerční banka a taky Kotva.

Už jsme tu o tom debatovali jednu dobu dost dlouho. Opětovně jsme se k tématu vraceli a nově příchozí k němu přidávali své postřehy. Po všech vyslovených názorech nakonec považuji za dokonalé vystižení tvorby Karla Pragera tato následující slova:

"...Prager ve většině realizací uvnitř města jenom ve velkém opakoval všechny ty realizace nákupních středisek a okresních sekretariátů v menších městech od méně úspěšných zlotřilců. Záměrně agresivní: 'Tak takhle to teď bude, holoubkové!'..." (přispivatel s nickem Augeblau)

...Amen! (7:- | )

Velmi vtipný postřeh "Modrookého" pomíjí to nejdůležitejší: Že arch. Prager (ať již jej milujeme, nenávidíme či je nám fuk) byl mnohem schopnější, ve svém řemesle, než všichni ti "zlotřilci" okresního formátu. Někteří budou souhlasit se mnou pouze jen s dodatkem, že byl také všeho schopný.

Osobně jsem se s ním poprvé setkal koncem léta 83, když mne provedl po tehdy dokončované přestavbě/přístavbě ND. Přestože o hlavu vyšší, tak vyrážející růžky jsem v jeho vlasech nezpozoroval a obě nohy měl obuté, takže kopyta bylo nevidět a ocas mu samozřejmě z nohavice také nevyčuhoval. Na to byl zase příliš pečlivě oblečen. Tak vlastně nevím?

Setkal se se mnou na doporučení příbuzného, od kterého vědel že jsem byl tehdy cizinec (tedy alespoň devizový) a tak mne ihned osvítil sdělením, že partaj ho sice nenávidí ale nezná nikoho jiného, kdo by to vše dokončil do přesně 100 let ode dne prvního otevření (18/11/1883). A vybrali soudruzi dobře. Provedl mne tehdy jak již obnovenou (a vojensky zabezpečenou) budovou ND, tak i po celém staveništi, kde téměř na každém kroku se na něj sypaly otázky stavařů a on je "řešil" na místě a hned. Pár let předtím bych ještě zíral ale tehdy jsem již znal "project management secret number one": Rozhodnout vždy a ihned. Sice zhruba polovina rozhodnutí bude špatná, ale stavba pojede dál.

Co se vztahovosti k místu (place relatedness - česky také "kontext" zvané) týče, tak na takové středověké pověry arch. Prager skutečně nevěřil. Jeho snad nejhorší barák co znám, KB na Smíchově, to jasně dosvědčuje.

Dostavajíce se takto k listu poprav (podle značky Martin): Kotvy jsem se již zde jinde a jindy zastal. To samé bych udělal i pro "dům ČKD" na Můstku. Lidojem (pakul) rozlevající se na hraně Pankráce mi zdaleka tak nevadí, jako ten ubohý pokus o "malý ale náš" Manhattan, hned za ním. Jančící dům také nijak vyznamně neruší obraz Prahy a s potěšením vždy pozoruji, jak jeho nadšení obdivovatelé ze zámoří jsou často zklamáni, když je zavedu na místo činu.

Odstraněním "prošívané deky" z Nové scény vedle ND by se také mnoho nevyřešilo. Posunutí uliční čáry, až k zadní hraně pylonu nesoucího trigu, by se tím nedocílilo a střecha této části přístavby v původním tvaru navrženém arch. Kupkou byla také nápaditější. Ten "norový" přístup na Wilsoňák se nynějším "zahušťováním" ještě více zahrabává ale mnohem větší blbost je samozřejmě ta "magistrála" nad ním, která snad jednou bude přeložena za nádraží, třeba i nad stávajícím kolejištěm, kam patří.

Ale dostavění žižkovského trojpyje (aka Bajkonur) je pro mne denodenním hmatatelným důkazem, že "plyšák" nebyl žádná revoluce (to je změna myšlení) nýbrž byl změnou soustavy řízení, provedenou zevnitř.

P.S.
Málem bych zapoměl, ale není architektura sama vlastně takové gesto (viděný posunek) stavěného místa?

Bylo by zajímavé znát nějaké podrobnosti ohledně nenávisti partaje vůči Pragerovi a o průběhu jejich sporů a údajné státem řízené diskriminaci. Mně se to jeví jako docela úspěšně pěstovaná fáma. Skutečnost ukazuje spíše na to, že šlo o oboustranně prospěšnou symbiózu ambiciózního architekta s totalitním režimem. To, že na sebe vlčáci občas zavrčí i zaštěkají, ještě nemusí znamenat, že jsou z různých smeček. Já osobně tedy z Pragerových staveb nějaký oduševnělý humanismus a touhu po svobodě necítím. Spíše tu zde v řadě diskuzích opakovaně zmiňovanou sebestřednost, agresivitu a popírání souvislostí.

Bylo pro mě velmi zajimavé stavbu navštívat a seznámit se s její unitátní technologií, přesto si nemohu pomoci, ale nelibi se mi. Možná pro svou mohutnost a celkově stísněné okolí a ještě magistrála. Možná až jednou bude magistrála v tunelu a celé okolí nahoře bude pěší zóna se dojem vylepší. Zajímavé a hezké je atrium na střeše burzy.

Je mnoho daleko horších staveb starých i nových...Jinak pro mě docela zajímavá diskuse.

http://respekt.ihned.cz/glosy/c1-38678630-v-pohybu

Mé pochybnosti o "plyšáku" nevyvolává samozřejmě jenom "Bajkonur" a jemu podobné, ale i myšlení lidí kolem. Např. sebestřednost, agresivita a popírání souvislostí v architektuře nejsou podmíněny marx-leninismem ani vládou jedné strany a skutečně by mne zajímalo, kde jeden kdy našel v architektuře třeba tu vyjádřenou touhu po svobodě?

Jeden našel budovu Národního divadla v Praze od architekta Zítka. V ní pak uviděl vyjádřenou touhu po svobodě národa. Tuto budovu by jistě nikdo nenavrhl ke zbourání jako národní shromáždění, žehličku alias prošívanou deku vedle Národního divadla, dům ČKD, trojpyj, pakul, tančící dům, rozšíření hlavního nádraží včetně té obludné estakády nad ním, na Smíchově komerční banku, Kotvu a jiná hlavně Prágrova zvěrstva.

Co třeba jurta?

Co třeba jurta?

Je samozřejmě otázka, zda tu svobodomyslnost vyjadřuje architektura sama o sobě, nebo jsou tyto pocity s ní dodatečně spojovány a architektura tak díky tomu dostává další význam. To Zítkovo ND je myslím docela ideální příklad, proti němu ani popel. Jakoby dobrá architektura zároveň vyjadřovala dobré úmysly svých stavitelů. Myslím, že to jsou v autentickém vnímání v podstatě neoddělitelné věci. Jen teoretici umění jsou to schopni oddělovat. Nějaké ty pozitivní příklady - Parthenón, Karlův most, Týnský chrám, Belveder na Hradě, Zelená hora, Eiffelova věž, Brooklyn bridge, Ještěd, diskutovaný Tančící dům, kaple v Jestřebí ...

Je samozřejmě otázka, zda tu svobodomyslnost vyjadřuje architektura sama o sobě, nebo jsou tyto pocity s ní dodatečně spojovány a architektura tak díky tomu dostává další význam. To Zítkovo ND je myslím docela ideální příklad, proti němu ani popel. Jakoby dobrá architektura zároveň vyjadřovala dobré úmysly svých stavitelů. Myslím, že to jsou v autentickém vnímání v podstatě neoddělitelné věci. Jen teoretici umění jsou to schopni oddělovat. Nějaké ty pozitivní příklady - Parthenón, Karlův most, Týnský chrám, Belveder na Hradě, Zelená hora, Eiffelova věž, Brooklyn bridge, Ještěd, diskutovaný Tančící dům, kaple v Jestřebí ...

Slabou sklizní, na mou výzvu ukázky v architektuře vyjádřené touhy po svobodě, nejsem překvapen. Leč nabídnutý zde příklad ND se dal očekávat a je k rozebrání tohoto pojmu vskutku vděčný.

Až notoricky známý nápis na průčelí této budovy ("Národ sobě”) skutečně vyjadřuje myšlenku kulturní svébytnosti národa, ale o politické nezávislosti (svobodě) přímo nemluví a pochybuji, že to byla právě ta jednotící myšlenka lidí kolem zrodu "zlaté kapličky nad Vltavou", jelikož k jejímu uskutečnění "národ" nevybral více než polovinu potřebných nakladů. Zbytek daroval osobně Franz Josef, též "Procházka" zvaný, jinak také "žalářník národů” “in chief".

Mnohem skutečnejším je ND jako důkaz genia jeho tvůrce. Josef Zítek toho postavil vlastně ne o moc více než třeba o sto let později Jan Kaplický, ale zde jakákoliv další podobnost končí. Obzvláště v případe ND, kde Zítek mistrovsky zvládl jeho vztahovost k místu (place relatedness).

Navrhujíce rozsáhlou budovu na vskutku obtížném místě, blokem Kaurových domů přitlačeném k Vltavě, Zítek pojednal západní stranu divadla velkolepě, pro dalkové pohledy přes řeku, jeho průčelí "protlačil" do dnešní Národní třídy masivním portikem a nad přilehlé Kaurovy domy vyzdvihl trigy a kupolovitou střechu. Východní stranu budovy, do tehdy zvláště úzké Divadelní ulice, ztvárnil především jemnou renesanční kolonádou, pro možný odstup ne větší než desítku metrů.

Toto jemné ztvárnění se pak zcela rozplynulo, když po odstranění Kaurových domů východní strana divadla se otevřela dálkovým pohledům. Viděna od Perštýna, ukazovala stejnou nesmyslnost takového stavu, jako třeba již přes 60 let trvající pohled na sv. Mikuláše od ustí Celetné. Přesto nechybělo mnoho zastánců vytvoření náměstí (samozřejmě že Bedřicha Smetany) i v řadách odborníků.

V 60. letech vypsanou soutěž na vyřešení tohoto stavu vyhrál Bohuslav Fuchs s rodinou - jinak vynikající architekt z dob první republiky - nejspíše proto, že v souboji zastánců “náměstí" proti prosazovatelům znovuzastavění podél uliční čáry, arch. Fuchs navrhl pokračování průčelí v čáře vedlejšího kláštera voršilek, odkrývající asi polovinu vychodní strany divadla a zároveň stále umožňující dostatek zbylého prostoru, pro umístění sochy skladatele Smetany.

Již po Fuchsově smrti SÚRPMOem připravované plány znovuzástavby počítaly s umístěním novostavby zhruba podél staré uliční čáry. Ty pak převzal i arch. Prager a pro dodatečné umístění Nové scény tamtéž, opatřil již rozestavěnou budovu tou dnes nevalně oblíbenou "prošívanou dekou". Že se nehlásil k nijaké myšlence vztahovosti k místu, jsem zde jinde již psal a výsledek to snad jasně dokazuje.

Ještě zajímavost, tykající se vyjadřování svobody (obzvláště té "národní") v architektuře: Josef Zítek, jak bylo tehdy ostatně nutností i zvykem, většinu svých odborných studií prodělal mimo svoji rodnou zem, ve Vídni a pak v Německu, kde mimo studijních cest do Itálie, pak také pracoval. Ve Vídni se také dodatečně vyučil i zedníkem a dostal i stavební koncesi, míníce se tam trvale usadit, když byl (v roce 1864) pozván učit na pražské technice. Po jejím národnostním rozdělení zvolil učit na německé technice, až do svého odchodu na odpočinek, kdy jej císař pán, za jeho zásluhy v tvorbě a učení architektury, uvedl do stavu šlechtického, a tak, jako baron Zítek, dožil na svém velkostatku v Lčovicích.

Zítka k projektování ale údajně vyzvali Sladkovský, Tyrš, Neruda a Hálek, ty bych už z prorakouských pohnutek nepodezříval. U nich už pronárodní vzplanutí je zřejmé. Monarchie si asi tou dobou již byla vědoma svých centralistických limitů.

Já spěchám zde dodat, že bych z "prorakouských pohnutek " nepodezříval ani Zítka. Například v roce 1848 vstoupil do studentské légie (centurie Noak č.5) a i třeba hrabě Černín, jeden z jeho zákazníků, jej považoval za českého vlastence. Ale jako mnoho odborníků, před i po něm, v oblasti svého oboru "národnostní" vědomí nebylo hlavním důvodem jeho rozhodování (např. studovat, žít a pracovat v cizině či učit na, v té době asi "odbornější", technice německé).

Zrovna tak nepodezřívám práci většiny našich architektů, tvořících v letech 1948-89, z "komunistických pohnutek", včetně (na základě mé osobní zkušenosti) arch. Pragera - abychom se navrátili k původnímu námětu.

Doktore teď jste mi luxusně nahrál na smeč: kdyby Hálek psal oslavné básně na generála Windischgrätze, asi by už nebyl tím pravým a nefalšovaným národním buditelem?
Nevím jestli je možno "naše architekty" podezřívat z "komunistických pohnutek", ale ze spolupráce s totalitním režimem jistě. To, že to tu dělalo 99% architektů ještě neznamená, že se to nedělo a na chlubení to také není. To jen abychom si něco nenalhávali ohledně Pragerova boje s režimem. Podle mne ho všemi svými silami spoluvytvářel a na jeho domech to je vidět na 1. pohled. Si teda jako myslim.

Pane kolego. Vzhledem k tomu, že architektura je umění velmi veřejné a často potřebující mnoho veřejných statků, k svému zrodu, tak se nemužeme zavřít někam na půdu a "malovat si svoje", či psát tzv. "do šuplíku" (a pomalu při tom umírat hlady, či na tuberu - jak romantické).

Např. i Mies van der Rohe v roce 1937 (ještě před svým odchodem do USA) prý "nabízel svoje služby nacistickému režimu". Ale v té době v Německu výběr režimů byl značně omezen, tak také žádných "nacistických pohnutek" bych mu nepodsouval. To bych mu spíše vytýkal, že za sebou, v do války se hrnoucím Německu, zanechal svoji manželku a dcery.

Na tom "mezinárodním" potlachu o radnici, před měsícem, jste vypadal v plné svěží síle, tak chápu, že na práci architekta za "totáče" asi mnoho vlastních vzpomínek míti nebudete.

Vzpomínky na totáč mám docela živé, byl jsem v 89. v 5. ročníku. Díky nové demokracii jsem zažil na škole i rok nové pedagogy, kteří tam přinesli svěží vítr, který neměl už nic společného s oficiálním pozdním brutalismem, který nás učili "staří" učitelé. Celá svá studia jsem strávil v období normalizace. Ta hniloba na konci 80. let je nezapomenutelná.
Myslím, že o Miesovi, když by to podepsal Hitlerovi, by dnes šla zcela jiná pověst. Na Speera, byť říkají, že byl dobrý architekt, není možno koukat bez toho vražedného odéru, který reprezentuje.
Ti noví pedagogové, co přišli vyvětrat smrad z naší fakulty, v sobě tehdy něco opozičního měli, takže ono to asi i tehdy trochu šlo nenechat si vygumovat mozek. Jen jste holt nedosáhl na ty největší státní zakázky.
Apropo, není vám divné, že se ještě do diskuze nevložil pan architekt Línek? Trochu neustále čekám, že nám to tu vysvětlí, jako tehdejší opozičník, který paradoxně dodnes nedá dopustit na svého "učitele" Pragera.
I dnes máme svoji totalitu, stranické sekretariáty nahradily korupční mafie. Zaplať bůh už je o tom ale možno veřejně mluvit.

Myslím,že jsem se dostatečně vyjádřil v předchozí dizkuzi-poněkud se pane Víchu točíte v kruhu.

Z toho, že jste prostudoval hnedle 5 let na vysoké, ještě za "totáče" usuzuji, že jste v té době (jak bylo zcela nutno, když jeden to chtěl někam dotáhnout) také tzv. "držel hubu a krok". Já také žádný hrdina nebyl a tak jsem odešel studovat jinam. Však jeden tehdejší přední "politruk" v naší profesi mi později upřímně řekl, že velmi dobře jsem udělal "neboť my by jsme Vás zde vystudovat nikdy nenechali".

Pana Línka zcela chápu, že dodnes nedá dopustit na svého "učitele". Také nedám dopustit zase na arch. Filsaka, dle Vás dalšího brutalisty, patrně také s komunistickýma pohnoutkama, protože stavěl. Pro mne zase nádherný člověk, hned na začátku (prvé) okupace zavlečený nacisty do koncentráku jako ještě student odkud jej nakonec (až v roce 1943) dostal arch. Gočár, ironicky v rámci "totaleinsatzung".

Po poválečné spolupráci s prof.Frágnerem, začal pracovat samostatně ale např. jeho autorství nové letištní haly v Ruzyni nesmělo býti zveřejněno. Přesto vyhrál řadu arch. soutěží a v druhé polovině 60. let, v době znatelného politického uvolnění spolu s arch. Pragerem a mnoha dalšíma, založili Sdružení projektových ateliéru: Alfa, Beta, Gama, Delta a Epsilon. Jestli v létě 68 připravovaný Atelier Eta (arch. Kozel a Koutský) došel ještě vzniku již nevím, neb (zásluhou té druhé okupace) jsem již byl za horama.

Jelikož arch. Filsak vedl ateliér Epsilon, tak jsem zcela bezmyšlenkovitě myslel, že je členem KSČ. Jaké bylo, po mnoha letech, mé překvapení, když tehdejší ideoložka čs. architektury na moji otázku, proč arch. Filsak nenastoupil hned po Frangnerově smrti na jeho místo na AVU, tehdy již asi 20 let prázdne, odvětila že pan arch. Filsak nebyl "kvalifikován" jelikož nebyl ve straně. Jak mi později vyprávěl, v jeho šedesáti letech byl ihned poslán do penze, ale zahraniční zákazníci na něj nezapomněli a tak mohl pracovat dál.

Jak zřejmo, každý to vidíme jinak. Ale to se dnes již, dikybohu smí. Závěrem se kloním zde k názoru arch. Línka, že se to zde začíná točit v kruhu. Tak končím.

Pane Línek, doufal jsem, že dáte nějaký konkrétní důkaz, jak Prager kladl odpor, jak nevyvěšoval sovětské vlaječky a nechodil ze zásady do průvodu, jak ignoroval MDŽ, nebo tak něco, jako jsme to dělali my jako děti. Souhlasím ale, asi vše podstatné bylo řečeno. Na moji obranu, nezapomínejte Doktore, že revoluci udělali studenti, moje generace, která se na to papalášské poklonkování už nemohla koukat. Tak mě do toho vašeho pokrytectví netahejte.

Jakože kdo nestudoval jinde, tak držel hubu a krok. A architekt, co nebyl v KSČ, ale vedl ateliér, tak prostě sbíral body jinde, byť s hlubokou hořkostí, protože to stále byla menší bolest než koncentrák. Proto si myslím, že jde zde (možná více, než v jiných diskusích) na místě oddělovat ideologii a tvůrčí schopnost. Mluvit o architektuře jako o jakémsi nadumění je přehnané. Běžní lidé pramálo mohou za svou dobu, jen hledají, jak ji přežít a dle sil ochránit ty, na kterých jim záleží. Že ideoložka někoho něčím překvapí, to mě překvapuje, i když jen v té míře, v jaké by mě třeba překvapila ideoložka. Samozřejmě, že ta obchodní vynalézavost některých morálních veličin té doby je vždy inspirující. Skoro by to vydalo na téma samostané výživné diskuse.

My jsme jako děti vyháněly proruské ideoložky s brekem z hodin občanské nauky a dějin marxismuleninismu. Měly jsme v tom téměř obsedantní zálibu. Z tohoto úhlu pohledu je zajímavá současná obchodní spolupráce Davida Černého, který chystá fontánu v podobě 30 penisů pro Pawlowského Copa Centrum, kterýžto se k tomuto dílu hrdě hlásí...

Malokdy příspěvek tak věrně naplňuje obsah svého názvu, ale jelikož pan Sommer mne zde často baví, tak udělám vyjímku a odpovím:

Nevím jak pečlivě byl čten můj první odstavec, pro vysledný dojem: "Jakože kdo nestudoval jinde, tak držel hubu a krok". Tu hubu a krok držel každý, komu v té době šlo o to, jak sám pan Sommer udává: "..jak ji přežít a dle sil ochránit ty, na kterých jim záleží. ". Na tom ostatně byl založen celý "totáč”. Na strachu.

Také tápu, kde se vzalo to chápání architektury coby "nadumění"? Já osobně ji beru jako "umění stavět", jiní jako vědu a někteří zase jako vůbec nic.

Podobně, ne ideoložkou jsem byl překvapen, ale (velmi mile) tím, že arch. Filsak dokázal, i v takové době, uplatnit svoje nemalé tvůrčí schopnosti, i bez stranické knížky.

A teď již ale opravdu "Houwgh" (domluvil jsem).

Nebyl byste nyní tak laskav a nepřešel k domu Hundertacht v Bonnu? Diskuze k článku nevzniká, ze sloupce "Poslední komentáře" odkaz za chvíli zmizí. Tím ovšem nechci říci, že můj zájem o Váš pohled na práci Uwe Shrödera je veden snahou udžet nějaký odkaz na článek v uvedeném sloupci...

Nedlouho před stavbou Federálního shromáždění byla dokončena stavba Parlamentu v Honolulu na havajském ostrově O'ahu. Kdybyste se na tu stavbu podívali, bylo by vám jasné, kde se vzalo Federální shromáždění. O co méně invence, o to více soudružského porozumění ve straně - a vice verza.