Čistírna odpadních vod a sběrna surovin
Předznamenání
Návrh, který předkládám, je v pravém slova smyslu studií. Vychází z hotového projektu Atelieru Botič (zvláště v technické části) a z ideového návrhu pana ing. Miloše Klimeše, který považuji za velmi rozumný. Studie sama je potom jakýmsi posouzením dané lokality a pokusem o vzkříšení průmyslové architektury a vlastně architektury v Maršově vůbec.
Koncepce
Hned v úvodu se musím zmínit o tom, co považuji za největší chybu celého projektu, totiž uložení kanalizace do odpadního koryta starého náhonu. Maršov je vlastně velká soustava vodních děl. Jasně ukazuje chytrost a kulturu předešlých generací, kterou jsme budováním téměř zlikvidovali. Položením kanalizace do odpadního koryta bude znemožněno obnovení vodního díla a Maršov bude ochuzen o jednu z možností, jak vzkřísit genia loci, který jak se zdá, zatím tvrdě spí. Jinak místo samo se pro čističku i sběrnu zdá nejen vhodné, ale i správné (pomineme-li směr větru). Sousedství mostu a jezu s jímacím zařízením dává tomuto místu průmyslový charakter a já jsem se pouze pokusil o doplnění a jakési kolonizování tohoto prostoru.
Cíle studie
Ač nerad, nemohu se ubránit srovnání stávajícího projektu a mého návrhu. Mým cílem bylo NORMÁLNÍ řešení: kanalizace vede v zemi, čistírna je pouze jakési zesílení profilu, a je proto také pod zemí. Stala se soklem pro dřevěnou boudu, jak je ostatně v kraji zvykem. Sběrna je tak přístupná přímo z cesty, která vede na most. Tím je přirozeně oddělen její provoz od technického dvora. Dalším cílem mého návrhu bylo zrušit diktaturu proletariátu nikoliv de jure, jak se již po 17. listopadu mnohde stalo, ale tentokrát de facto. Původní projekt totiž kvůli tomu, aby byl k čistírně přístup po rovině, snižuje rostlý okolní terén o celý jeden metr. To ovšem zase vede k tomu, že je potřeba vybudovat opěrnou zeď, aby bylo dodrženo krytí vodovodního přivaděče. To všechno stojí peníze. Domnívám se tedy, že obsluha čistírny může shrabky vyvážet nikoli po rovině, ale po rampě. Stojí to za to i v tom případě, že bude nutné použít výtah. Zvláště potom když uvážíme, že terén nebude pod hladinou vody v jímacím zařízení splavu a nemůže tedy docházet k průsakům a záplavám. Abych omezil rozsah asfaltových ploch na minimum, budou řidiči obsluhy nuceni občas couvat, ale co se dá dělat, je to jejich zaměstnání a auta jsou na to zařízena. Nadměrný provoz v této lokalitě lze jen stěží očekávat. Pro plochu u jezu doporučuji pouze zatravňovací panely. Naproti tomu zákazníci sběrny s osobními automobily s přívěsem jsou pouhými amatéry a mají tedy možný přímý průjezd s otočkou bez couvání.
Řešení
Celkové řešení je patrné z výkresů a modelu. V podzemní ,kamenné" části na úrovni ±0,0 a + 1,20 je celé zázemí čistírny odpadních vod včetně skladů, strojovny, klimatizace a kalového sila, které má požadovaný objem 50 m². Celková světlá výška je navržena tak, aby bylo možné vést klimatizaci pod stropem. Není ji třeba izolovat, a ušetří se tím teplo. Záchod, sprcha i šatna jsou společné pro čistírnu a sběrnu, stejně jako denní místnost — kancelář, která je nad tímto zařízením v zateplené části dřevěné budovy. Tím jsme se dostali do úrovně +3,6, která je 2,4 m nad úrovní dvora. Sběrna surovin v boudě je rozdělena na tři haly cca 3,6 x 7,2 m. První vedle kanceláře je pro váhu, lis a další zařízení, další jsou pro skladování. Železo, případně jiné suroviny nevyžadující zakrytí je možné po odvážení házet přímo do kontejnerů na zpevněné části dvora. Pro rumy a zelený odpad jsou určeny boxy u vstupu do sběrny. Druhé dvě v jižním cípu pozemku slouží ke kompostování. Všechny boxy mají hrany vyztužené svislým ocelovým profilem, do kterého lze jednoduchým způsobem zasunout fošny, a zvětšit tak kapacitu.
Vyjádření investora
V roce 1991 se začala připravovat stavba čističky pro novou školu. Pražský Atelier Botič, který zakázku zdědil po rozpadlém Průmstavu, vyprojektoval čističku s rysy lidové chalupy, z jedné strany téměř po okap střechy zavalené terénem. Navrhované řešení neumožňovalo zachovat stávající řízenou skládku odpadu a nové umístění odpadových boxů projekt neřešil. Vlastně to byla průměrná stavba, jakých v době normalizace vyrostlo v Krkonoších bezpočet. Po předložení tohoto projektu došlo v obci k názorovému střetu. Na jedné straně stáli ti, kteří si přáli, aby úkol byl splněn co nejdřív a pokud možno bez komplikací. Stále zdůrazňovali, že není čas a že je nutné fakturovat přidělené peníze. Na straně druhé byli lidé, kteří na radnici přišli po revoluci s názorem, že za socialistickou výstavbou v obci se musí udělat velká tlustá čára. Argumentovali, že čistička odpadních vod by měla být schována v zemi, nebo navržena v duchu průmyslové architektury, že řízená skládka by se měla zachovat a navíc doplnit o sběrnu druhotných surovin, kompostárnu apod. Výsledný kompromis, jak se později ukázalo, zapříčinil několik problémů a sporů. Atelier Botič zůstal generálním projektantem, ale měly být zpracovány variantní studie s novým zadáním. Účastnit se měl dosavadní projektant, projektová složka dodavatele (Budimex, Polsko) a další architekt. Obecní rada se obrátila na architekta Romana Kouckého na základě osobních zkušeností (jako zástupce Akademie výtvarných umění v Praze svými pádnými a srozumitelnými argumenty pomohl obci vybrat architekta pro novou školu a posléze i pro zpracování regulačního plánu) a na základě znalosti jeho projektu vodní elektrárny Dřevobrus v nedalekém Hostinném. Ateliér Botič potvrdil zpracování projektu, ale návrh s novým zadáním nerozpracoval. Návrh polských projektantů byl neúměrně drahý. Tak došlo k realizaci stavby, jak ji známe dnes. Složitá příprava stavby, názorové rozdíly, nepochopení principu a pouhá ochota ke vzájemné spolupráci" se podepsaly na konečném díle. Nikoho například nepřekvapilo, že při schvalování Kouckého návrhu se zástupci KRNAPu vyjádřili záporně. Diskuse na téma „stavba čističky" v obci neskončila. Objekt vykazuje větší či menší závady. Například dřevěná konstrukce je předimenzovaná, do objektu zatéká, což se projevuje například na soklu. Jsou názory, že zakrytá rampa by byla vhodnější s ohledem na povětrnostní vlivy. Projektant, dodavatel, investor i nynější uživatel by se měli sejít na veřejném jednání a říci, kde se staly chyby a jak se dají napravit — aby drobné nedostatky zbytečně neuškodily oceněnému dílu, která je po šedesáti letech první "užitkovou" stavbou, hlásící se k bohaté tradici průmyslové architektury východních Krkonoš.
Hodnocení poroty
Předložená práce je přesvědčivým příkladem porozumění kontextu bližšího i širšího prostředí, které skromnými prostředky s velkou jistotou přetváří v nový celek. Autorovi se podařilo setřít umělé hranice mezi urbanistickou, krajinářskou a architektonickou tvorbou. Neutrální hmota stavby tvoří spojovací článek mezi strohým technickým dílem na řece a živou přírodou. Neokázalost přístupu a zvolenou tradiční jednoduchost materiálů dokáže autor spojit ve výsledné poetické vyjádření utilitární funkce budovy. Dílo vykazuje vedle zřetelné znakovosti silný asociativní náboj. Dokazuje, že i zdánlivě bezvýznamnou úlohu může společné úsilí architekta a investora povýšit na významný kulturní počin.
Návrh, který předkládám, je v pravém slova smyslu studií. Vychází z hotového projektu Atelieru Botič (zvláště v technické části) a z ideového návrhu pana ing. Miloše Klimeše, který považuji za velmi rozumný. Studie sama je potom jakýmsi posouzením dané lokality a pokusem o vzkříšení průmyslové architektury a vlastně architektury v Maršově vůbec.
Koncepce
Hned v úvodu se musím zmínit o tom, co považuji za největší chybu celého projektu, totiž uložení kanalizace do odpadního koryta starého náhonu. Maršov je vlastně velká soustava vodních děl. Jasně ukazuje chytrost a kulturu předešlých generací, kterou jsme budováním téměř zlikvidovali. Položením kanalizace do odpadního koryta bude znemožněno obnovení vodního díla a Maršov bude ochuzen o jednu z možností, jak vzkřísit genia loci, který jak se zdá, zatím tvrdě spí. Jinak místo samo se pro čističku i sběrnu zdá nejen vhodné, ale i správné (pomineme-li směr větru). Sousedství mostu a jezu s jímacím zařízením dává tomuto místu průmyslový charakter a já jsem se pouze pokusil o doplnění a jakési kolonizování tohoto prostoru.
Cíle studie
Ač nerad, nemohu se ubránit srovnání stávajícího projektu a mého návrhu. Mým cílem bylo NORMÁLNÍ řešení: kanalizace vede v zemi, čistírna je pouze jakési zesílení profilu, a je proto také pod zemí. Stala se soklem pro dřevěnou boudu, jak je ostatně v kraji zvykem. Sběrna je tak přístupná přímo z cesty, která vede na most. Tím je přirozeně oddělen její provoz od technického dvora. Dalším cílem mého návrhu bylo zrušit diktaturu proletariátu nikoliv de jure, jak se již po 17. listopadu mnohde stalo, ale tentokrát de facto. Původní projekt totiž kvůli tomu, aby byl k čistírně přístup po rovině, snižuje rostlý okolní terén o celý jeden metr. To ovšem zase vede k tomu, že je potřeba vybudovat opěrnou zeď, aby bylo dodrženo krytí vodovodního přivaděče. To všechno stojí peníze. Domnívám se tedy, že obsluha čistírny může shrabky vyvážet nikoli po rovině, ale po rampě. Stojí to za to i v tom případě, že bude nutné použít výtah. Zvláště potom když uvážíme, že terén nebude pod hladinou vody v jímacím zařízení splavu a nemůže tedy docházet k průsakům a záplavám. Abych omezil rozsah asfaltových ploch na minimum, budou řidiči obsluhy nuceni občas couvat, ale co se dá dělat, je to jejich zaměstnání a auta jsou na to zařízena. Nadměrný provoz v této lokalitě lze jen stěží očekávat. Pro plochu u jezu doporučuji pouze zatravňovací panely. Naproti tomu zákazníci sběrny s osobními automobily s přívěsem jsou pouhými amatéry a mají tedy možný přímý průjezd s otočkou bez couvání.
Řešení
Celkové řešení je patrné z výkresů a modelu. V podzemní ,kamenné" části na úrovni ±0,0 a + 1,20 je celé zázemí čistírny odpadních vod včetně skladů, strojovny, klimatizace a kalového sila, které má požadovaný objem 50 m². Celková světlá výška je navržena tak, aby bylo možné vést klimatizaci pod stropem. Není ji třeba izolovat, a ušetří se tím teplo. Záchod, sprcha i šatna jsou společné pro čistírnu a sběrnu, stejně jako denní místnost — kancelář, která je nad tímto zařízením v zateplené části dřevěné budovy. Tím jsme se dostali do úrovně +3,6, která je 2,4 m nad úrovní dvora. Sběrna surovin v boudě je rozdělena na tři haly cca 3,6 x 7,2 m. První vedle kanceláře je pro váhu, lis a další zařízení, další jsou pro skladování. Železo, případně jiné suroviny nevyžadující zakrytí je možné po odvážení házet přímo do kontejnerů na zpevněné části dvora. Pro rumy a zelený odpad jsou určeny boxy u vstupu do sběrny. Druhé dvě v jižním cípu pozemku slouží ke kompostování. Všechny boxy mají hrany vyztužené svislým ocelovým profilem, do kterého lze jednoduchým způsobem zasunout fošny, a zvětšit tak kapacitu.
Roman Koucký, Zpráva ke studii, Praha, 27. ledna 1992
Vyjádření investora
V roce 1991 se začala připravovat stavba čističky pro novou školu. Pražský Atelier Botič, který zakázku zdědil po rozpadlém Průmstavu, vyprojektoval čističku s rysy lidové chalupy, z jedné strany téměř po okap střechy zavalené terénem. Navrhované řešení neumožňovalo zachovat stávající řízenou skládku odpadu a nové umístění odpadových boxů projekt neřešil. Vlastně to byla průměrná stavba, jakých v době normalizace vyrostlo v Krkonoších bezpočet. Po předložení tohoto projektu došlo v obci k názorovému střetu. Na jedné straně stáli ti, kteří si přáli, aby úkol byl splněn co nejdřív a pokud možno bez komplikací. Stále zdůrazňovali, že není čas a že je nutné fakturovat přidělené peníze. Na straně druhé byli lidé, kteří na radnici přišli po revoluci s názorem, že za socialistickou výstavbou v obci se musí udělat velká tlustá čára. Argumentovali, že čistička odpadních vod by měla být schována v zemi, nebo navržena v duchu průmyslové architektury, že řízená skládka by se měla zachovat a navíc doplnit o sběrnu druhotných surovin, kompostárnu apod. Výsledný kompromis, jak se později ukázalo, zapříčinil několik problémů a sporů. Atelier Botič zůstal generálním projektantem, ale měly být zpracovány variantní studie s novým zadáním. Účastnit se měl dosavadní projektant, projektová složka dodavatele (Budimex, Polsko) a další architekt. Obecní rada se obrátila na architekta Romana Kouckého na základě osobních zkušeností (jako zástupce Akademie výtvarných umění v Praze svými pádnými a srozumitelnými argumenty pomohl obci vybrat architekta pro novou školu a posléze i pro zpracování regulačního plánu) a na základě znalosti jeho projektu vodní elektrárny Dřevobrus v nedalekém Hostinném. Ateliér Botič potvrdil zpracování projektu, ale návrh s novým zadáním nerozpracoval. Návrh polských projektantů byl neúměrně drahý. Tak došlo k realizaci stavby, jak ji známe dnes. Složitá příprava stavby, názorové rozdíly, nepochopení principu a pouhá ochota ke vzájemné spolupráci" se podepsaly na konečném díle. Nikoho například nepřekvapilo, že při schvalování Kouckého návrhu se zástupci KRNAPu vyjádřili záporně. Diskuse na téma „stavba čističky" v obci neskončila. Objekt vykazuje větší či menší závady. Například dřevěná konstrukce je předimenzovaná, do objektu zatéká, což se projevuje například na soklu. Jsou názory, že zakrytá rampa by byla vhodnější s ohledem na povětrnostní vlivy. Projektant, dodavatel, investor i nynější uživatel by se měli sejít na veřejném jednání a říci, kde se staly chyby a jak se dají napravit — aby drobné nedostatky zbytečně neuškodily oceněnému dílu, která je po šedesáti letech první "užitkovou" stavbou, hlásící se k bohaté tradici průmyslové architektury východních Krkonoš.
Ing. Miloš Klimeš, člen stavební komise Obecního úřadu Horní Maršov (1992-1994)
Hodnocení poroty
Předložená práce je přesvědčivým příkladem porozumění kontextu bližšího i širšího prostředí, které skromnými prostředky s velkou jistotou přetváří v nový celek. Autorovi se podařilo setřít umělé hranice mezi urbanistickou, krajinářskou a architektonickou tvorbou. Neutrální hmota stavby tvoří spojovací článek mezi strohým technickým dílem na řece a živou přírodou. Neokázalost přístupu a zvolenou tradiční jednoduchost materiálů dokáže autor spojit ve výsledné poetické vyjádření utilitární funkce budovy. Dílo vykazuje vedle zřetelné znakovosti silný asociativní náboj. Dokazuje, že i zdánlivě bezvýznamnou úlohu může společné úsilí architekta a investora povýšit na významný kulturní počin.
0 comments
add comment
