Dům Schminke

Dům Schminke patří po boku brněnské vily Tugendhat, Le Corbusierovy vily Savoye a Domu nad vodopádem od Franka Wrighta mezi čtyři nejvýraznější příklady rodinných domů v tzv. Mezinárodním slohu (u nás nazývaný funkcionalismus). Sám profesor Hans Scharoun označil dům Schminke, dokončený v létě 1933, jako svoji “nejmilejší stavbu”. Plány domu, jehož podoba se velmi odlišovala od tehdejších představ rodinného bydlení, vznikaly mezi lety 1930 až 1932. Scharounova tvorba se lišila od maistreamového funkcionalismu z Bauhasu. I přes svoji odlehlou polohu v malém městě u německo-českých hranic vzbudila stavba ihned po svém dokončení živou diskusi doma i v zahraničí. Do mezinárodní povědomí se dům dostal po zveřejnění textu Julia Posenera v časopisu L'architecture d'aujourd'hui v roce 1935. 26 let po svém dokončení byl dům navržen k památkové péči a roku 1978 se definitivně dostal na seznam chráněných památek. V lednu 2001 byl po rozsáhlé rekonstrukci opět zpřístupněn veřejnosti.

Historie domu Schminke
Fritz Schminke kontaktoval 10. dubna 1930 berlínského architekta Hanse Bernharda Scharouna. Po návštěvě vzorových sídlišť ve Stuttgartu (1927) a Breslau (1929) vzbudila u manželů Schminkových Scharounova tvorba pozornost.
O svém budoucím domě měli stavebníci velmi konkrétní představy, přesto však nechali architektovi dostatek místa na jeho práci. Schminke později vzpomínal na svoje zadání: „Dům pro 2 rodiče, 4 děti a příležitostně 1-2 hosty; poněvadž zahrada ležela z velké části severně od plánované stavby domu, měl být výhled sem co nejvíc volný, avšak obytné místnosti měli mít také dostatek jižního slunce; lehké spravování domu, pouze jednu pomocnici pro paní domu; praktické podlahy, snadno a lehce čistitelné koupelny, ložnice i umývárny; obytný prostor, místnost na praní a koupelnu pro služebnou; možnost pěstování květin, o které se paní domu obzvlášť zajímá...“.
V červnu 1930 Scharoun zakázku získal a v srpnu mu byl projekt schválen. Stavebními pracemi byl pověřen Walter Vetter, stavební podnikatel z Löbau. Stavební práce začaly pomalu, protože v té době ještě nebylo ujasněno financování celého projektu. Přípravy staveniště začaly na podzim roku 1930.
Po zimní přestávce se znovu začalo v dubnu 1931. Nejdříve se postavila volně stojící sklepní zeď pod plánovanou zimní terasou společně se schodištěm navazujícím na zahradní cestu. Kvůli finančním nesnázím byly nakonec stavební práce opět pozastaveny.
27. června 1932, po jednoročním přerušení stavby, oznamuje Fritz Schminke Hansi Scharounovi, že se se stavbou může zanedlouho pokračovat a současně mu, kvůli úsporám, předává seznam se žádostmi na změny v návrhu. Vzniká finální šestá podoba projektu. 15. srpna 1932 opět začaly stavební práce na domě Schminke. S montováním ocelového skeletu, který dodala firma Christoph & Unmack AG z dolnosaského města Niesky, se začalo 4. října 1932. Počátkem listopadu byla dokončena hrubá stavba. Nastěhování se rodiny do nového domu proběhlo 31. května 1933.

Architektonická teorie
Základy Scharounovy architektury se očividně opírají o teorie Hugo Häringa. Jako obhájce "organických forem" napsal v roce 1925 toto: „Konečně jsme učinili objev, že spousta věcí má svoji ustálenou čistě funkční náplň a našim požadavkům dokonale postačují. Přesto spousta dalších věcí, které byly utvářeny proti čistě funkčnímu obsahu, odpovídá našim nárokům na vyjádření daleko lépe, protože vyhovují lépe vám než nějaké čistě funkční náplni.“
Organický způsob stavění nakonec "vedl" k tvarování, jaké dovoloval nový rozvoj individuální síly jedinců a zjevně byly tyto síly na vzestupu. Domu je přičítán charakter orgánů, protože se v něm, stejně jako v přírodních orgánech, odehrávají určité procesy. Místnosti uvnitř domu navrženého podle organického principu slouží vašemu zadání. Získáte obyvatelnou formu, od začátku bydlení sem patříte a účastníte se ho. Stanete se podstatným prvkem jeho žití. Vznikne tak úzký vztah mezi postaveným a lidmi, protože stavba je prosta jakékoliv zaujatosti, její úlohou je jen být.
Teorie organického podstatného bydlení tvoří teoretický základ ke stavbě domu Schminke. Při popisování projektu Scharoun používá titul "Landhaus" (venkovský dům), ale i ve výrazu typu domu, který byl úzce spjatý s moderní kulturou bydlení zámožného měšťana před první světovou válkou - s "Landhausbewegung" (hnutí venkovských domů) a jeho nedůležitějším šiřitelem myšlenek, architektem Hermannem Muthesiusem.
V domě Schminke by se dalo najít příkladné převedení tehdejších představ o "venkovském domě" jako zprostředkujícím nástrojem mezi člověkem a přírodou. Na jihozápad, směrem k fabrice, je orientován hospodářský dvůr. Žluté zdivo, vysoký komín, bílé omítky, uzavřená stěna hospodářské části a červeně natřené okenní rámy odkazují na protilehlou továrnu. Naproti tomu na severozápad dům působí uvolněně. Zde převládají skleněné stěny přes celou výšku patra, terasy a schodiště srůstající se zahradou a nakonec krajina. V návrhu byl stín dopadající do obytných místností při putování slunečního světla spočítán právě tak, aby bylo klima uvnitř regulovatelné díky světlu a teplu dopadajícím přes jižní okna, dřevěné žaluzie, lýkové rohože a větrací křídla.
O domu Schminke nezískáte ucelený dojem z jednoho místa, ale až při pohybování se po něm. Při každém dalším kroku se obraz domu mění. K pohybu chůzí se přidávají další pohyby. Jednak je to pohyb posuvných stěn, závěsů, dveří a oken, které umožňující proměnu prostoru a přizpůsobení se požadované funkci, a na druhé straně to je proměna světla, které prostor oživuje. Ze dne je to proměnlivé sluneční světlo a v noci elektrické světlo, které naplňuje prostory a protahuje stíny. Architektura domu Schminke by se dala popsat jako "dynamická", jako architektura, která díky pohybu ožívá a o níž se sami při pohybu nejvíce dozvídáte.

Využití domu Schminke
Ve své 73.leté historii sloužil dům Schminke pouhých dvanáct let jako rodinný dům. V roce 1946 po navrácení domu zkonfiskovaného Rudou armádou otvírá Charlotte Schminke v domě ozdravovnu pro děti z bombami poničených Drážďan. Ozdravovna zde fungovala do jara 1951.
Od 1. května 1951 si dům pronajalo město Löbau, aby sem umístilo klubovnu FDJ (Freie Deutsche Jugens - Nezávislá německá mládež).
V roce 1963 byl klub FDJ rozpuštěn a místo toho se stává "Domem pionýrů".
Po pádu komunistického režimu a skončení Pionýrské organizace provozovalo město dům Schminke až do srpna 1993 jako rekreační středisko pro děti a mládež. Ve stejném roce se zdejší městská rada usnesla, že se správa Rekreačního střediska Löbau, Kirchallee 1b, převede s platností od 1. září 1993 na společnost "Förderverein Freizeitzentrum e.V.". V roce 1999 městské rada rozhodla, že spolek jako uživatel domu musí začít s plánovanou asanací. Od nastěhování se spolku zpět do zrekonstruovaného domu v lednu 2001 se také přejmenoval na "Haus Schminke e.V.". Na konci léta 2005 vypověděl spolek městu smlouvu o užívání a od 31. ledna 2006 vrátil dům nazpět městu Löbau.
Od února provozuje dům Schminke opět město Löbau samotné. Dům veřejnosti trvale přístupný a je k dispozici všem možným využitím, která jsou slučitelná s památkovou ochranou. Neustále je zde možnost prohlídky s průvodcem. Pro pocítění kvality bydlení se nabízí možnost využít nabídky přenocování. Dům Schminke mimo to nabízí také místo pro pořádání workshopů, seminářů, výstav, školení nebo koncertů.
Kvalita Scharounova návrhu mluví sama za sebe, když člověk si pomyslí, že dům Schminke, původně koncipovaný jako rodinný, dokáže bez větších problémů posloužit i mnoha dalším veřejným využitím.

Dům Schminke je otevřen: pondělí - pátek (08:00 - 17:00); sobota, neděle a svátky (10:00 - 17:00)
Prohlídky: vstupné (mládež do 14 let zdarma) 1,50 Euro; prohlídka s průvodcem (mládež do 14 let zdarma) 2,00 Euro; povolení k fotografování (dům + zahrada) 1,00 Euro.

---

Fiktivní prohlídka domem v roce 1933 (Rozkódování obrazu - text Dr. Klause Kürverse z roku 1995)
Mai 1933. Das Haus Schminke ist eben fertiggestellt. Wir betreten des Grundstücks durch das an der Kirschallee liegende Gartentor. In die bereits 1919 hergestellte Bruchstein-Gartenmauer hat der Architekt Tore für Autos und Fußgänger eingefügt, die außen weiß und innen rot gestrichen sind.
Auf dem nach rechts schwingenden Gartenweg fällt ein erster Blick auf die Fassade des Hauses, welche mit einem schneeweißen Edelputz überzogen ist, dessen Kristallanteile in der Sonne reflektieren. Die roten Rollladenkästen und die blaugrauen Fensterrahmen heben sich deutlich ab. Es besteht ein herrlicher Kontrast zum Blau des Himmels, dem Grün der Pflanzen und dem Schwarzgrau der Gehölze und Schatten.
Wie selbständige Bauten treten links der eingeschossige Eingangsbereich mit dem quadratisch unterteilten großen Fenster und rechts der ähnlich gegliederte aber mit schräggestelltem Fenster versehene Wintergarten hervor. Über der Eingangstür liegt ein schräges, weit auskragendes Dach über der Vorfahrt, die an einem zweiten Tor zum Hof des benachbarten Fabrikgeländes endet.
Hinter der großen Eingangstür liegt ein von Drahtglas umgebener Windfang durch den man in den Vorraum des Hauses gelangt, wo sich die Garderobe befindet. Abgetrennt durch einen Vorhang auf der linken Seite liegt ein kleiner Wasch- und Toilettenraum. Beim weiteren Eintritt in das Haus eröffnen sich drei Wege: geradeaus die große Treppe in das Obergeschoss, links hinter einer weiteren Tür ein kleiner Flur, der den Wirtschaftsteil des Hauses erschließt, und schräg rechts die geräumige zweigeschossige Diele.
Durch die schräggestellte Treppe wird man beim Betreten der Diele auf den Essplatz und den Wohnraum zugeleitet. Der Blick zurück lässt erkennen, dass der Vorraum nur durch einen bis zur Decke reichenden Einbauschrank vom Kinderspielplatz abgetrennt ist und sich durch einen Vorhang von der Diele teilen lässt. Am Tage fällt Licht durch das große Fenster des Spielraumes im Süden und das Fenster des Essplatzes im Norden.
Eine hölzerne Schiebetür stellt auf der linken Seite die Verbindung des Essplatzes mit der Anrichte her. Rechts führt eine Glastür auf die Nordterrasse und den Garten. Durch das Panoramafenster eröffnet sich ein überwältigender Blick in den Garten und die Landschaft im Norden des Hauses.
Mit einer dreiteiligen Schiebewand ist der geräumige Wohnraum, der in einen allseitig verglasten Wintergarten übergeht, von der Halle abgetrennt.
Links ist der Wohnraum mit Aussichts- und rechts mit Besonnungsfenstern gestaltet. Vor allen Fenstern befinden sich Vorhänge aus verschiedenen Materialien und Farben. Beindruckend wirkt das lange Sofa unter dem Südfenster-Band als Haupteinrichtungsgegenstand des Raumes. Aus dem dunkelblauen Veloursfußboden ragt vor dem ungeteilten Aussichtsfenster ein freistehender Kamin aus schlesischem Marmor hervor. Alles wirkt tagsüber aufs engste mit der Natur verbunden. Am Abend durch die vielfache Verwendung von Stoffen aber intim und zelthaft.
Durch eine Glas-Schiebewand kann der Wintergarten vom übrigen Wohnraum abgetrennt werden. Im Süden liegt ein vertiefter Teil für Blumen und ein Wasserbecken. Eine durchbrochene Platte mit indirekter Deckenstrahlung in Blechkuppeln lässt den Wintergarten am Abend in einem orangefarbenem Licht erstrahlen. Drei Türen führen auf die Terrassen, eine davon als weitere Glas-Schiebewand.
Durch die Glastür an der Südostseite verlassen wir auf unserem Rundgang den Wintergarten ins Freie. Auf der mit dunkel glasierten Klinkersteinen belegten Südterrasse eröffnen sich verschiedene Wege, eine Treppe zur oberen Terrasse vor dem Schlafraum der Eltern, ein Gang entlang der Fenster des Wintergartens folgend zur Nordterrasse und eine Treppe in den tieferliegenden Garten. Um die obere Terrasse, die Außentreppe und die zum Garten gelegene Erdgeschossterrasse befindet sich eine Brüstung, die an eine Schiffsreling erinnert. Wir folgen der Gartentreppe.
Vom Garten aus gesehen löst sich die Geschlossenheit der Außenhaut des Hauses auf. Vor allem die obere Terrasse erscheint optisch wie die Kommandobrücke eines Schiffes. Durch die Freilegung des Kellergeschosses und die weite Zurücksetzung der geschwungen Kellerwand unter dem Wintergarten scheint das Haus seine Bodenhaftung zu verlieren. Aus dem Wasser des Garteiches gesehen wandelt sich die Silhouette zum Schiffsrumpf.
Vom Gartenweg gelangen wir über die Granittreppe zur Nordterrasse und den Gang vor dem Wohnraum, der uns durch die Glastür des Essplatzes wieder ins Innere des Hauses führt. Unter der orangefarbenen Decke der Diele begeben wir uns über die große Treppe auf die Galerie des Obergeschosses. Die kurze Galerie erschließt links das Fremdenzimmer mit dem Schrankraum und dem dazugehörigen Badezimmer, rechts geht sie in einen langen auf die obere Terrasse führenden Flur mit den Wäscheschränken über. Der Fußboden ist mit blauem Gummi belegt, in den vor den Türen graue Dreiecke eingelassen sind. Hier liegen die Türen zu den Schlafräumen zwischen denen Kleiderhaken und Wandlampen angebracht sind.
Die beiden Schlafräume der Kinder sind, spartanisch anmutend, mit Klappmöbeln, die eine unterschiedliche Nutzung der Räume am Tage und in der Nacht ermöglichen, eingerichtet. Zwischen den Schlafräumen der Kinder und der Eltern liegen eine Toilette, ein Brause- und ein Wannenbad, je durch eine Tür getrennt, von denen man das Elternschlafzimmer direkt betreten kann.
Das Elternschlafzimmer dient zugleich als Aufenthaltsraum. Hier stehen getrennte Betten, aber so, dass sich die Eheleute sehen können - oder Dank eines Vorhanges, in der geschwungenen Schiene an der Decke, eben nicht. In einem Bett wird man von der aufgehenden Sonne geweckt, im anderen wird diese durch die freistehende Trennwand verschattet. An der Wand zum Schrankflur ist eine Sprossenleiter angebracht. Im sich zur Terrasse hin erweiternden Erker steht eine trapezförmige Liege. Über ihr befindet sich eine abschließende Fensterbank die sich zu einem Schreibtisch verbreitert.
Über den Flur und die Treppe der Diele gelangt man rechter Hand zur Tür die die Wirtschafts- von den Wohnräumen trennt. An einem kurzen Flur liegen links die Türen zu einem kleinem Badezimmer und zu dem Zimmer des Hausmädchens. Durch die gemauerte Brüstung abgeteilt befindet sich die Kellertreppe. Dort befinden sich die Heizung, Vorratsräume, Waschküche, Trockenraum, Nähzimmer, Dunkelkammer und Kofferkeller. Eine eiserne Tür ermöglicht unter dem Wintergarten den Zugang zum Garten.
Wieder vom Keller ins Erdgeschoss hinaufgestiegen gelangt man oberhalb der Treppe in die großzügige, vorwiegend mit Einbauschränken ausgestattete Küche und die durch eine Schiebetür abgetrennte Anrichte, die zum Essplatz führt.
Der kleine Flur vor den Wirtschaftsräumen wird von einer Tür ins Freie geführt. Links und rechts der geschlossenen Tür fällt durch türhohe, schmale Glasfenster, die auch zum Lüften dienen, Licht in den Flur. Durch die Tür ins Freie getreten, gelangen wir über den Hof linker Hand zur Vorfahrt für Pkw´s und dem Tor an der Kirschallee, dem Ausgangspunkt unseres Rundganges.