Ideová soutěž na umístění Nového Národního divadla v Praze

Při hledání místa pro státní operu ve vnitřním městě pražském nejde ani tak o jeho vyřešení a vypravení, jako spíše o zjištění, existuje-li vůbec místo takové, přiměřeného významu, vhodného tvaru a postačitelné velikosti. Nelze jen tak zhola tvrditi, že by divadlo, byť i representační, musilo býti přímo na nejživější tepně města nebo na nejdůležitějším bodě jejím, divadlo, které ve své hlavní a viditelné části po celý den je bud mrtvým organismem stavebním nebo působištěm velmi profánních potřeb: trýznivých zkoušek či dělnických manipulací. Bylo by jen výhodno, kdyby mohlo býti postaveno sice blízko hlavní komunikace, ne však přímo na ní. Také rozlehlost staveniště, které nespokojuje se jako mnohé jiné representační stavby svou vlastní potřebou, které není stráveno budovou samotnou, které však potřebuje mnoho volné plochy pro práci s dekoracemi, pro příjezd a odjezd návštěvníků, pro hladké a klidné vyprázdnění budovy v několika minutách, tím vším podmíněná rozlehlost znamená řádný výkroj do městského stavebního organismu. A taková operace je dvojnásobně těžká v Praze, v městě s velmi malým jádrem, zatíženým nad to ještě nebouratelnými částmi nebo jen budovami, zachovanými z minulých časů. Zde radikalismus v řešení znamená daleko více obětí než ve skutečném velkoměstě, kde ztráta plochy či budovy či celého komplexu, užitého k význačné nové stavbě, dá se poměrně lehko nahraditi na místě jiném. Nenalezl jsem v pražském centru, na které byla úloha omezena, místa, které by uvedeným podmínkám vyhovovalo. Zejména městský sad, malý, rozšířením nádraží v budoucnu ještě zmenšený, se špatným okolím ukázal se zcela nevhodným, budova pak v něm bud bez předku nebo zadku, prostě neumístitelna. Nezbylo než sáhnouti po staveništi, nemnoholetou tradicí k tomu určenému, po Náměstí Republiky, po náměstí dnes již v zásadě existujícím, jednom z těch, která by měla ulehčovati frekvenci křižovatek jako na Václavském náměstí, Perštýně a na Újezdě před dnešními starými kasárnami. Snad prostor mezi Václavským náměstím a Rytířskou ulicí ukázal by se vhodnější pro stavbu velké opery ― po stránce architektonické zcela jistě ― než Náměstí Republiky, ale uskutečnitelnost stavby odkázána by byla tím do časů příliš odlehlých, než aby s tímto místem počítal projekt, který se snaží o rychlé své realisování. Volba Náměstí Republiky jako staveniště přináší však s sebou ihned nečekané obtíže, jak vyvinouti prostor nového náměstí, jehož jednou stranou má býti velké divadlo a druhou shluk odporných činžáků dnes tu na jeho západní straně stojících. Pokud ty budou státi, nutno počítati s jediným pohledem na ně, od této západní fronty k Poříčí, a z těchto tří stěn pokusil jsem se sestaviti celek. Je jasno, že pak pohled na divadlo s boku, jinak vždy velmi obávaný, jest tu do té míry výhodný, že umožňuje dlouhou rhytmickou řadu architektonických prvků, která dá se aplikovati také na dvě fronty zbývající. Celo divadla, poměrně krátké, bylo by za těchto okolností toliko prvkem destruktivním. Tak došel jsem k položení divadelní budovy podélnou osou od východu k západu a zbývalo rozhodnouti o straně severní či jižní náměstí. Severní část měla by výhodu pěkného pohledu při příchodu z Příkopů, ale divadlo nenašlo by tu na své čelní straně dosti oddálení od živé ulice, ani tolik ne, jako při celnici; většině jeho návštěvníků bylo by pak po představení zbytečně procházeti rušnou komunikací Poříčí - Příkopy. Bylo by dále nutno sbourati ihned dnešní kasárna a přilehlá stavení, tedy objekty v celku větší než finanční ředitelství, což také mluví v dnešní tísni o každý uzavřený prostor proti této straně náměstí. Zdá se mi dále, že existence staré celnice a zbytků bývalého kláštera Hybernů byla by spíše na prospěch než na škodu nové budově divadelní, neboť jest jí tak dáno velmi vhodné měřítko. Na těchto zásadách byl vypracován projekt, řešící prostory a hmoty, úmyslně však téměř ničeho neříkající o architektonické formě.