Opera v Sydney

Když v roce 1957 vypisovala australská vláda v Sydney mezinárodní architektonickou soutěž, jistě netušila jaký nelehký osud tuto stavbu potká. Již v soutěži nabité návrhy k prasknutí málem došlo ke kardinálnímu omylu, když byl návrh poměrně neznámého 38letého dánského architekta vyloučen již v prvním kole. Naštěstí opozdivší se Eero Saarinen celou situaci zachránil a Jörn Utzon tak získal nejdůležitější zakázku v historii Austrálie.
Gigantický stavební podnik, který se rozpoutal, byl trnem v oku konzervativistické vládní opozice, která po svém nástupu k moci Utzona ze stavby odvolala a svěřila ji místním architektům. Dokončení bez Utzonovy přítomnosti degradovalo interiér a řadu jiných výrazových prvků, Utzon se do Sydney již nikdy nevrátil (mimochodem Miroslav Masák Veletržní palác také ještě nenavštívil…).
Opera je situována do vyjímečného městského prostředí, kdy přilehlá botanická zahrada vytváří nádherné zelené pozadí bílých skořepin, záliv přístavu tak důležitou modrou horizontálu a opodál stojící most působivý kompoziční vztah. Utzon se při návrhu inspiroval motivy z histo- rie architektury a především ze světa přírody, který se stal již od počátku kariéry jeho bezedným inspiračním zdrojem. Opera je rozložena na velké platformě upomínající na amfiteátrový typ divadla. Utzon si vzpomíná na pocit, který zažil při prohlídce náhorních plošin Mayů ve střední Americe. Stejný princip aplikoval i na piedestalu opery v Sydney. Když vyjdete v Mexiku po monumentálním schodišti na plošinu, kde stály mayské svatyně, naskytne se vám nebývalý pohled na okolní džungli, zelené nekonečné moře vegetace, nebývalý klid. V Sydney máte možnost prožít tyto pocity v jiné situaci, nicméně stejně působivé. Utzon si jako jeden z mála uvědomoval význam vnímání stavby z výšky, poněvadž opera leží vůči okolí níž a řada významných pohledů na ni směřuje shora. Také proto jeho návrh v soutěži vyhrál. Již během soutěže byl označován za geniální.
Nejvýraznějším prvkem budovy opery jsou především skořepiny kryté světlými glazovanými a matnými keramickými dlaždicemi. Konstrukce skořepin se ukázala jako největší konstrukční problém. Dokonce ani Ove Arup nedokázal staticky spočítat jejich první Utzonovu verzi. O pár desetiletí později Arup prohlásil, že se současným softwarovým vybavením by byl konstrukci schopen vyřešit, avšak Utzon své nízké skořepiny pozměnil a odvodil je ze sférické geometrie, což mělo tu výhodu, že se žebra skořepin mohla sestavit z prefabrikátů. V 50. letech totiž prefabrikáty frčely, jak vidíme kolem našich měst…
Všechna technologie a provozní zázemí opery je umístěno do podzemí. Jen tak mohl vzniknout čistý vjem architektury. Interiéry doznaly neuváženého dokončení bez Utzonova vedení, takže původně navrhovaný kompaktní celek dnes působí neuceleně. Utzon chtěl dvě auditoria pojednat podle tradiční čínské tradice - první v kombinaci zlaté a červené, druhé stříbrné a modré (srovnej Nouvelův soutěžní návrhy opery do Pekingu). Vnitřní prostor byl modelován podle akustických požadavků provozu, auditoria v Sydney jsou básně akustiky. Utzon odvodil vztah skořepin a pláště auditorií od vlašského ořechu, což nás v jeho případě nepřekvapuje, poněvadž organické motivy lze vyčíst z každého jeho díla.
Opera v Sydney vstoupila do podvědomí celého světa a stala se symbolem Sydney a vůbec celé Austrálie. Nechť poučení z jejího nelehkého zrodu slouží pro všechny politiky a úředníky světa. Dobří architekti mají vždycky pravdu…