Rodinný dům ve Štípě

Čistě prozaicky by se dalo napsat, že architekt reagoval na podmínky obtížné parcely vymezené třemi komunikacemi tím, že nasměroval život obyvatel do intimního atria. Fasády domu obsahují minimum otvorů. Zkusme si ale vyfabulovat poetičtější verzi.

Zástavba českých satelitů je žalostná. O urbanismu ani nemluvě. Portfolio typových domů od hájenek až po domečky pro panenky vytváří v území bizardní soubory. Je toto stavění pravdivým odrazem současného života? Zcela jistě ne, ale proč se tomu tak děje? Jedna teorie říká, že je to reakce stavebníků na současný složitý a hektický styl života. Stavebníci hledají ve svém domě solidní jistotu - historický archetyp, který je pocitově svázán s dlouhodobou stabilitou. Jinými slovy to představuje rigidní setrvávání v minulosti, poněvadž současnosti má investor dost v práci a v médiích a jeho dům je právě ten hrad, který nebude stresem dobyt.
Jelikož nejsem zastáncem regresivního vývoje, zkusme nyní najít východisko z této divné situace. Pomineme-li touhy po budování statusu novodobých hajných, statkářů a zámeckých pánů, zbudou nám racionální důvody stavebníků usilujících po bydlení v klidu, v přírodě a v harmonii. Použitelným východiskem by se mohla stát inspirace ve východních kulturách. Určitě bude zdravější než vyspekulované konstrukty typu dům je stroj na bydlení apod. Pojďme se podívat na tradiční japonský dům. Zajímá mě především ten, který ve svém středu obsahuje meditativní prostor zenové zahrady. Ta vytváří harmonický mikrokosmos, kolem nějž se rozvíjí obydlí. V exteriéru je dům "slepý" a chrání soukromí. V moderní architektuře tento koncept asi nejlépe metamorfoval Toyo Ito do domu White U v Tokiu (1976). Betonové těleso ve tvaru uzavřeného písmene U s pultovou střechou směřující do atria - strašnej nářez. Vůbec Japonci jsou mistry v práci s atriem-zahradou. Podobně jako Holanďané, avšak u Japonců si člověk více odpočine.
Ve stísněném parcelním prostoru satelitů se zdá být atriový dům dobrou volbou. Zcela určitě v případě Sládečkova domu ve Štípě. Musím se přiznat, že tento dům je mým prvním navštíveným "átriákem". I přes drobnější měřítko stavby respektive atria působí vnitřní prostor neskutečně. Vše je polarizováno - středem domu je átrium. Koncentrické kompozice mají vždy větší náboj než lineární nebo jiné. Dobře to funguje ve městech - srovnejte Olomouc a Zlín. Je to dáno prouděním energie?
Nebezpečí těchto domů spočívá v jejich sémantickém zmatení pozorovatele. Dům bez oken není v našich zeměpisných šířkách obvyklý a evokuje: trafostanice, samoobsluhy, autodílny… Na druhé straně vynikne obkladový materiál a celková forma. Zrovna tu však architektům z New Work vyčítám, i když si uvědomuji, že stojím na tenkém ledě. Ve Štípě mne dráždí hmota garáže zaseknutá do plechové améby, avšak s odstupem času si uvědomuji chytrost tohoto řešení a vůbec celkový přístup New Work k formálnímu koncipování stavby. Říkal to už Frank Lloyd Wright, že jeho domům mohou růst nové větve a pořád to bude vypadat dobře. Averze vůči monumentálním formám je mi u Sládečkovy práce velmi sympatická. Ve výsledku mají jeho domy větší estetickou životnost než stavby respektive interiéry, které jsou úžasné pouze v prvním týdnu po dokončení. Na formu rodinného domu ve Štípě si musí oko diváka chvíli zvykat; není to modelka na jednu noc, ale spíše praktická ženská na celý život.
Nevěřím ve zjevení univerzální koncepce domu, který by vyřešil problém kašovitého bydlení v krajině. Ve Štípě se však nachází precedens, na jehož základě je možné rozvinout jeden směr diskuse, kterou cestou se při urbanistickém řešení nových satelitů vydat.