Společenská hala ČVUT

Nová společenská hala vznikla na místě bývalých laboratoří z 30. let 20. století ve dvoře tvořeném třemi křídly neorenesanční budovy architekta Ignáce Ullmana a uzavřeném z jižní strany barokním křídlem bývalého proboštství křížovníků. Smyslem jejího vzniku bylo vytvoření centrálního společenského prostoru, jako místa setkávání a odpočinku studentů a pedagogů fakulty strojní a elektrotechnické ČVUT.  Jde o druh prostoru, který areál ČVUT na Karlově náměstí, přes svoji rozsáhlost, dosud postrádal. Hmota haly je navržena tak, aby návštěvníkům umožnila svými prosklenými fasádami a prosklenou střechou vnímat krásu okolních budov a současně jim poskytla komfort soudobé stavby. Hala je navíc jediným bezbariérovým propojením Karlova náměstí s dvorem ČVUT.
      Hala je skleněný transparentní kvádr nesený subtilní ocelovou konstrukcí. Geometrie tří rovnoběžných konstrukčních os, mezi něž jsou vloženy dvě osy diagonální, vytváří na styku sklonitých  střech s plochami šikmých vazníků přirozené spádování dešťových žlabů, zapuštěných v opláštění vazníků a odvodněných vnitřkem nosných sloupů. I všechny ostatní systémy technického vybavení jsou skryty  - sprinklery opět v  opláštění vazníků, topná tělesa v kanálech podél fasády, doplněná vytápěnou podlahou.
      Tvarosloví nové haly a použité materiály - ocel, sklo, beton, kontrastují s historickou architekturou. To se projevuje i při průchodu z neorenesanční vstupní haly spojovacím železobetonovým tunelem. Chladnou důstojnost použité oceli, skla, betonu a kamene doplňuje teplá přírodní barevnost smrkových lavic a stolů. Svými rozměry nábytek reaguje na monumentalitu jak vlastní haly, tak i okolních budov. Jeho materiál, masivní smrk napuštěný olejem, dokáže stárnout a přiměřeně absorbovat tvořivost studentů. Sražením lavic k sobě navzájem pak vznikne pódium. Přirozeným pokračováním interiéru haly je zejména v letních měsících okolní dvůr, který nabízí studentům svá příjemná stinná zákoutí.
      Výstavbě společenské haly předcházela obnova vstupních partií původní neorenesanční budovy na Karlově náměstí a její přímé propojení se vstupem do stanice metra. Po odstranění všech stavebních úprav z druhé poloviny 20. století bylo nutno nově zasklít portály do náměstí a obdobně vyřešit i nový portál směrem ke stanici metra. Samostatným objektem je vrátnice ze skla a betonu, která je, stejně jako vystavený parní stroj, předmětem instalovaným do haly, který s ní kontrastuje, ale  nekonkuruje jí. Celý prostor je nasvětlen odrazem přes zaklenutý strop měkkým nepřímým osvětlením.