Vila na Barbořině

Svatopluk Sládeček a jeho zlínský ateliér New Work to mají dvojnásob těžké. Nadvakrát totiž kráčejí proti proudu. Těžiště práce ateliéru leží ve Zlíně a na Zlínsku, v oblasti, která se už dávno odcizila své skvělé tradici progresivní baťovské architektury, lze v ní najít jen málo vstřícných klientů a stavebních úředníků a vůbec už dlouhá léta postrádá atmosféru nakloněnou architektonické kvalitě. V tom ohledu se Sládečkův New Work řadí ke Kiszkovu havířovskému Arkissu, k chebskému Ateliéru 69, k náchodskému týmu Rakovi-Rydlovi-Skalický, k ústeckému Janu Jehlíkovi a k několika dalším podobným entuziastickým osamělcům, kteří za dobrou architekturu bojují daleko od silných středisek soudobé české architektonické tvorby. Tíha Sládečkova údělu však navíc spočívá ještě v rozhodnutí, že jeho projekty a stavby nebudou vypadat úplně stejně jako typické produkty našich velikých architektonických center; že se zkrátka nepřizpůsobí jakýmsi "centrálním" zvyklostem, a to ani v ideových konceptech, ani ve stylu, ani ve formách.
U téměř všech Sládečkových domů, kterých už dnes není málo, bychom našli zvláštnosti, jaké se teď v Praze nebo v Brně zrovna nenosí. Architekt a jeho New Work se tak vystavují dvojnásobnému nebezpečí. Místní klientela může Sládečka a jeho tým pokládat za pouhé výstředníky, modernisty za každou cenu, kteří se nechtějí naučit navrhovat onu správnou a lidsky pochopitelnou architekturu. Architekti a kritici z velkých center se zase mohou na odchylky New Worku od "aktuální" či "centrální" normy dívat jako na projev perifernosti a provinciálnosti. Sládečkův ateliér se však zatím naštěstí nedal těmito riziky zviklat a odvážně a většinou i úspěšně se mezi nimi proplétá od jedné své stavby ke druhé.
Pominu v tuto chvíli fakt, že spíše než krabicovitostí se Sládečkovy práce vyznačují radostí z tvarování. Zlínský architekt se totiž dopustil daleko horších věcí. Když jsme se v Praze konečně shodli na tom, že by se aktuální česká architektura měla odstřihnout od postmodernismu, protože se nám tento proud zdál být zpozdilý a populistický, Sládeček postavil ve Štípě u Zlína rodinný domek okatě se přihlašující k dědictví zakladatele postmodernismu Roberta Venturiho. A když se v Praze přestal nosit neofunkcionalismus, protože také on se začal jevit jako jedna z postmodernistických odrůd, Sládeček začal kreslit pro Kroměříž vilu, která se s pražským bontonem opět nechce smířit, protože je okatě a odvázaně neofunkcionalistická.
Architektonický koncept této kroměřížské vily ovšem nespočívá pouze v tom, že ji architekt udělal bílou a s plochými střechami; ani v tom, že do jejích fasád volně zakomponoval okna asi tak, jak to kdysi udělal funkcionalista Josef Kranz u brněnské kavárny ERA; ani v tom, že hlavní obytnou část vily vytvaroval jako kapitánský můstek a dotknul se vtom nautického zázemí funkcionalistického stylu; ani v tom, že rohy této hlavní obytné části pěkně aerodynamicky zaoblil, podle vzoru Krejcarova Machnáče a pařížského pavilonu z roku 1937, Fričovy vily od Ladislava Žáka nebo brněnského paláce Convalaria na nároží České a Veselé ulice, zůstaneme-li u příkladů náklonnosti pozdního funkcionalismu k zaoblování jen u českých tvůrců. Tohle všechno totiž tvoří pouhou vnější schránku pro uspořádání vnitřku, které by u všech rodinných domů mělo představovat základnu architektonického řešení. Věřím tomu, že také Sládečkův kroměřížský dům našel svůj základ v pojetí interiéru - a všeho, co se pak k němu připojuje -, a věřím rovněž tomu, že výrazná neofunkcionalistická karoserie kroměřížské vily se zrodila jako důsledek základních rozhodnutí o podobě vnitřního prostoru a že se s tímto prostorem provazuje v jeden celek.
Dům stojí na výšině poskytující krásný výhled na panorama histo- rické Kroměříže se zámkem, chrámem sv. Mořice a oběma slavnými zahradami. Architekt se proto se svými klienty domluvil, že prostor vily co nejvíce otevře tomuto výhledu - a nejlépe se ve dvacátém století uměly otevírat funkcionalistické stavby; odtud asi vzešel onen vzor. K vyhlídce se přitom obracejí celé dvě strany hlavního obytného prostoru, logicky propojené krejcarovsky zakřiveným skleněným čtvrtobloukem. Otevřenost interiéru by se však mohla ocitnout v rozporu s nároky na soukromí, to jest mělo by se zamezit nevrtanému nakukování sousedů a kolemjdoucích dovnitř. Tento problém architekt po dohodě se stavebníky vyřešil tak, že vyzdvihl hlavní obytné prostory domu i jeho terasu do výšky, kam už sotvakdo dohlédne, a usadil je na prodlouženou užší podnož.
Hlavní obytné prostory se navzájem propojují několika způsoby. Jejich sestava se v teplých měsících rozšiřuje o terasu, kterou nahoře do určité míry kryje výběžek druhého obytného patra. Architekt tyto prostory vybavil svítidly a nábytkem, zčásti nakoupeným, zčásti provedeným podle jeho vlastních návrhů, jak to občas prozradí elegantní zakulacování podobné tvaru horních pater vily. Milovníky architektury dvacátých a třicátých let 20. století, o níž ostatně i Sládečkovi klienti ledacos vědí, potěší jemné narážky na interiér Müllerovy vily od Adolfa Loose i na vnitřky vily Tugendhat. Architektova prostorotvárná hra ovšem začíná už za dveřmi do domu, ve vstupní síni, odkud návštěvník stoupá po krátkém schodišti na hlavní obytnou úroveň a jeho cesta se pak náhle stočí mírně doleva, k bodu, odkud se mu po několika dalších krocích nabídne nejpůsobivější výhled na panorama Kroměříže - k zakulacenému a zasklenému koutu veliké obytné haly.
Kapota, která v sobě tuto silnou prostorovou sekvenci ukrývá, se vyznačuje neméně silným. opravdu nepřehlédnutelným tvarem, který v nás může vyvolat všelijaké podvědomé asociace. Při pohledu na ni se nám může vybavit parník s vysokým kapitánským můstkem anebo třeba Sfinga, která by správně měla hledět upřeně před sebe, ale ona místo toho pokukuje šikmo dolů na staré městské věže. Další debata o Sládečkově vile se asi bude točit kolem architektovy volby neofunkcionalistického stylu. Nemělo by se však při ní zapomínat na podstatu architektova konceptu, kterou bychom měli hledat spíše ve vnitřku než na vnějšku kroměřížského domu. A že si s tímto vnitřkem architekt pohrál mistrovsky, to si nemyslím jen já, ale i Sládečkovi klienti, vysoce spokojení s jeho dnem - jak to u rodinných domů vždycky má být. Kráčí-li totiž architekt proti proudu, tak to ještě neznamená, že nikdy nenajde klienty naladěné na stejnou vlnu.