Probíhající výstava Věra a Vladimír Machoninovi: 60´/70´ ve Fragnerově galerii vyvolává různé novinářské ohlasy (viz Události a komentáře na ČT 24, 22. 12. 2010, článek Domy navzdory zlým časům, Tomáš Pospiszyl, LN 31. 12. 2010, článek Nábytek a architektura od Machoninových vzbuzují obdiv i nostalgii, Kristýna Křížová, Novinky.cz). K výstavě byl vydán také katalog, v němž se autoři textů snaží architekturu Machoninových představit a obhájit v kontextu doby jejího vzniku, tj. na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
...měl jsem dosud zato, že pokud se podaří tuto budovu vůbec zachovat v její fyzické podstatě, nepůjde ze strany investora o racionální podnikatelský přístup ale o kulturní spasitelství.
Jestliže se však podařilo znovu přilákat zákazníky a celá rehabilitace ještě dopadla tak, jak naznačují fotografie, pak jde o poloviční zázrak.
Poplatnost architektury Machoninových komunistickému režimu je diskutabilní. Jde o společenský problém, protože masový návštěvník obchodního centra, které bylo postavené před rokem 89, si bude budovu, pokud není nějak "omoderněna", vždy spojovat zároveň i s komunismem. Červené eskalátory či osmdesátkové potahy sedaček, to je doklad doby a designu, ne komunismu. Myslím si ale, že toto uvážování je špatné. Vzhledem k tomu, že se jedná o budovu starou 30 let a funguje perfektně dodeška, tak z toho již plyne, že to nebyla budova poplatná režimu. Myslím si, že mnoho věcí bylo upraveno k lepšímu, především zpřehlednění a větší provzdušnění. MDomnívám se však, že centrální hala s eskalátory měla určitou koncepci, která byla reonstrukcí narušena. Zachoval bych jednotné ladění a propojení zábradlí a eskalátorů v původní barevné koncepci. To činilo prostor jedinečný. Plusů za záchranu je ovšem více, takže na jednu stranu se může zdát investorům, kteří poskytly své finance, že kritika je neopodstatněná, protože oni měly s opravou mnoho starostí, na druhou stranu myslím, že vždy jde udělat ještě více a snažení se o dokonalost by měla být předností každého člověka. Pokud podle kritiků není něco naprosto dokonalé, tak přirozeně sahají ke kritickým slovům a je to dobře.
Vzhledem k tomu, že jsem v textu mnohokráte zmíněn, měl bych asi také na těchto stránkách zaujmout stanovisko, přestože jej systematicky s kolegou doc.Ševčíkem v médiích (i prostřednictvím knihy o architektuře šedesátých let) prezentujeme (včetně požadavku na hledání širšího společenského koncenzu – ke kterému přispívají nejen odborníci, historici, ekonomové, ale i lajci a veřejnost).
Asi pak také poprosíme tento portál o publikování solidnější polemické reakce, kterou spolu s kurátory a GJF patrně připravíme.
Přijde nám výborné, že se do této debaty otevřeně zapojil i ekonomický subjekt. Zachování fragmentů je jistě cenné, muselo stát úsilí, kterého si jistě vážíme – architektura však není pouze o jednotlivých fragmentech, ale v komplexním uchopení prostoru (interiér, exteriér) obzvlášť pak v díle paní Machoninové.
O stavbách šedesátých let je nyní dobré mluvit i s ohledem k otazníkům, které visí nad ambasádou v Berlíně, nebo hotelem Thermal v Karlových Varech. Musíme si uvědomit, že vztahem k vlastní – o to více nedávné a společensky ne zcela uzavřené minulosti - konstituujme sami sebe.
Pokud jde o porušování autorských práv – pokusím se nastudovat celou kauzu. Na půdě DR ČKA, jehož jsem tenkrát byl účasten, jsme celou záležitost řešili. Úpravy nakonec autorizoval starší pán, který se na akci pomocným způsobem podílel – na půdě DR tvrdil, že to v žádném případě neautorizoval. Až návštěvou na Stavebním úřadu pro Prahu 4, jsme zjistili, že to není pravda (kulaté razítko pod kompletní rekonstrukcí bylo jeho), a otázku autorských práv s paní Machoninovou neřešil ani okrajově ....
Pokud jde o „hodnoty“ v domě petrifikované – už častokrát jsme prezentovali názor, že tvůrčí potenciál šedesátých let (s přesahem do sedmdesátých) byl normalizačními kádry s výhodou prezentován jako jejich vlastní .... což odpovídalo normalizačnímu odvádění pozornosti od společenských problémů - k rodině (mluvíme o generaci husákových dětí), nebo konzumu (tady bychom asi použili uvozovky – neb mnohdy nebylo konzumovat co....) přesto kdo jel do Prahy v osmdesátých, patrně vždy navštívil Kotvu, Máj a snad i DBK ... a – přestože tyto objekty s dobou jsou spojovány – nic nemůže být této době svým étosem vzdálenější – bylo by tu asi dobré odkázat na texty Masákovi, diskuse s Eislerem, atd... mluvíme o stavbách „době navzdory“.
V krátkosti tedy ohledně hodnot DBK – „zvenku uzavřený levitující těžký, výrazně členěný objem, a pak prostor generovaný zevnitř – s posunutými patry a centrálním volným atrie“ – podrobněji to rozvedeme – včetně analýzy a interpretace dnešní „nové“ vrstvy v již avizované polemické reakci .
Pokud jde o nové „hodnoty“ do domu vložené – na místě – ani v textu se mimo zmiňované metry čtvereční a počty návštěvníků (místo je tak dokonale urbanisticky koncipováno, že by tam snad byla úspěšná i standardní „krabice“ libovolného řetězce ...) nedovíme.
Ale jak se ukazuje i nyní - v dobré architektuře jsou vetkány mimořádné emoce, které na nás působí dodnes. Nutí nás se s nimi občas vypořádat hlouběji, než jsme si ochotni připustit - kam až jsme schopni zajít. Kladou na nás požadavek, který je v dnešní době „rozptylování“ až nepatřičný.
...myslel jsem, že každému, kdo tu stavbu zná, bude věc jasná bez vysvětlování, ale je zjevné, že jsem to přecenil, takže to tedy řeknu po lopatě:
Obchodní domy po celém světě vznikaly jako stavby nízké i mnohapatrové, s výtahy i s eskalátory, secesní i rádoby "blobovité", pravidelného půdorysu i na složitějších parcelách. Ovšem z hlediska obyčejného fungování snad ještě nikde na světě nevznikl praštěnější provozní koncept, než jaký představuje DBK. Postavit prodejní sklad nábytku – ano, nic víc to nebylo – na principu rozdělených polopater, nadto ještě s atriem, které likviduje využitelnost přibližně 1/3 možné prodejní plochy, je věc, před kterou i ten nejjasnější intelekt prostě kapituluje.
...Takže... ano... "standardní krabice libovolného řetězce" by tady byla úspěšná docela jistě. Ta by totiž svému účelu sloužila dobře, střízlivě a bez přemlouvání. Naproti tomu jestliže byla tahle šílenost jménem DBK kdysi hojně navštěvována, pak to bylo dáno jen absolutním nedostatkem adekvátní volby, kterou byli kupující omezeni. Tady by ona poznámka, že tehdy "nebylo co konzumovat", byla, na rozdíl od předchozího příspěvku, opravdu na místě.
Skutečnost, že se k životu podařilo probudit tuhle nešťastnou stavbu právě v době, kdy už si lidé skutečně mohou vybrat, zda půjdou nakupovat do "standardní krabice" nebo do DBK, tedy považuju za čin hodný ocenění. Dokázat inženýrským umem zmírnit negativní dopad provozního schematu, jež bylo od počátku úplně pochybené, stojí totiž pořádnou námahu.
Za sebe jsem čekal, že to majitel po čase vzdá a postaví si na stejném místě úplně nový, racionálně řešený obchodní dům. To pomyšlení mě trochu mrzelo, protože jsem obdivovatelem kuriozit a věcí patafyzických. Ovšem nyní jsem úplně nadšen. Mohu sem brát návštěvy z ciziny a ukazovat jim – Hle, tady se šikovností českých rukou se slušným komerčním úspěchem podařilo udržet při životě koncept obchodního domu, kde se po půl patrech prodává průvan!
Záměrně nechávám stranou idelologické omáčky, jelikož tam je možno vhodnou volbou slovníku dokázat podle potřeby cokoliv. A ono také připomínat, ve které části politického spektra myšlenkově kotví brutalismus, by pro ledaskoho vůbec nebylo příjemné...
Ona je to stavba z roku 1981, tedy projektovaná v 70. letech, kdy už ve světě zuřila postmoderna a high tech, je to otázka, jak moc je DBK geniálním výdobytkem své doby, brutalismus je obecně více věc 50. a 60. let. Pravda socialistický brutalismus dosahuje vrcholu až začátkem 80. let - Palác kultury, Nová scéna, Hotel Praha, Hotel Pyramida, Atrium ... S Kotvou má DBK společné, že po 2 minutách ztratíte orientaci u kterého schodiště a v jakém patře jste a kudy jste se dostali dovnitř. To bylo ale pro onu dobu typické, že ne vše odpovídalo nějakým srozumitelným předpokladům, jak říkal šakal, patafyzika má krásné kouzlo nechtěného. Bloudění jako životní styl. Ale ty červeně mořené nábytky s tmavozelenou koženkou, po těch se mi bude stýskat.
DBK bylo projektováno v roce 1968 (stavba se posunula vlivem výstavby metra o 10 let..) a není to díky precizně zpracovanýmu detailu klasický brutalismus jak jej známe z britského prostředí.. Bylo koncipováno nikoliv jako obchodní dům, ale jako expoziční plocha pro prezentaci výrobků znárodněného československého nábytkářství, tedy ne jako prodejní sklad, nýbrž jako showroom. Návštěvník byl veden všemi patry zcela záměrně a až dnes si tento sytém můžeme plně porovnat např. s IKEA. Narozdíl od IKEA, kde je člověk totálně ztracen a to je jediné co ho dovede k pokladnám jsou šipky, byl celý prostor komponován jako velmi přehledné uspořádání, kde návštěvník (zákazník), vždy věděl v kterém oddělení se nachází a kudy případně ven. Zaráží mě připomínka o příspěvek výš, kde se někdo podivuje nad neefektivností využití plochy. Je snad přehlednost něco nechtěného? Dnes v době strategie nákupních center, které se řídí teorií kotevních nájmců a zákazník(v marketingové strategii individuum se smyslovými schopnostmi debila) je vláčen pasážemi tak, aby všichni nájemci měli pocit, že kolem nich někdo prošel, možná ano. Jestli je vám tedy šakale tento způsob nakupování blízký, můžete si vy a váš nejjasnější intelekt gratulovat, jste ideální zákazník do efektivní předměstské krabice. Já chci mít z nakupování i jiný než materiální zážitek a to například zážitek z prostoru..Jinak atriový sytém je starý jako ochodní dům sám a navšiml jsem si, že by např. La Fayette v honbě za metry čtverečnými přepatrovával centrální halu..DBK by dnes fungoval bez zásadních změn zcela perfektně, ovšem v původní náplni, pro kterou byl koncipován. IKEA staví další obchodní dům s nábytkem a další řetězce si brousí zuby na český trh..z DBK se na místo toho stal onen banální shopping mall, který je navíc v rekonstruovaných sutereních patrech v použitém ubohém standartu o třídu níž než konkurence..místo aby v nedostatku prostředů využili maximálně potenciálu komlpexně pojatého řešení horních pater, zbastlili i to ( krátkozraká potřeba odříznout se po dědictví minulosti 17 let po revoluci..upřímě kdo z dnešních koupěchtivých třicátníků má v článku popsané konotace?). A ještě poznámka ke Kotvě pane Víchu- jako jednaz mála z tehdejších OD Prior měla řešenou linku pohybu zákazníka podle kapistalistického modelu, tak aby prošel při vertikálním pohybu přes prodejní plochu. Narozdíl od Máje, kde je pohyb podle slov Eislera řešen zcela v duchu socialistického OD- vlez, nakup co potřebuješ (resp. co seženeš) a vypadni..
Víte, v tom máte pravdu, asi ani nezpochybňuji snahu prodejců zákazníky protáhnout vším možným, snad to i částečně respektuji, Kotva i DBK jsou jak říkáte "přehledné", jen tak záhadně zábavně patafyzicky, že nevíte, kde jste, to v Labuti ani v Máji, nebo ve zmíněné La Fayette v Berlíně není. Péče o detail, samozřejmě v mezích možností národního hospodářství, je to, co odlišuje socialistický brutalismus od toho neformálního britského, kde je vše nějak jednodušší.
je báječná disciplína, kdy se předpokládá, že tradiční vazby jsou sice přítomny, ale v souvislostech, které vytvářejí bizarní celek. Patafyzika je paralelou karnevalu, který zlehčuje a relativizuje to, co se zdá být kanonické, neměnné. Najednou je v pohybu vše. O tom, co potkáme za rohem, víme jen, že nás to překvapí a se stejně novou a překvapující skutečností se setkáme, když se dostaneme do míst, která snad byla naším východiskem. Panta rhei.
Jenomže ono bloudění, které je předmětem předchozích příspěvků, není tohoto druhu. Kdepak lehkost. V těch stavbách jsem si připadal vždy jako oběť v Labyrintu. Láci červeně mořených překližek jsem vnímal jako mizérii laciných rakví nasáklých krví. Kolik mi tehdy bylo? Že se tomu má říkat brutalismus jsem rozhodně tušit nemohl. To slovo se ale tehdy dalo použít skoro pro všechno.
Jasný, měli to zbourat a postavit místo toho krabici z trapézáku, do ní se vejde víc zboží. Ještěd sem sice rád neměl, ale to co tam vzniklo... Přece v architektuře nejde jenom o ten konzum. To pak ať šakal upaluje do Vegas.
Add new comment
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Jestliže se však podařilo znovu přilákat zákazníky a celá rehabilitace ještě dopadla tak, jak naznačují fotografie, pak jde o poloviční zázrak.
Asi pak také poprosíme tento portál o publikování solidnější polemické reakce, kterou spolu s kurátory a GJF patrně připravíme.
Přijde nám výborné, že se do této debaty otevřeně zapojil i ekonomický subjekt. Zachování fragmentů je jistě cenné, muselo stát úsilí, kterého si jistě vážíme – architektura však není pouze o jednotlivých fragmentech, ale v komplexním uchopení prostoru (interiér, exteriér) obzvlášť pak v díle paní Machoninové.
O stavbách šedesátých let je nyní dobré mluvit i s ohledem k otazníkům, které visí nad ambasádou v Berlíně, nebo hotelem Thermal v Karlových Varech. Musíme si uvědomit, že vztahem k vlastní – o to více nedávné a společensky ne zcela uzavřené minulosti - konstituujme sami sebe.
Pokud jde o porušování autorských práv – pokusím se nastudovat celou kauzu. Na půdě DR ČKA, jehož jsem tenkrát byl účasten, jsme celou záležitost řešili. Úpravy nakonec autorizoval starší pán, který se na akci pomocným způsobem podílel – na půdě DR tvrdil, že to v žádném případě neautorizoval. Až návštěvou na Stavebním úřadu pro Prahu 4, jsme zjistili, že to není pravda (kulaté razítko pod kompletní rekonstrukcí bylo jeho), a otázku autorských práv s paní Machoninovou neřešil ani okrajově ....
Pokud jde o „hodnoty“ v domě petrifikované – už častokrát jsme prezentovali názor, že tvůrčí potenciál šedesátých let (s přesahem do sedmdesátých) byl normalizačními kádry s výhodou prezentován jako jejich vlastní .... což odpovídalo normalizačnímu odvádění pozornosti od společenských problémů - k rodině (mluvíme o generaci husákových dětí), nebo konzumu (tady bychom asi použili uvozovky – neb mnohdy nebylo konzumovat co....) přesto kdo jel do Prahy v osmdesátých, patrně vždy navštívil Kotvu, Máj a snad i DBK ... a – přestože tyto objekty s dobou jsou spojovány – nic nemůže být této době svým étosem vzdálenější – bylo by tu asi dobré odkázat na texty Masákovi, diskuse s Eislerem, atd... mluvíme o stavbách „době navzdory“.
V krátkosti tedy ohledně hodnot DBK – „zvenku uzavřený levitující těžký, výrazně členěný objem, a pak prostor generovaný zevnitř – s posunutými patry a centrálním volným atrie“ – podrobněji to rozvedeme – včetně analýzy a interpretace dnešní „nové“ vrstvy v již avizované polemické reakci .
Pokud jde o nové „hodnoty“ do domu vložené – na místě – ani v textu se mimo zmiňované metry čtvereční a počty návštěvníků (místo je tak dokonale urbanisticky koncipováno, že by tam snad byla úspěšná i standardní „krabice“ libovolného řetězce ...) nedovíme.
Ale jak se ukazuje i nyní - v dobré architektuře jsou vetkány mimořádné emoce, které na nás působí dodnes. Nutí nás se s nimi občas vypořádat hlouběji, než jsme si ochotni připustit - kam až jsme schopni zajít. Kladou na nás požadavek, který je v dnešní době „rozptylování“ až nepatřičný.
Ondřej Beneš, Pavel Směták
Obchodní domy po celém světě vznikaly jako stavby nízké i mnohapatrové, s výtahy i s eskalátory, secesní i rádoby "blobovité", pravidelného půdorysu i na složitějších parcelách. Ovšem z hlediska obyčejného fungování snad ještě nikde na světě nevznikl praštěnější provozní koncept, než jaký představuje DBK. Postavit prodejní sklad nábytku – ano, nic víc to nebylo – na principu rozdělených polopater, nadto ještě s atriem, které likviduje využitelnost přibližně 1/3 možné prodejní plochy, je věc, před kterou i ten nejjasnější intelekt prostě kapituluje.
...Takže... ano... "standardní krabice libovolného řetězce" by tady byla úspěšná docela jistě. Ta by totiž svému účelu sloužila dobře, střízlivě a bez přemlouvání. Naproti tomu jestliže byla tahle šílenost jménem DBK kdysi hojně navštěvována, pak to bylo dáno jen absolutním nedostatkem adekvátní volby, kterou byli kupující omezeni. Tady by ona poznámka, že tehdy "nebylo co konzumovat", byla, na rozdíl od předchozího příspěvku, opravdu na místě.
Skutečnost, že se k životu podařilo probudit tuhle nešťastnou stavbu právě v době, kdy už si lidé skutečně mohou vybrat, zda půjdou nakupovat do "standardní krabice" nebo do DBK, tedy považuju za čin hodný ocenění. Dokázat inženýrským umem zmírnit negativní dopad provozního schematu, jež bylo od počátku úplně pochybené, stojí totiž pořádnou námahu.
Za sebe jsem čekal, že to majitel po čase vzdá a postaví si na stejném místě úplně nový, racionálně řešený obchodní dům. To pomyšlení mě trochu mrzelo, protože jsem obdivovatelem kuriozit a věcí patafyzických. Ovšem nyní jsem úplně nadšen. Mohu sem brát návštěvy z ciziny a ukazovat jim – Hle, tady se šikovností českých rukou se slušným komerčním úspěchem podařilo udržet při životě koncept obchodního domu, kde se po půl patrech prodává průvan!
Záměrně nechávám stranou idelologické omáčky, jelikož tam je možno vhodnou volbou slovníku dokázat podle potřeby cokoliv. A ono také připomínat, ve které části politického spektra myšlenkově kotví brutalismus, by pro ledaskoho vůbec nebylo příjemné...
Jenomže ono bloudění, které je předmětem předchozích příspěvků, není tohoto druhu. Kdepak lehkost. V těch stavbách jsem si připadal vždy jako oběť v Labyrintu. Láci červeně mořených překližek jsem vnímal jako mizérii laciných rakví nasáklých krví. Kolik mi tehdy bylo? Že se tomu má říkat brutalismus jsem rozhodně tušit nemohl. To slovo se ale tehdy dalo použít skoro pro všechno.