Zamyšlení Petra Kaloudy nad Rezkovou přednáškou
Architektura a teror
Reakce a zamyšlení nad stejnojmennou přednášku Petra Rezka
Krátká jednovětá anotace autora „Kdy architekt překročí svou kompetenci vstupem do sféry strachu a děsu? Kdy stavebník překročí svou pozici a z architekta činí stavitele?“ představí přednášku samu o sobě. Petr Rezek, absolvent oborů psychologie, filozofie a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v ní mimo jiné promlouval o vnímání fotografie, geniu loci místa a výkladu uměleckých děl. Úvodem si položme otázku, proč může být návštěva přednášky a následné pochopení problematiky (budoucím) architektům potřebná. Rovnou naváži dalšími otázkami. Je (a může) být architektura módní? Jaký vliv má odměřenost či konzervativnost na budoucnost stavby? Odpověď je stejně komplikovaná jako téma výše zmíněné přednášky. Pokud je architektura módní, pak je aktuální. Móda (z francouzského mode, které vzniklo z latinského modus – míra, vzhled, způsob, pravidlo, předpis) je aktuálně (s trvalostí dnů až roků) upřednostňovaný způsob, jak se některé věci dělají nebo používají. Tento způsob použití nebo řešení není trvalý, ale v čase se mění. Tedy módní architektura nemůže být trvanlivá. Nikoli aktuálními materiály, ale celkovým měřítkem. Pokud je tedy cílem architekta tvořit trvanlivou rovnováhu prostoru, hmoty a tvaru, dovolím si říci že jeho díla nemůžou být módní otázkou. Uvědomíme si že trvanlivost docílíme určitou formálnosti, odměřeností. Tedy prací architekta je tvořit sice aktuální, nicméně trvanlivou hmotu. Navazuji na první otázku. Proč Architektura a teror? Tvůrcům prostoru poradí, jak zacházet s návrhem, ze kterého jednoho dne vzejde stavba. Stejně jak s výše zmíněná „módnost“ je důležitá otázka budoucích procesů v budově. Stejně jako v průmyslovém provozu je nutné respektovat provozy, je nutné v domě respektovat budoucí přítomnost obyvatele. Standardním řešením této situace je dodržení norem a doporučení. V této chvíli je dům „dokonalý“ . Otázka kompromisu mezi architektem a klientem, případné (totální) podřízení jedné strany vytváří určité napětí. O tomto problému Petr Rezek mluví v jeho přednášce. Dle jeho slov není možné úplné podvolení se stavebníka autorovi projektu. O tomto gró ale později.
Pokud chceme vnímat aktuální požitek, musíme ho prožít. Tedy není možné zcela se vcítit do situace nám pouze zprostředkované. Jako u fotografie můžeme polemizovat nad schopností pozorovatele prožít okamžik vzniku, můžeme pochybovat i o jiném umění. Tedy architekturu prožíváme pouze v okamžiku. Je tedy architektura kompromis mezi trvanlivostí a aktuálností? Příkladem uvedu fotografii budovy brněnského krematoria ve dvou rovinách. V první obraz prováděného obřadu, v druhém pohled z exteriéru. Ani v jednom případě nejsme schopni zcela pochopit situaci, emoce. Zabývejme se tedy méně morbidním pohledem z exteriéru. Není možné pochopit prostor. Jeho měřítko, proporce vzhledem k člověku. A v neposlední řadě emoce budovou vyvolané. Pokud se tedy podíváme na fotku letiště a stanice TGV Satolas od Santiago Calatrava, rozhodně nemůžeme prožít situaci stejně jako bychom stáli pod žebry stropní konstrukce. Podobně tomu bude při pohledu na umění, malby. Pokud nás obraz „nezatáhne do sebe“ , jen s těží vychutnáme například východ slunce nad tulipány stejně jako na živo. Teror obrazu. Strach z nemožnosti poznání skutečné pravdy. Teror vyvolává děs, zabraňuje skutečnému vnímání, zakrývá oči pláštěm strachu. Rezek představuje teror architektury v Souboru Loosových statí z období 1897-1900. Zde architekt na žádost samotného klienta vytváří dokonalý prostor se vším všudy, nicméně finální. Zcela finální. Nedává prostor k dalším úpravám, ani k přidávání inventáře. Včetně darů, květin. Dům je „kompletní“. Již nic nepotřebuje. Dokonalost která nesnese přidávání ani odebírání. Klenot. Nicméně klenot konečný. Cesta je cíl, nikoli cíl je cesta. V tuto chvíli dostává stavebník danajský dar. Radost z obdarování ustupuje, je vytěsněna úzkostí z trvalého stavu. Cesta končí. Je tu cíl – smrt. Tímto způsobem je možné vyložit si přednášku Petra Rezka. V části poslední hovoří o zobrazení architektury v rámci problematiky prožití okamžiku. Demonstruje užití rozmazaných fotografií s jejich nedokonalostí a přirovnává ke skutečnému životu. Životu kdy nepřikládáme důležitost všemu, jen důležitým detailům.
Závěrem si dovolím parafrázovat Miese van der Rohe "Bůh je v detailu" . V detailu materiálu, zpracování. Z pohledu na detailu dob budoucích. Obyvatelstvo domu bude jeho dočasným „inventářem“. Je tedy nutné zvážit význam architektonického díla jakožto umění užitného. Kompromis mezi minimální formou s její elegancí, krásou a nepřeberným množstvím problémů (požadavků). Dilema kombinace výrobní haly a velkolepé sochy – cíl, práce architekta.
Reakce a zamyšlení nad stejnojmennou přednášku Petra Rezka
Krátká jednovětá anotace autora „Kdy architekt překročí svou kompetenci vstupem do sféry strachu a děsu? Kdy stavebník překročí svou pozici a z architekta činí stavitele?“ představí přednášku samu o sobě. Petr Rezek, absolvent oborů psychologie, filozofie a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v ní mimo jiné promlouval o vnímání fotografie, geniu loci místa a výkladu uměleckých děl. Úvodem si položme otázku, proč může být návštěva přednášky a následné pochopení problematiky (budoucím) architektům potřebná. Rovnou naváži dalšími otázkami. Je (a může) být architektura módní? Jaký vliv má odměřenost či konzervativnost na budoucnost stavby? Odpověď je stejně komplikovaná jako téma výše zmíněné přednášky. Pokud je architektura módní, pak je aktuální. Móda (z francouzského mode, které vzniklo z latinského modus – míra, vzhled, způsob, pravidlo, předpis) je aktuálně (s trvalostí dnů až roků) upřednostňovaný způsob, jak se některé věci dělají nebo používají. Tento způsob použití nebo řešení není trvalý, ale v čase se mění. Tedy módní architektura nemůže být trvanlivá. Nikoli aktuálními materiály, ale celkovým měřítkem. Pokud je tedy cílem architekta tvořit trvanlivou rovnováhu prostoru, hmoty a tvaru, dovolím si říci že jeho díla nemůžou být módní otázkou. Uvědomíme si že trvanlivost docílíme určitou formálnosti, odměřeností. Tedy prací architekta je tvořit sice aktuální, nicméně trvanlivou hmotu. Navazuji na první otázku. Proč Architektura a teror? Tvůrcům prostoru poradí, jak zacházet s návrhem, ze kterého jednoho dne vzejde stavba. Stejně jak s výše zmíněná „módnost“ je důležitá otázka budoucích procesů v budově. Stejně jako v průmyslovém provozu je nutné respektovat provozy, je nutné v domě respektovat budoucí přítomnost obyvatele. Standardním řešením této situace je dodržení norem a doporučení. V této chvíli je dům „dokonalý“ . Otázka kompromisu mezi architektem a klientem, případné (totální) podřízení jedné strany vytváří určité napětí. O tomto problému Petr Rezek mluví v jeho přednášce. Dle jeho slov není možné úplné podvolení se stavebníka autorovi projektu. O tomto gró ale později.
Pokud chceme vnímat aktuální požitek, musíme ho prožít. Tedy není možné zcela se vcítit do situace nám pouze zprostředkované. Jako u fotografie můžeme polemizovat nad schopností pozorovatele prožít okamžik vzniku, můžeme pochybovat i o jiném umění. Tedy architekturu prožíváme pouze v okamžiku. Je tedy architektura kompromis mezi trvanlivostí a aktuálností? Příkladem uvedu fotografii budovy brněnského krematoria ve dvou rovinách. V první obraz prováděného obřadu, v druhém pohled z exteriéru. Ani v jednom případě nejsme schopni zcela pochopit situaci, emoce. Zabývejme se tedy méně morbidním pohledem z exteriéru. Není možné pochopit prostor. Jeho měřítko, proporce vzhledem k člověku. A v neposlední řadě emoce budovou vyvolané. Pokud se tedy podíváme na fotku letiště a stanice TGV Satolas od Santiago Calatrava, rozhodně nemůžeme prožít situaci stejně jako bychom stáli pod žebry stropní konstrukce. Podobně tomu bude při pohledu na umění, malby. Pokud nás obraz „nezatáhne do sebe“ , jen s těží vychutnáme například východ slunce nad tulipány stejně jako na živo. Teror obrazu. Strach z nemožnosti poznání skutečné pravdy. Teror vyvolává děs, zabraňuje skutečnému vnímání, zakrývá oči pláštěm strachu. Rezek představuje teror architektury v Souboru Loosových statí z období 1897-1900. Zde architekt na žádost samotného klienta vytváří dokonalý prostor se vším všudy, nicméně finální. Zcela finální. Nedává prostor k dalším úpravám, ani k přidávání inventáře. Včetně darů, květin. Dům je „kompletní“. Již nic nepotřebuje. Dokonalost která nesnese přidávání ani odebírání. Klenot. Nicméně klenot konečný. Cesta je cíl, nikoli cíl je cesta. V tuto chvíli dostává stavebník danajský dar. Radost z obdarování ustupuje, je vytěsněna úzkostí z trvalého stavu. Cesta končí. Je tu cíl – smrt. Tímto způsobem je možné vyložit si přednášku Petra Rezka. V části poslední hovoří o zobrazení architektury v rámci problematiky prožití okamžiku. Demonstruje užití rozmazaných fotografií s jejich nedokonalostí a přirovnává ke skutečnému životu. Životu kdy nepřikládáme důležitost všemu, jen důležitým detailům.
Závěrem si dovolím parafrázovat Miese van der Rohe "Bůh je v detailu" . V detailu materiálu, zpracování. Z pohledu na detailu dob budoucích. Obyvatelstvo domu bude jeho dočasným „inventářem“. Je tedy nutné zvážit význam architektonického díla jakožto umění užitného. Kompromis mezi minimální formou s její elegancí, krásou a nepřeberným množstvím problémů (požadavků). Dilema kombinace výrobní haly a velkolepé sochy – cíl, práce architekta.
0 comments
add comment
