Zkáze při požáru Národního divadla napomohla řada náhod

Praha – Požár je vždy katastrofou, ten který vypukl v Praze 12. srpna 1881, byl katastro- fou doslova národní – hořelo totiž budované Národní divadlo. Ještě nedokončená "zlatá kaplička", která rostla díky lidové sbírce i štědrému příspěvku císaře Františka Josefa I., vzplála zřejmě vinou neopatrnosti při dokončovacích pracích. Požár provázelo až neuvěřitelné množství nešťastných náhod a podivných okolností, dodnes přitom není úplně objasněna jeho příčina. Neštěstí ale sen o vybudování národní scény nezničilo, už krátce po požáru se začaly znovu scházet peníze a za dva a čtvrt roku bylo obnovené divadlo slavnostně otevřeno.

U zrodu katastrofy zřejmě stála instalace hromosvodu. Traduje se, že klempíři, kteří končili 12. srpna práci na střeše, špatně uhasili dřevěné uhlí v kamínkách na letování. Uhlíky vysypali do žlabu a zalili vodou. V dřevěném uhlí ale při nedostatečném uhašení zůstane žhavé jádro, které se může znovu rozhořet, což se podle vyšetřování stalo. Měděný okap se od uhlíků rozžhavil a od něj chytlo dřevěné bednění střechy. Oheň už kolem šesté odpoledne zpozoroval hasič při obchůzce divadlem. Včas sepnul hlásič v budově, ale shodou okolností ve stejný okamžik nahlásil požár i strážník z nedaleké Poštovské ulice, a v hasičské centrále proto zaznamenali místo kódu ND v morseovce jen čáru a nepoznali, kde hoří.

Zhruba po půlhodině opakované hlášení pak přišlo pozdě, rozšíření požáru napomohl i zmatky při hašení. Voda totiž za pár minut přestala tryskat. Současně totiž bylo spuštěno kropicí zařízení nad jevištěm a otevřeny všechny hydranty v budově, což srazilo tlak vody a brzy vyčerpalo její zásoby. Navíc divadlo zásobovala vodárna na Karlově, kde den před tím prasklo přívodní potrubí a v nádrži značně klesla hladina vody. Železnou oponu, pod níž stálo lešení pro štukatéry, nakonec spustili jen částečně, to už byl oheň i v hledišti. Šíření ohně podporoval i silný vítr a aby toho nebylo málo, vzplanul i zbytkový plyn v potrubí.

Když se zřítil strop s lustrem, byl konec. Hasiči ale naštěstí uchránili před ohněm okolní budovy, zejména sousedící Prozatímní divadlo. Požár zdolali až před šestou hodinou ranní, kdy se naskytl smutný pohled. Oheň úplně zničil nejen střechu divadla, ale také jeviště a hlediště včetně dekorací k chystané premiéře Libuše. Zachoval se vestibul, foyer, lodžie a řada místností, jako archiv, šatna a divadelní kancelář. Hasičům se také podařilo zachránit mnoho uměleckých děl. Za škodu pak První česká vzájemná pojišťovna vyplatila téměř 300 tisíc zlatých.

Když se ve zjitřené atmosféře po tragédii hledal viník, šuškalo se také, ovšem bez jakéhokoli důkazu, že divadlo shořelo kvůli národnostním třenicím mezi pražskými Čechy a Němci. Vyšetřování se ale zaměřilo na řemeslníky a určilo, že oheň zavinili svou nedbalostí. Zločin žhářství se neprokázal, a tak zámečníci Emil Jenisch a Václav Zinniburg byli odsouzeni jen pro přestupek a vyvázli s týdnem vězení. Mezi dalšími příčinami, proč se požár zhoubně rozšířil, jmenovala zpráva Výboru sboru pro zřízení Národního divadla mimo jiné špatnou funkčnost hydrantů, ale kritizovala i údajnou zmatečnou organizaci a nedostačující techniku hasičů.

Bezprostředně po požáru se začaly sbírat peníze na nové divadlo, pojistné plnění od pojišťovny totiž nestačilo. Za čtyři týdny se sešlo přes milion zlatých a do dvou let stála budova opět v celé kráse, dokonce vylepšená o elektrické osvícení. Obnovu dokončil architekt Josef Schulz. Autor projektu Josef Zítek pro rozpory s Výborem přestavbu odmítl a do budovy Národního divadla už nikdy nevkročil. Obnovené divadlo bylo slavnostně otevřeno 18. listopadu 1883.