Irena Fialová : URBAN PROJECT - MĚSTSKÝ PROJEKT

Ústav urbanismu se účastní tříletého mezinárodního projektu Urban Project Workshop and Responsible Design – UPWARD, vedeného profesorem Guiseppem Cinou z FA Technické univerzity v Turíně. Účastníme se ho spolu s pedagogy a studenty Turína, Istanbulu, Krakowa, Sofie, Budapešti a Bukurešti. Cílem projektu je pokusit se o přemostění mezery, vznikající mezi skutečnými problémy současných evropských měst a výukou jejich řešení. Pomocí společné práce nad řešením konkrétního existujícího problému města si vyjasňujeme metody výuky urbanismu, používané nástroje urbanismu a pozici, kterou mezi nimi zaujímá tzv. Urban Project – Městský projekt.

Městský projekt se jako nástroj řešení komplexních urbanistických problémů a přípravy významných investičních akcí začal používat od konce 70. let pro takové komplexní a nepředvídatelné situace současného města, na které modernistické územní plány nestačily. Modernistické územní vize, které byly založené na přísné segregaci funkcí, sociální hierarchii hodnot a kontrole posloupnosti realizace, tehdy začaly bránit rozvoji volného trhu a investicím nadnárodního kapitálu. Byly příliš pomalé, rigidní a technokratické, a nezvládaly komplexnost, chaotičnost a neurčitost neo-liberálního kapitalismu, který maximálně dereguluje finanční transakce a toky, minimalizuje lokální specifika a moc státu, a jehož důsledkem je to, co nazýváme současnou globalizací.

Základní charakteristikou investic globálního kapitálu je mimo jiné to, že směřují především do těch míst a odvětví, která slibují co nejvyšší krátkodobý zisk. Jejich prioritním cílem není zvýšit přirozenou nebo užitnou hodnotu věcí, zkrášlit město, harmonizovat krajinu nebo udělat společnost spravedlivější. Jejich prioritním cílem je zvýšit tržní hodnotu věcí, a proto neinvestují do ničeho, co nelze na globálním trhu dostatečně rychle a efektivně směnit. Obtížně směnitelné jsou jakékoliv dlouhodobé investice jako např. do udržitelného rozvoje území nebo do kvalitní, trvanlivé a nadčasové architektury města.

Západoevropské země tradičně patří buď k tzv. anglosaskému modelu, který používá zvykové právo a nižší míru státní regulace, nebo k tzv. porýnskému modelu, který používá občanské právo podobně jako my a má vyšší míru státní regulace. Postsocialistické státy nastoupily do globalizujícího se světa s téměř 15 letým zpožděním, o to rychleji uvěřily, že „neviditelná ruka trhu vyřeší všechno“. Paradoxně tedy v současnosti máme menší schopnost veřejné kontroly nad proměnou svých měst a krajiny, než mnohé západoevropské země. Jakákoliv seriózní péče o veřejné či obecní blaho je u nás považována za nepatřičnost, idealismus či dokonce zpátečnictví.

Městský projekt je jako nástroj územního plánování hojně používaný právě v těch zemích, ve kterých stát nezanevřel na svou roli iniciátora proměny a koordinátora různých zájmových skupin v územním procesu. Setkáváme se proto s Projet Urbain ve Francii, Projetto Urbano v Itálii, Projecto Urbano ve Španělsku. S jinou terminologií, ale podobným nástrojem se setkáváme u nizozemských Public Private Partnership, a v neposlední řadě i v liberální Británii, např. při výstavbě Docklands nebo olympijského Londýna, nebo v projektech, skrývajících se pod názvy Urban Regeneration, Urban Redevelopment, Urban Design Scheme a Urban Renaissance.

V postsocialistických zemích se v podobných případech setkáváme s více či méně formální kontrolní rolí státu a města, avšak téměř nikdy města sama nepřistupují k iniciaci a aktivnímu projektovému řízení svého územního rozvoje. Jako by se socialistické centrální plánování jedním mávnutím proutku proměnilo v plánování „a la carte“, ovládané přáními a potřebami volného trhu a jeho hráčů, kteří se vyskytují i mimo fyzické území měst, i mimo hranice států, ve kterých se tato města nacházejí. V této souvislosti je však třeba připomenout polehčující okolnost, že postsocialistické země neprošly třígeneračním vývojem, který stabilizoval Městský projekt jako regulérní nástroj urbanismu a územního plánování.

Od 90. let, kdy se začalo stupňovat napětí mezi požadavky volného trhu, který vyžaduje „více svobody“, a požadavky měst, která potřebují „více města“ se Městský projekt začíná používat jako operační nástroj územního plánu pro rozvoj těch území, která nejsou stabilizovaná, směřují do nich globální investoři a je třeba jejich krátkodobé zájmy komplexně propojit s krátkodobými i dlouhodobými zájmy města a jeho občanů. Znamená to, že Městský projekt doplňuje územní plán města tam, kde by v prostředí volného trhu mohlo dojít ke ztrátě kontroly města nad svým územním rozvojem, nebo k poškození kvalit města - jeho městské kultury, historické kontinuity, veřejných prostranství, obecní a sociální politiky, nebo vlastní vize rozvoje, která odpovídá místním lidským a materiálním zdrojům.

Dobrý Městský projekt je vždy propojující, nikdy není omezující. Např. projekty Manuela Sola-Moralese, které nazývá Městskou akupunkturou - Urban Acupuncture - patří mezi vzorové Městské projekty, které někdy i velmi drobným zásahem uvolňují nové energie, aktivují nová spojení a slouží městu jako celku. Existuje řada dobrých výsledků transparentně a zodpovědně řízených Městských projektů, úměrně tomu, jak sociálně orientovaná, občansky kvalitní a transparentně řízená je jeho územní správa. Patří mezi ně projekty v Paříži, Bilbau, Hannoveru, Berlíně, anebo Barceloně. Těmto městům se daří pečovat o své občany a město ruku v ruce.

Existují však i Městské projekty, jejichž cílem není přinést kvalitu do území, ale obejít komplexní proces vyjednávání a urychlit celý proces. Řízení projektu v takovém případě přebírá soukromý subjekt a veřejná správa pak hraje jen formální roli stejně tak, jako když byla zkorumpována. Někdy se takové projekty zaštiťují jmény slavných architektů a kanceláří a zaměřují se především na vnější formu, ve jménu zviditelnění a marketingu města, a tím i zvýšení tržní hodnoty samotné investice. Jakkoliv může městu takový marketingový krok ekonomicky prospět, nepřináší téměř nic jeho obyvatelům. Výsledkem „nepravých“ Městských projektů bývá nedostatečná různorodost funkcí a měřítek, která není schopna se s danou částí města propojit a přinést ji nové impulsy a skutečný život. Tyto projekty jsme v Turíně pracovně nazvali Urban Products – Městské produkty, neboli nepravé Městské projekty.

Obecné principy městského projektu – UP (dle definice G. Pinsona, 2000):
1.    UP je proces a výsledek, není výsledek bez vlastního procesu
2.    UP je o „stavění města na městě“, ne o růstu, sprawlu nebo rekonstrukci
3.    UP řeší problémy komplexně a integrovaně, neodděluje různá hlediska (politické, ekonomické, sociální, kulturní, technologické, ekologické)
4.    UP vytváří rovnováhu mezi krátkodobými a dlouhodobými cíli, nespěchá ani není utopií, je o udržitelném rozvoji města
5.    UP se dotýká všech občanů města, spolupracuje s nimi, nepracuje mimo nebo proti nim, nadřazuje obecné nad individuální, vyjednává, dohaduje se
6.    UP je akceptovatelný a proveditelný nástroj, proto je přizpůsobivý a proměnitelný, není ideálem, ale proveditelnou dohodou
7.    UP je otevřeným adaptabilní systémem, který není v čase fixní, ani neměnný
8.    UP je komplexní multifunkční technický nástroj, který umí pracovat s komplexností, proměnlivostí a neurčitostí současného města

Příklady úspěšných městských projektů (dle G. Cina 2011):
1.    Barcelona – Vila Olympica
2.    Amsterdam – Borneo Sporenburg
3.    Berlín – IBA
4.    Hague – The Hague City Hall
5.    Paříž – Parc de Bercy, Plaine St. Denis
6.    Saint-Nazare – Ville-Port
7.    Turín – Spina 2
8.    Hannover – Kronberg