Jan Jehlík : HMOTA - PROSTOR - DĚJE

„Technické metody sugestivní terapie předpokládají stejnost individuálních objektů“
(Carl Gustav Jung)

„Jakákoliv architektonická práce, která nevyjadřuje klidný jas, je mylná.“
(Luis Barragán) 

Jsem přesvědčený o potřebě stabilního jazyka a smyslu bytí.
Jsem přesvědčený, že je třeba udržet řád ve stavbách i procesech.
Jsem přesvědčený, že veškeré fyzické prostředí je architekturou.
Jsem přesvědčený, že město se staví jako domy, jen jeho měřítko časové odpovídá měřítku prostorovému.
(JJ)


Naše obce čeká druhá vlna „povinných“ územních plánů, mnohde jsou dokonce ještě ve fázi záměru či výběru zpracovatele. Jde o mimořádně vážný okamžik, okamžik ptaní se po kvalitě, ne po splnění úkolu zadaném vrchností. Lepší žádný plán než špatný. Ptáme se vůbec, jak je možné, že je tolik změn plánů?, jak je možné, že změny zpracovávají většinou původní zpracovatelé, kteří nesou vinu na mnohých změnách? Ilustrací neschopnosti zpracovatelů je často argumentace „hloupou samosprávou“ nebo „agresivním developerem“. Připusťme konečně, že samospráva je ze své přirozenosti nepoučená (tj. „hloupá“) a developeři jsou ze své přirozenosti agresivní. Klademe si otázku, jestli máme schopnosti pochopit, přečíst a přeložit do plánů tyto přirozenosti lidského společenství? Přitom ale v kvalitní interpretaci, která vytrvá i při naplnění poždavků obyčejných lidí , správců i investorů. Možná jen neumíme najít a nabídnout silnou a srozumitelnou myšlenku, která unese jistou míru deformací. Teprve tehdy je město živé a plán životadárný, když mají „silnou páteř, stabilní orgány a živou tkáň“.

Architektura je přibližnost, proces, kvalita v čase a prostoru, má blíže ke kvantové fyzice než k sociologii či stavebnictví. Z hlediska zobecňujících norem je nestabilní, protože samo prostředí je nestabilní. Územní plán je statickou informací a v této roli se musí uchopovat.
Architektura je proces pracující s časem a prostorem, s jedinečností, s událostí. V opozici k tomuto přístupu stávající české územní plánování pracuje ve víře v měřitelný statický standard. Požadavek na kvalitu prostředí nahradilo požadavkem na funkčnost systému. České obce nyní stojí před vážnou otázkou: je takový územní plán opravdu ten správný nástroj pro hodnotný rozvoj? Jako správci území, jako odborníci a jako občané si musíme stále klást tuto otázku a hledat vhodnou cestu a vhodný nástroj, jinak se slepě vrátíme do područí. Jak chránit hodnotné? Jak regulovat společné? Jak povzbudit individuální? Jakou formu zvolit? Jak nalézt vhodného zpracovatele? Sídlo je domem a dobrý dům je architektura. Špatný dům je zmetek…       

Architektura není zbytkem od stolu stavaře (stavba), geografa (plán) a historika (teorie), jakkoliv to tak často působí. Ten, kdo navrhuje fyzické prostředí ze všech těchto tří pohledů je architekt. Fyzické prostředí je kontinuem. Navrhuje se v měřítku domu (kamenem je cihla), souboru (kamenem je dům), sídla (kamenem je blok). Závazná je forma, ne „cihla“ či proces či funkce. Přirozeným vnitřním stavem formy je proměna. Forma je dána strukturou. Obrazem metastruktury je diagram, obrazem fyzické struktury je vzorec, obrazem infrastruktury je síť. Všechny tři jsou v principu samostatnou výpovědí o celkovém obraze sídla, všechny musí vypovídat o kvalitě, žádný nesmí chybět.
 
Územní plán, regulační plán a zastavovací plán jsou vzájemně nenahraditelné. Iluze, že všechny nástroje pro formování prostředí nahradí územní plán, je pro města smrtonosná. Každé měřítko má svojí doménu a své limity. Územní plán je plánem celku, uspořádává části, regulační plán je plánem části, uspořádává bloky a zastavovací plán je plánem investice a uspořádává domy. Žádný z nich nereguluje to, co není podstatné pro příslušné měřítko a může být regulováno nižším měřítkem. Nezbytnými informačními vrstvami každého z těchto plánů jsou strategie, taktika a operace. Pro poznání a sdělení těchto informací je mnohem podstatnější záměr než funkční členění. Záměry obcí jsou z podstaty věcí, místa a lidí odlišné. Argument srozumitelnosti při vytváření společných formálních normativů pro územní plánování (OTP, legendy, metodické pokyny  apod.) je argumentem falešným, protože každý opravdu dobrý plán (obsahem i formou), jakkoliv svojí strukturou odlišný od ostatních, je srozumitelný (hlavně pro občana). Je třeba za všech okolností zkoumat vztah mezi plánem a reálným rozvojem obcí. Mezi záměrem a nástrojem. Tento vztah je mnohem více než institucionalizovaným jízdním řádem. Ve formální rovině je jazykem k dorozumění, v obsahové rovině je dohodou. Jde o efektivitu v nejširším slova smyslu, jde o vůli k dorozumění. 

Mělo by obecně platit, že čím méně umím odhadnout budoucí „tvar“, tím méně nařizuji jeho limity. Naopak ale tím více zpřesňuji nástroje a procesy. Dnešní územní plány jsou jednoznačně nevhodnými nástroji – funkční stratifikace území je formální hrou, ve své iluzorní objektivitě napomáhá „maše systémového inženýrství“ (GIS apod.) a „projektování budoucnosti“ pomocí nearchitektonických protože inženýrských nástrojů. To jsou sice nezbytné, ale pouze servisní pomůcky. Organizace systémů je jen podmínkou, ne atributem kvality. Typickou ukázkou vulgarizace tvorby prostředí jsou vyhláškou nařízené rozměry a vzdálenosti veřejných prostorů. Přitom naopak velké množství životadárných struktur je v rozporu se současnými zákonnými normami (množství hodnotného prostředí historických vesnic, měst a míst těmto normám nevyhovuje).  Pořadí důležitosti pro vznik kvality je: 1. záměr (idea) jako směr a smysl (kvalitní samospráva)  2. projekt a realizace jako zhmotnění tvarů a dějů (kvalitní zpracovatel) 3. územní rozhodování jako koordinace zájmů (kvalitní úřad), 4. plánovací dokumentace jako podklad (!) pro rozhodování o soukromých a veřejných investicích (forma se musí přizpůsobovat účelu, místu a času), 5. zákony, vyhlášky a obecná nařízení jako rámec reflektující jen to opravdu obecné.

Kvalita je v tom, co je a co trvá. Stabilní (jakkoliv dynamické) prostředí, ve fyzickém i psychickém významu. Jeho vzniku  předchází proces realizace, to je formování a financování. Tomu předchází proces projektování, to je stanovování postupu prací. A tomu předchází proces plánování, to je vymezení cílů a priorit. To jsou povinné fáze „stavby“ , žádnou nelze vypustit bez rizika zničení nebo deformování oné stavby. Každý plán (jako každá investice) nabývá smyslu pouze a jen, když je v něm obsažena kvalitní „stavba“ onoho území či místa, vědomě vyjevená obytná kvalita, autentický obraz. A to je nezbytné jasně vyjevit v každém měřítku a v každé vrstvě záměru, plánu či projektu. A to lze de facto jen pomocí obrazu strategické, prostorové a organizační struktury území. Ostatní zobrazení a popisy jsou jen pomocnými dílčími vrstvami. Prostor a obraz jako stavba/skladba s jasnou hierarchií, jasným měřítkem prostředí a jasnými proporcemi částí k celku, organizace procesu s jasným žebříčkem priorit (ani doprava ani zeleň nejsou na prvních místech!), postupů a kroků.

A v čem je architektura? V silném a jasném osobním názoru. Ne v multikriteriální analýze či jen služebném shromáždění přání účastníků či promítnutí „objektivních“ pravidel specialistů a dotčených orgánů. Pro dobrý budoucí rozvoj obce je nutné hledat dobré zadání a dobré zpracování, resp. dobrého zadavatele a dobrého zpracovatele. Kdo umí dát dohromady větší stavební investici, umí dát dohromady sídlo. Opačně to převážně neplatí, protože zde není přítomna zkušenost a znalost organizace fyzického prostoru v měřítku uživatele a procesu reálného vzniku investic – realizace prostředí. Dobrý architekt je a musí být schopen pracovat ve všech měřítcích. Znalost uměle zkomplikovaných úředních procedur není definičním znakem architekta, nesmí být proto hlavním kriteriem pro výběr zpracovatele územně plánovací dokumentace (jakkoliv je nezbytné všechny procesy ovládat, stejně jako například konstrukční principy stavby domu). Jak je to s hledáním autorů, tj. zodpovědných osob? Bezradnost a bezmocnost v tomto „korektním ale ne konkrétním“ světě při pojmenovávání kvality a autority toto hledání komplikuje. Hledání objektivního je cestou do nekvality. Kvalitu nelze určit vícekriteriální analýzou, ale osobní zárukou autority. Kde jsou základní lidské vlastnosti, které umožnily vznik vědomé civilizaci, hodnotnému zrození, opravdovému pokroku? Otevřenost, statečnost a zodpovědnost. Přijali jsme příliš lehce jho šedých sluhů a nadvládu málo schopných.