Otevření Arcidiecézního muzea v Olomouci přihlížely stovky lidí

A jedním slovem FAMÓZNÍ. Na naše poměry neuvěřitelné muzeum v neuvěřitelně krásném prostředí. Myslím si, že kdejaká západoevropská metropole by nám mohla takové muzeum závidět. Čekal jsem, že to bude bomba, ale že to bude až tak kolosální, to opravdu ne. Jestli teďka mohou být Olomoučané na něco pyšní, tak právě na toto muzeum. Určitě se přijeďte všichni podívat, o nedělích má být (údajně) vstup volný...

I já bych rád vyjádřil svůj názor na rekonstrukci zméněného souboru historických staveb na unikátní muzeum. Nové muzeum jsem navštívil již v sobotu s předsevzetím, že nebudu příliš kritický. Moderní architekturu mám rád, Olomouc rovněž a interakce mezi kvalitním historickým rámcem a aktuálním architektonickým vstupem poskytuje vzrušující zážitek. Netřeba psát o tom, že se jedná o prubířský kámen tvůrčích schopností architekta nebo doslovný křest ohněm. Celkově bych svůj dojem shrnul jako uspokojivý, dalších nadšených adjektiv bych se zdržel. Strohý, studený až nehumánní minimalismus, kteří HŠH architekti razí mi není právě blízký. Pokud by si člověk představil bytový areál v tomto podání, asi by to byl zlý sen typu 1984. Rekonstrukce prostorů pro muzeum umístěných v hodnotném architektonickém prostředí pojatá v tomto duchu tak problematická není a řekl bych, že je i vhodná. Bohužel, v některých detailech se podle mého názoru architekti příliš kreativně neprojevili, někde zase naopak zbytečně „přidali plyn.“ Jako zbytečné informační „tlačenka“ se mi jeví označení muzea. Celkově tu máme kovový nápis umístěný v prostoru Václavského náměstí, dvě kovové plakety na pilířích vstupní brány, před vstupem umístěný mediální poutač – bohužel ne interativní a pak skleněné desky s potiskem zachycující několik exponátů na způsob billboardu umístěné v prostoru vnitřního nádvoří. Myslím, že s ohledem na význačné prostředí mohlo být těchto prvků méně. Nemohu si pomoct, ale vidím tu analogii se současnou mediální agresivitou, kdy se snaží podnikatelské subjekty zviditelnit každým možným prostředkem, který je k dispozici. Zda by se mělo tímto způsobem zviditelňovat i muzeum církevního umění je otázka. Ve vnitřním nádvoří bylo rovněž přeřešena vizuální prezentace bývalé hradní studny – pohled do ní je opravdu závratný a každému ho doporučuji. Ve výsledku tu najdeme uprostřed trávníku jakýsi nijaký betonový bazén, ke kterému ani nevede přes trávník cesta. Uprostřed bazénu je kruhový jícen studny překrytý obyčejnou kovovou mříží. Celkový dojem je zoufalý. Naprostá neschopnost nabídnout kreativnější, vhodnější a důstojnější prezentaci takové věci. Další šok čeká člověka uvnitř a to hned za vstupem napravo, tam se totiž nalézají sociální zařízení. Dovolil bych si napsat, že na tak nehumánní a technicky destruktivní pojetí wc jsem v současné architektuře ještě nenarazil. Ocelová nerezová kabinka se stejně pojatou mísou navozuje pocit naprosté provizornosti a nevhodnosti vašeho pobytu uvnitř. Cítíte se jako špinavé ubohé stvoření, pytel fekálií, kterému bylo milostivě dovoleno si v tak exkluzivních prostorách odlehčit. Jako přijatelná úlitba současnému trendu humanismu se jeví proražení výtahové šachty pro imobilní občany historickými stropy (i když památkářské srdce úpí). V prvním patře objekt výtahové šachty (ocel-sklo) dokonce hraje roli zajímavého a výrazného artefaktu. Řešení expozic je decentní a neuráží. Pouze postupem času začnete mít pocit, že architekti trpí úchylkou zvanou betonofilie. V historických místnostech, kde by byla vhodná nová trámová podlaha nebo nějaký typ kamenných dlaždic se rozlévá beton. Vrcholem tohoto „betonismu“ je koncertní sál. Celkový dojem navozuje atmosféru jatek. Betonová plocha vymezující prostor auditoria jako by byla stvořená pro krvavé obřady Hermana Nitscheho. Všechno se potom opláchne proudem vody z hadice a je vystaráno. Netřeba podotknout, že když jste unaveni, nabízí se vám posezení na betonové lavičce. Místem, kde si architekti s betonem skutečně vyhráli a kde z toho dokonce máte příjemný pocit, je prostor archeologické expozice. Betonové čtverce s dekorativními dírkami, rampy lemované skleněnými zábradlími, efektní průhledy, výhledy do dolních partií s obnaženými relikty staršího zdiva – takhle by si s tím asi vyhrál Tadao Ando. Tato část je skutečně – po architektonické stránce – zdařilá. Bohužel na ní ihned navazuje expozice gotického sochařství. Ta je dle mého názoru bohužel nejhorší. V betonovém bunkru s lichoběžníkovými světlíky se gotické madony nevyjímají nijak důstojně. Nedostatek piety člověk pocítí zejména u Šternberské madony. Celá expozice je značně prosvětlená. Netuším, zda je něco takového s ohledem na cenu exponátů možné, nicméně se podle mého názoru ani nejedná o esteticky vhodnou formu prezentace gotického církevního umění. Dalo by se říci, že architekti zvolili „supermarketový“ přístup – zboží je maximálně rovnoměrně nasvětleno a je vystaveno, aby si každý mohl vzít. Protože je součástí muzea i kavárna, rád bych se vyjádřil i k ní. Stejně jako u wc i tady působí celkové pojetí prostor příliš studeně, neosobně, nehumánně. Wittgenstein by snad zajásal, já však nikoliv.
Takže: není to špatné, díky Bohu za to, že něco takového v Olomouci vzniklo. Chápu intelektuální náboj, který architekti do své tvorby vkládají, nicméně bych doporučil myslet při projektování také srdcem. )

je to nádhera, jen by se tam mělo napsal kolik krve se muselo prolít, než to církev pokradla na různých koncích světa a ve jeménu dobra. Ale něco takového v Olci chybělo.

Kdyby všichni, co kradli investovali, investovali do kvalitních staveb tak jako církev, tak ta architektura u nás vypadá jinak......
kdyby nebylo toho drsnýho feudalismu, tak by se nejen v olmu nebylo na co dívat
kdy už vás lidi konečně přejde ta komančská závist