Příběh vily Wittal – 3. díl

Po skončení války

Výměrem Zemského národního výboru v Brně byl 15. ledna 1946 do firmy Bratři Wittalové jmenován jako národní správce Jan Hess, bydlící v Brně na Poštovské 1, který ve společnosti vykonával pozici ředitele.[137] Současně však od roku 1946 začali přeživší společníci firmy, Ferdinand Hájek a Valerie Schatz, uplatňovat restituční nároky.[138] Ferdinand Hájek si nechal úředně obstarat československé občanství a státní spolehlivost, na základě které žádal o navrácení své části majetku: ,,Velvyslanectví Česko- slovenské republiky v Londýně tímto potvrzuje, že pan Ferdinand Hájek, nar. 21. ledna 1904 v Kyjově, příslušný domovským právem tamtéž, bytem t.č. 19, Selby Terrace, Maryport, Cumberland, Anglie, jest řádně veden v evidenci u zdejšího úřadu jako loyální a státně spolehlivý státní občan republiky Československé." [139] V jeho restitučních nárocích ho zastupoval brněnský advokát Jaromír Láska.

V srpnu 1946 jmenoval Zemský národní výbor v Brně do firmy Bratří Wittalové dalšího člena národní správy, Jaroslava Hájka, ředitele národního podniku Oděvní průmyslu Prostějov,[140] který o několik dní později ,,jmenoval jako svého zástupce s právy a povinnostmi danými mně dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb. z.a.n. pana JUDra. Lubomíra Pospíšila, t.č. vedoucího úředníka administrativního ředitelství firmy Oděvní průmysl-národní podnik v Prostějově." [141]

V závěru roku 1946 přijal brněnský krajský soud také dědickou přihlášku Valerie Schatz,[142] které patrně nebylo vyhověno z důvodu jejího rakouského státního občanství: ,,Z úřadu rakouského zmocněnce v ČSR-Praha osvědčuje se dle paragrafu 14 zákona ze dne 10. července 1945 […] o získání a ztrátě rakouského státního občanství, že paní Schatzová Valerie, roz. Wittalová, povoláním pomocnice v domácnosti, bytem v Praze I. Příkopy 7, narozena dne 2.7.1903 v Brně na základě provdání má rakouské státní občanství." [143]

Restitučním nárokům Ferdinanda Hájka československé ministerstvo průmyslu vyhovělo a 17. října 1947 vydalo výměr, který zrušil předchozí výměry Zemského národního výboru o zavedení národní správy.[144] Majitelem firmy se měl tedy stát na základě odvolání Ferdinand Hájek. V té době bylo ve firmě 46 stálých zaměstnanců, jakož i přechodně řada domácích dělníků.[145] Bezesporu i po válce se však musela firma potýkat se ztrátou zaměstnanců, zejména z důvodu odsunu německých obyvatel.[146]

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se však situace opět změnila a 3. března 1948 byly národní správou firmy Bratři Wittalové pověřeny Československé textilní závody, národní podnik Praha. Na základě všeobecných směrnic ze dne 30. března 1948 byl prozatímním národním správcem u firmy jmenován Oděvní průmysl, národní podnik Prostějov,[147] který byl potvrzen ještě rozhodnutím Ministerstva průmyslu ze dne 2. dubna 1948.[148] K zestátnění firmy došlo pak vyhláškou Ministerstva ze dne 23. srpna 1949. Firma Bratří Wittalových tak přestala existovat.

O dvacet let později tak mohla socialistická rétorika reflektovat likvidaci soukromé firmy Bratří Wittalových jako pozitivní úsilí znárodněného oděvního průmyslu: ,,V revolučním roce 1948 dochází nejen k velkým politickým změnám, ale také k vítězství pracujícího lidu i ke znárodnění průmyslu. Brněnský konfekční průmysl je v této době představován soukromými a německými podniky, jež patřily Nedbálkům, Plačkům, Čaňkům, a Vlkům, podniky jako byla Hana, Wittal, Kossin, Salper a Vídeňské závody. Všechny tyto podniky se staly po znárodnění závody Oděvního průmyslu v Prostějově. Tak tedy byly položeny základy brněnského oděvního průmyslu. Byly to však opravdu jen základy, protože bylo třeba vytvořit takovou organisaci, aby roztříštěnost vyhovující komerčním zájmům jednotlivých soukromých firem byla přizpůsobena novým podmínkám odpovídajícím potřebám socialistického státu." [149]

Poválečné znárodnění se přirozeně týkalo také nájemního domu na Josefské 21, kde firma Bratří Wittalových sídlila od roku 1929. S ohledem na německou příslušnost majitelů domu, rodinu Linka, byla v roce 1945 zavedena i sem národní správa, kterou vykonával od 24. května 1945 Josef Nekuda a od dubna 1946 pak Petr Ospálek.[150] V září roku 1950 se vlastníkem celého objektu stal na základě výměru Ministerstva průmyslu Československý stát – národní podnik Kras, výroba svrchních oděvů v Brně.[151] V roce 1954 pak národní podnik Kras převedl objekt na Bytový podnik města Brna.

Před příchodem Rudé armády do Brna, v dubnu 1945, nebo těsně po jejím příchodu, opustili vilu Wittal na Hroznové její dosavadní uživatelé, včetně Koslowského a Motyčky, a objekt se tak na nějakou dobu ocitl prázdný.

O dalších uživatelích vily se dozvídáme opět z dokumentace uložené v archivu Brněnských vodáren a kanalizací. Některý ze zaměstnanců vodáren totiž připsal dne 14. září 1945 poznámku: ,,Zajištěno pro p. Matulu, předseda Národního výboru." [152]

Člen Komunistické strany, Vladimír Matula,[153] byl po svém návratu do Brna již 27. dubna 1945 zvolen předsedou Národního výboru a stal se tak nejvyšším představitelem města.[154] Ostatně složení brněnského poválečného Národního výboru, včetně Matulova zvolení jeho předsedou, probíhalo do značné míry podle scénáře, který sám Matula připravoval už během války s ostatními členy komunistické strany: ,,Scházeli jsme se s bývalým šéfredaktorem Rovnosti Františkem Píškem a společně s ním připravili jsme plán převzetí brněnské radnice, rozhlasu a tiskárny Rohrerovy." [155]

Někdy po Matulově zvolení předsedou Národního výboru byla vila Wittal zajištěna a předána k užívání Matulovi a jeho rodině. V policejní přihlášce Vladimíra Matuly je uvedeno jako datum přihlášení na adrese 20. července 1945. [156]

Zatím nejsou zcela jasné důvody, které vedly buď samotného Matulu anebo jeho úřad k výběru právě tohoto objektu. Ve svých pamětech uvedl Miroslav Jirásek tuto expresivně laděnou vzpomínku: "Svou příležitost cítili též všemožní kariéristé a kořistníci a spěchali, aby ji nepropásli: samozvaný komunistický starosta Brna, jakýsi Matula, zabral rychle luxusní vilu v Pisárkách […]"[157] Je však docela možné, že se poválečný Národní výbor cíleně orientoval na "opuštěné" objekty na Hroznové ulici ve snaze vytvářet právě zde rezidenční prostor pro nové politické vedení a jeho reprezentaci. V roce 1947 převzal do své správy Zemský národní výbor vilu rodiny Stiassni na Hroznové 14[158] a vila rodiny Stern na Hroznové 10 byla po skončení války užívána důstojníky československé armády. [159]

V pamětech Ernesta Graumanna, příbuzného Wittalových, najdeme vzpomínku, pocházející asi z léta roku 1945, kdy Graumann navštívil Brno a pátral po přeživších příbuzných. Po příchodu k vile Wittal se měl setkat s odmítnutím a zjištěním, že objekt již užívá Matula: ,,Ve vile, kterou dříve obývala rodina Wittalových (sestra a manžel mé babičky Graumannové) jsem našel rezidenci primátora města Brna. Někdo u dveří mě nepustil dovnitř a řekl: ,,O těch lidech nic nevím. Tady byla německá rodina a teď to patří starostovi." [160]

Vladimír Matula se narodil v roce 1894 v Míškovicích na Holešovsku a po skončení první světové války byl přijat jako úředník brněnského magistrátu. V roce 1924 vstoupil do Komunistické strany a stal se zakladatelem Svazu přátel SSSR, který v Brně také řadu let vedl. Po nacistické okupaci byl 1. září 1939 zatčen gestapem a vězněn na Špilberku, v Dachau a v Buchenwaldu. Po válce se však objevilo nařčení z jeho možné spolupráce s protektorátní správou.[161] Jako první poválečný předseda Národního výboru v Brně byl Vladimír Matula přirozeně spojený také s řešením situace ohledně odsunu německého obyvatelstva: ,,Na nedělní manifestaci Národních výborů brněnského okresu se zmínil předseda Národního výboru brněnského Vladimír Matula o řešení německé otázky v Brně. V době okupace bylo v Brně 67.000 Němců. Po zásahu Národního výboru a zajišťování Němců zbylo nezajištěných přes 5000. V noci ze soboty na neděli byla provedena v bytech nová revise, jejímž výsledkem bylo zajištění nových asi 2000 Němců. Tato důkladnost řešení německé otázky v Brně dokazuje, že Národnímu výboru jde o to, aby cestou nesmlouvavého a spravedlivého výběru bylo dosaženo, aby Brno bylo městem ryze českým." [162]

V roce 1946 byl ale novým předsedou Národního výboru zvolen národní socialista Josef Podsedník a Vladimír Matula se stal jeho prvním náměstkem. Ve stejném roce byl Matula zvolen také do Národního shromáždění.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Matula stal opět předsedou brněnského Národního výboru a podílel se mimo jiné na ideologických čistkách prováděných na brněnské radnici: ,,[…] Byli u nás lidé ve službách reakce, kteří všemi prostředky znemožňovali sjednocení dělnické třídy. Pracující nesměli ještě 1. máje 1947 manifestovat společně. Vyhnáním zrádců a rozvratníků z jejich posic ve státě byly odstraněny překážky k sjednocení dělnické třídy. Tito lidé v zájmu starého kapitalistického světa svým štvaním tříštili sílu pracujících lidí. Dnes, kdy jsme se jich zbavili, dospěla k jednotě pracující třída a spěje k ní celý národ." [163] Během jeho druhého funkčního období bylo mimo jiné uděleno čestné občanství Brna Josefu V. Stalinovi.[164]

V květnu 1948 připsal některý ze zaměstnanců brněnských vodáren do dokumentace k objektu poznámku: ,,Plat. rozkaz převzala p. Matulová" [165] Stejný zdroj pak o rok později uvádí, že objekt byl předán do Národní správy majetkových podstat. [166]

Vila Wittal však nesloužila pouze potřebám Vladimíra Matuly. Nejpozději od roku 1947 zde bydleli i další komunističtí představitelé státní správy. Adresář Zemského hlavního města Brna z roku 1948 rozkrývá na adrese další obyvatele domu. Kromě Vladimíra Matuly je v adresáři uvedeno také jméno šéfredaktora Rovnosti, poválečného tajemníka městského Národního výboru a od roku 1946 také prvního předsedy moravského zemského národního výboru Františka Píška. Právě s Píškem připravoval Matula ještě během okupace scénář k ustanovení poválečného Národního výboru v Brně. Od roku 1948 se Píšek stal velvyslancem v Bulharské lidové republice a Polsku.

Na základě toho můžeme předpokládat, že v letech 1947-1948 užívaly dvojici ústředních bytů ve vile Vladimír Matula s rodinou a František Píšek s rodinou. V adresáři z roku 1948 najdeme na Hroznové 39 uvedenou ještě dvojici žen, označené zde jako pomocnice v domácnosti, a to Marii Bohdanovou a Františku Szletovou. Zmíněné osoby byly patrně k dispozici v bytech komunistických funkcionářů. Poslední jméno uvedené v adresáři, ovšem bez doplněného povolání, byl Leopold Doušek. Povolání posledně jmenované osoby prozrazují až jeho ohlašovací lístky z Archivu města Brna. Podle nich se měl Doušek narodit v Brně 22. listopadu 1901 a živil se jako strojní zámečník. S největší pravděpodobností tak Doušek se svojí ženou Anastázií obývali domovnický byt. Datum svého příchodu na adresu Hroznová 39 uvedl 11. října 1946 a žil zde čtyři roky, protože v listopadu 1950 se přemístil na Mlýnskou 25.

Ambice Vladimíra Matuly však přesahovaly komunální politiku, a tak byl v prosinci 1948 československou vládou jmenován generálním konzulem. [167]

Podle vzpomínek sester Ivy Šenkýřové a Niny Klevetové, ze sousedního objektu na Hroznové 41, žil v objektu vily Wittal ještě člen Krajského výboru Komunistické strany, jeho pozdější předseda a také pozdější ministr vnitra, Rudolf Barák.[168] Blanenský rodák začal po roce 1945 zastávat četné pozice ve strukturách Komunistické strany. Nejprve působil jako bezpečnostní referent Okresního národního výboru v Boskovicích a od roku 1949 se stal předsedou Okresního národního výboru v Blansku a členem Krajského výboru strany. Předsedou Krajského výboru se stal v roce 1951. V roce 1954 byl zvolen do Ústředního výboru Komunistické strany a až do roku 1962 byl navíc členem předsednictva Ústředního výboru. V letech 1953-1961 zastával funkci ministra vnitra ve vládě Viliama Širokého. Brněnský adresář z roku 1948 uvádí Barákovo bydliště v Žabovřeskách, na ulici Topolky 17. Na Hroznovou 39 se tak Barák dostal nejspíš po svém zvolení do Krajského výboru strany v roce 1949 a žil zde patrně do svého zvolení ministrem v roce 1953. To by přibližně odpovídalo době, kdy vilu naopak opustil František Píšek, který se stal v roce 1948 velvyslancem v Polsku a Bulharsku. [169]

Narace zmíněných pamětnic jsou v tomto případě podstatné s ohledem na těsné sousedství s vilou Wittal a jejich kontinuální život zde. Proto se bude následující popis poválečného vývoje a užívání vily prolínat právě s jejich vzpomínkami. ,,Matula bydlel v tom horním bytě a Barák bydlel v tom spodním […] a jak ho zvolili ministrem, tak odešel do Prahy. A Matulovi tady bydleli dlouho. My jsme kamarádily s jejich dcerou. Jednou nám ostříhala vlasy. Měly jsme takový krásny kudrnatý vlasy a ona si hrála na holiče a vzala nám ty kudrliny a ofikala je. Tak z toho tehdy byla strašná ostuda. Máti vletěla na Matulu, a tak se tam pěkně dohádali. Pak jsme měli zakázáno si s ní vůbec hrát." [170]

Poté, co Matula opustil k 10. lednu 1949 funkci předsedy Národního výboru, nahradil ho další z komunistických funkcionářů, Bohumil Ubr: ,,Po Vl. Matulovi, který odchází do diplomatických služeb, byl zvolen předsedou ústředního národního výboru v Brně Bohumil Ubr." [171] S novou službou v diplomatických kruzích opustil Matula - alespoň prozatím - nejen nejvyšší pozici ve městě, ale i Brno a dosavadní bydliště na Hroznové 39. V Matulově policejní přihlášce je jako bydliště uvedeno ,,od 11.5.49 Dánsko". Místo něj se naopak do vily nastěhoval nově zvolený předseda brněnského národního výboru Bohumil Ubr, který tuto pozici zastával od 11. ledna 1949 do 31. července 1952.

Informace o tom, že vilu užíval i další předseda brněnského Národního výboru Bohumil Ubr je uvedena v dopise, který 26. července 1953 adresovali nájemníci sousedního domu na Kamenomlýnské ulici brněnskému Národnímu výboru. Nájemníci si v dopise stěžují na zaplavování záhonů v jejich zahradě skrze vypuštění bazénu v zahradě vily a objekt vily ztotožňují právě s Ubrem: ,,Dům Kamenomlýnská 14 sousedí zahradou s domem a jeho zahradou v Hroznové ulici /s. Pášková/, dříve předseda UNV Ubr. Na zahradě zmíněného domu je velký basen na vodu, který je nyní často celý vypouštěn a voda z něho zaplavuje zahrádky tak, že nájemníci jsou poškozováni a po bezprostředním vypuštění basenu nemohou do své zahrádky ani vstoupiti a zdržovati se tam. Jelikož po několikerém upozornění a prosbě se vypouštění basenu opakuje a opatření proti zmírnění nečiní, prosíme o objektivní vyšetření této záležitosti a zařízení, aby použivatelé zahrádek nebyli poškozováni. Za poškozené František Kubiště, Brno Kamenomlýnská 14" [172]

Na Bohumila Ubra samozřejmě vzpomínaly i obě pamětnice ze sousedního objektu: ,,Ubr mě zachránil život. Já jsem měla velikou ránu a on mě tatraplánem zavezl do nemocnice, jinak bych vykrvácela. To byl hrozně hodnej chlap. Sestra mě prohodila oknem, měla jsem řeznou ránu úplně durch. Vedle bydlela zdravotní sestra, tak matka pro hned ni letěla. Oni to převázaly škrtidlem, no a potom hned přijel Ubr tatraplánem, naložili mě a zavezli do nemocnice." [173]

Uvedený dopis nájemníků z Kamenomlýnské současně naznačuje, že po skončení funkčního období Bohumila Ubra v červenci 1952, se z vily začal stávat nájemní dům. Tuto skutečnost v podstatě reflektuje i záznam v pozemkové knize, kdy ,,Podle usnesení rady ÚNV v Brně ze dne 10. února 1953 […] vkládá se právo vlastnické pro Československý stát - Bytový podnik města Brna."[174] Z vily pro stranické exponenty brněnského Národního a zemského výboru se tak objekt stal malým nájemním domem, spravovaným městem.

Z této doby tak nejspíše pochází v zásadě jediná zásadní stavební úprava v podobě rozdělení ústředního bytu v prvním patře na dvě samostatné bytové jednotky. Tomuto časovému určení by odpovídal i druh vestavěných šatních skříní, které se dodnes nacházejí v předsíni jedné z bytových jednotek.

In memoriam

Jediná přeživší z rodiny Wittal, Valerie Schatz, žila po skončení války nějakou dobu v Praze. V letech 1946 a 1947 uváděla adresu bydliště Příkopy 7 a jako povolání ,,pomocnice v domácnosti." [175] Někdy po roce 1948 opustila Československo a odešla do USA. ,,Žila v New Jersey v USA a pracovala v nemocnici Newcomb ve Vinelandu v New Jersey. Tyto informace pocházejí z adresáře R.L. Polk. Stala se naturalizovaným občanem USA dne 18. června 1956 v Newarku, New Jersey. Zemřela 17. září 1981 a je pohřbena na hřbitově Mount Moriah ve Philadelphii v Pensylvánii." [176] Otto Rudolf Schatz zemřel ve Vídni v roce 1961.

Proměna vily v nájemní dům

Následující popis vychází primárně z rozhovorů, které jsem uskutečnil od dubna do září 2024 s celkem šesti nájemníky objektu. Pět nájemníků a jejich rodiny obývali ústřední byt v přízemí vily od závěru 50. let 20. století do roku 2009, přičemž se jedná o dvě rozdílné rodiny – Doubkovi a po nich zde bydlící Kubíčkovi.

Další z nájemnic, s níž jsem vedl rozhovor, pak se svojí rodinou Pavelkovou žila v jedné z bytových jednotek v prvním patře domu.

Nejprve se zde tedy budou prolínat vzpomínky sourozenců Ingrid Vášové, roz. Rejtarové, a jejího bratra Dagoberta Rejtara, kteří bydleli v přízemním bytě přibližně v letech 1966-1979. Tento rozhovor byl uskutečněn 7. září 2024 v prostoru samotné vily. Jejich narace budu doplňovat úryvky ze vzpomínek sester Adrieny Hradilové, roz. Doubkové, a Martiny Fialové, roz. Doubkové, které zde žily přibližně v letech 1976-1982 a současně jsou sestřenicemi Ingrid Vášové a Dagoberta Rejtara. Rozhovor s nimi byl uskutečněn rovněž v prostoru vily Wittal 30. května 2024.

Všichni uvedení sourozenci žili v přízemním ústředním bytě domu, který byl už od konce 50. let přidělen jejich babičce, MUDr. Marii Doubkové. Dětská lékařka Marie Doubková byla sestrou ředitele Masarykova onkologického ústavu prof. Jaroslava Švejdy.[177] ,,To vlastně byl byt babičky. Ona se sem přestěhovala se synem a s dcerou. […] Babička ten byt dostala, když se vystěhovala z Jakubského náměstí 1." [178]

V přízemním bytě vily nedošlo nikdy k dispozičním změnám, díky čemuž mohl tento velkorysý prostor v různých etapách užívat větší počet členů rodiny. Na otázku, kolik vás tu žilo, odpověděla Adriena Hradilová: ,,Babička, náš otec, Alena [babiččina sestra], Aleš [manžel babiččiny sestry], Dag, Ingrid, já a mamka, pak švíca a pak brácha."[179] Reflexe na velikost bytu se odrážely prakticky u všech z nájemníků: ,,Jako dětem se nám to tady zdálo veliký. Jezdili jsme tady na kolečkových bruslích." [180] Jako ložnice jednotlivých osob pak byly využity prakticky všechny místnosti v bytě, včetně prostoru, odděleného prosklenou příčkou od někdejší servisní části bytu.

Ze vzpomínek narátorů vyplývá, že v době kdy zde žili, se v bytě již nenacházel původní mobiliář a byt byl vybaven nábytkem nájemníků: ,,Měli jme tu starožitný nábytek. Pak se toho dost dávalo pryč, protože se to do bytu v paneláku nevešlo. To si sem babička přinesla z Jakubské. Měla takový sekretář a byl prostřelenej ještě z války." Narátorky ze sousedního objektu Hroznová 41 uváděly, že si pamatují vybavení v ložnici přízemního bytu: ,,Ten zadní pokoj, co je na východ, tak ten byl kompletně udělanej nábytkem na míru. První republika. Byl tam gauč zapasovanej v tom nábytku, v tom rohu. Psací stůl. Tmavý leštěný nábytek." [181] Je ale otázkou, zda se jednalo o původní mobiliář vily, anebo později sem přenesený nábytek.

Jediným zcela určitě původním kusem mobiliáře, který se zde nachází doposud, jsou šatní skříně umístěné v prostoru mezi koupelnou a někdejší ložnicí majitelů vily: ,,A v té hale, kde byly ty věstavený skříně, jsem hráli tenis a raketou jsem rozbil ten skleněnej stolek od telefonu." [182] ,,Já tam mám zase vzpomínku na to, že tam jsem si poprvé představila, že to je nekonečno. Když se totiž natočí ty zrcadla na skříních proti sobě, tak takhle jsem si myslela, že vypadá nekonečno." [183]

Jako ložnice babičky narátorů, Marie Doubkové, byla využita část obývacího pokoje: ,,Tohle byl babiččin pokoj. Tady jsme se vždycky dívali na televizi. Vždycky když jsme se večer dívali na televizi, tak tam nebylo moc místa na sezení, tak my děcka jsme ležely vždycky na koberci a pak jsme usnuly, tak nás různě poodnášeli po bytě. Ale vždycky si vybavím, jak strašně byl cítit prach v těch kobercích, když jsme tam leželi a různě jsme tam pospávali." [184]

Prostor zimní zahrady plnil v jistém smyslu i nadále funkci společenské místnosti, kde byly umístěny pokojové rostliny: ,,Tady všude byly samý kříže, to sbíral náš strejda. Měli jsme tady perský koberce. A vždycky se tady něco oslavovalo. Já jsem tady vyfocená s dortem." [185] Podobně na tento prostor vzpomínala i paní Ingrid Vášová: ,,Okna už se nepoužívaly. Naši se už trochu báli, že to vypadne. Měli jsme tady skleněnej stolek a sem chodily návštěvy. A odsud má táta fotku v ženských šatech. A máma se tady učila na medicínu." [186]

Díky uvedeným narátorům se dozvídáme také jména ostatních nájemníků v domě: ,,Bydleli tady ještě Dvořákovi, Kubackovi a dole Novákovi. A ti Novákovi, bydleli v tom suterénu [v původním bytě domovníka]. Pan Novák tam dole pořád stahoval králíky. Tam furt visely nějaký kožky." [187] Podle narátorů byl již byt v prvním patře rozdělen na dvě bytové jednotky, čemuž odpovídá i počet nájemníků v uvedené vzpomínce. Prostor někdejšího skleníku, který se nacházel u bytu domovníka, byl v době života narátorů v domě, tedy v 70. letech, využíván jako umělecký ateliér: ,,A tady byl ateliér a tady byl nějaký malíř Kšica. On tady nebydlel, měl tady jenom ten ateliér. Vím, že měl dceru Darinu." [188]

Na výtvarníka Kšicu vzpomínaly i sestry Nina Klevetová a Iva Šenkýřová ze sousedního objektu Hroznová 41: ,,Já jsem pro něho dělala. On dělal takový skalní kresby, jezdil po světě, hlavně do Ruska a potom tady dělal nějaký výstavy a já mu to rozkreslovala. No a po něm se sem nastěhoval už pan Vysočan." [189] Ještě před tím, než byt domovníka začala užívat výše zmíněná rodina Novákova, bydleli zde Gottwaldovi. Uvádí je alespoň narátorky ze sousedního objektu Hroznová 41: ,,Potom tady bydleli nějací Gottwaldovi v tom bytě správce." [190] Jejich nájemní vztah zde můžeme přibližně zařadit do počátku 50. let 20. století. Pravděpodobně z této shody jmen tak pochází historky o tom, že ve vile Wittal byl ubytovaný prezident Klement Gottwald. [191]

Jako malý nájemní dům fungoval objekt v období socialismu do značné míry komunitním způsobem: ,,Tady bylo vždycky všechno otevřený. Nic se nezavíralo a nezamykalo." [192] Společenskou a rekreační funkci navíc přebírala i rozsáhlá zahrada a prostranství kolem domu: ,,Dole vždycky hráli chlapi karty, šachy a ženský tam seděly, vařily si kafe a lítaly tam děti, klábosilo se. Dost se tehdy ty lidi sdružovaly a vykládali si tady." [193] Původně okrasná zahrada byla – nejspíš na základě nepsané domluvy – rozdělena na neoplocené sektory se záhony, které obhospodařovali jednotliví nájemníci: ,,Tady jsem strávila celý dětství, v té zahradě a člověk nemusel vůbec nikam. Schovávačky všechno. Tady se jenom sekala tráva a občas někdo prořízl strom. Jediný záhonky byly tam na tom prvním platu, tam měla babička pár záhonků, nějakou mrkvi a tak. Ale jinak to byla taková obytná zahrada." [194] Podobně i další narátorka: ,,Pod barákem dole byly záhonky a každej z baráku tam měl svoje části, kde si něco pěstoval. Hodně tam bylo růží. U bazénu byla třešeň a měla hrozně dobrý třešně, takový veliký. Ale tady ta stěna byla už tehdy porostlá psím vínem. Naši tady měli na návštěvě jednou Menšíka. Nevím, kdo se s ním znal. My děcka jsme museli jít spát, aby oni měli klid a mohli se vykecat. Tady na zahradě se něco oslavovalo a on tady byl." [195]

Prakticky po celou dobu byl nájemníky domu využíván i bazén v zahradě: ,,Tady jsem se naučila plavat." [196]

Pokud jde o zmiňovaného Vladimíra Menšíka, jeden z tehdejších nájemníků byl skutečně jeho bratrancem.[197] Tuto informaci podávala i další z narátorek: ,,Pan Kudláček byl bratranec Vladimíra Menšíka. Mamka ho tady párkrát potkala." [198]

Mezi nájemníky přežívalo v jisté formě povědomí o historii objektu a jeho původních vlastnících: ,,No, věděli jsme, že to byl nějaký továrník, kterej nakonec skončil v koncentračním táboře, a protože neměl žádný příbuzný, tak se to zestátnilo. To se furt říkalo."[199] Podobně i narátorka Ingrid Vášová: ,,Já to věděla od táty a babičky. Že to byli židovští majitelé, bratři. Já si vždycky myslela, že jeden bydlel tady a druhej nahoře. A že měli továrnu na dětskou konfekci a že zahynuli v koncentráku."  [200]

Poté, co přízemní byt opustili členové širší rodiny Doubkových, nahradili je v 80. letech 20. století Kubíčkovi, kteří zde žili do roku 2009 a byli tak nejspíše posledními nájemníky tohoto bytu. S rodinou Kubíčkovou jsem rovněž navštívil objekt v dubnu 2024. Z rozhovoru s nimi však na jejich přání nebyla pořízena audionahrávka.

Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou proběhl 7. května 2024 opět v prostorách vily. Narátorka žila se svojí rodinou v bytové jednotce v prvním patře (vlevo od vstupu) v letech 1987-2020. Do nájemního domu na Hroznové se rodina přestěhovala ze Znojma a narátorka žila v bytě se svými rodiči a bratrem. V závěru svého života zde žila ještě babička narátorky. Posledními nájemníky bytové jednotky byl bratr narátorky Tomáš Pavelka s manželkou Barborou Pavelkovou. Před rodinou Pavelkovou měla tuto bytovou jednotku obývat rodina Unčovská. [201]

,,Já jsem měla tak idylický dětství tady. To bylo neskutečný. Tak ten prostor sám o sobě je extrémně nádhernej. Teď už je v dost děsivým stavu, ale když si vzpomenu, jak to tady vypadlo. Já jsem měla nejkrásnější dětství na světě. Obrovská zahrada a dům s vysokýma stropama." [202] V sousední bytové jednotce (vpravo od vstupu) žila již zmiňovaná rodina Kudláčkova, spřízněná s Vladimírem Menšíkem: ,,Kudláčkovi tady byli více méně poslední nájemníci. Protože paní Kudláčková odešla velice nešťastným způsobem, když byli na dovolené v Bulharsku a ona se tam utopila v moři. A pan Kudláček ji přežil o půl roku, protože hrozně tesknil. A pak tady bydlel jejich syn s kamarádem." [203]

Během rozhovoru si narátorka vybavila vůbec první vzpomínku ve vztahu k tomuto prostoru: ,,Pamatuju si první fotku tady v tom obýváku. To byly nějaký narozeniny. Tady byl velký gauč, na straně u šoupacích dveří. Byly tady krásný tapety. Takový barokní krásný tapety, gauč a na něm jsem stála jako malej tlustej špunt v šatičkách, držela jsem za ruku medvěda a to je první vzpomínka na tento barák." [204]

Jeden ze stále dochovaných autentických prvků, umístěný nad terasou v patře, je systém stahovací markýzy, který nájemníci obou bytových jednotek běžně používali: ,,Tady je markýza, kterou můžete stáhnout. To jsme ještě používali. K té markýze je zábavné, že jsme se museli vždycky domluvit s Kudláčkovými, protože oni nám s tím museli pomáhat, abychom to stáhli." [205] V bytové jednotce je do jedné ze stěn zabudovaný trezor, který se tu nacházel již v době, kdy zde Pavelkovi žili: ,,Tady jsme schovávali spoustu věcí. Mamka tam schovávala moje dětský náušničky." [206]

K původnímu bytu domovníka vily uváděla narátorka následující: ,,Tam bydleli Vysočanovi, jedna rodina s širokým příbuzenstvem. Pan Vysočan s manželkou Dášou. Nahoře jsou pak dvě garáže. Jednu měl pan Vysočan druhou měli Kudláčkovi. My jsme stávali tady vepředu u těch stromů. Ateliér byl pak předělanej na garsonku." [207]

Emočně silné narace byly i v tomto případě spojeny se zahradou a bazénem: ,,Kubíčkovi měli vždycky krásně upravený tvary těch keřů. Oni si na tom strašně zakládali. Já si pamatuju, jak jsem vždycky koukala z balkonu, jak tady všecko upravujou. Tam pod tou kroucenou vrbou jsou Bertík 1 a Bertík 2, pejsci, jejich hladkosrstí jezevčíci." [208]

,,Bazén se napouštěl normálně z vodovodu. Tam nahoře je kohoutek a napouštěl se asi dva dny. Hloubku má asi dva metry. Pamatuju si, že jsem se v něm jednou docela solidně topila. Tatínek si četl noviny. […] Tady (vpravo od přístupových schůdků) je výpusť. Výpusť potom vede dolů, pod takovou vanu v křoví. […] Tady nad tím bazénem bývaly dva obrovský vysoký krásný topoly. Takže na podzim plnej bince. Pak se do toho pustil nějaký brouk, tak to město sundalo ty topoly." [209]

S narátorkou jsme během rozhovoru navštívili také ústřední byt v přízemí, kde během dětství narátorky žila rodina Kubíčkova.

V prostoru ložnice někdejších majitelů vily: ,,Tady mívali Kubíčkovi klavír. Obrovskej nádhernej klavír a já si pamatuju, jak jsem vždycky poslouchala nahoře ve svým pokoji, jak pan Pavel hraje." [210]

U někdejšího pokoje pro služku se narátorce vybavila tato vzpomínka: ,,Tady měla paní Kubíčková šicí koutek. Já si pamatuju, že měla dva až tři šicí stroje a nádherný hromady látek. Já jsem si tady strašně ráda hrála, protože to bylo pro malou holku takový království." [211]

Prostor zimní zahrady byl i během posledního nájemního vztahu vyžíván dle slov narátorky stále stejným způsobem: ,,Tady tu zimní zahradu jsem Kubíčkům vždycky záviděla. Pamatuju, že tady měli džungli neskutečnou. Juky, palmy, obrovskou monsteru tady v tom rohu. To bylo dokonalý." [212]

Poslední narace se pak vztahuje k venkovnímu prostoru oválné terasy: ,,Tady mívali občas bazén, dětskej a dělali tam grilovačky. A všechno to bylo obrostlý vínem. To víno je mimochodem výborný, takže když byste ho nemuseli likvidovat, tak ho tady nechte." [213]

Stavební úpravy a památková ochrana

Jak již bylo zmíněno, zásadní stavební změnou v objektu, bylo rozdělení bytu v patře na dvě bytové jednotky. Tuto stavební změnu lze na základě předchozích narací a změny funkce objektu z rezidenčního na nájemní bydlení časově vymezit lety 1953-1960. V souvislosti s touto stavební změnou může souviset i výměna výplně otvoru v jedné z místnosti směřující na terasu v prvním patře. Rozdělením na dvě bytové jednotky by totiž jeden z bytů neměl přístup na terasu. Vstup z místnosti na terasu není naznačen na původní stavební dokumentaci a není ani patrný na dobových fotografiích.

Časově se zatím nepodařilo vymezit dobu, kdy v přízemním bytě došlo k záměně výplní otvorů mezi někdejším pokojem pro služku a místností za skleněnou příčkou u kuchyně. V původní stavební dokumentaci disponuje pokoj pro služku pouze oknem bez možnosti vstupu na balkon. Zatímco na balkon se vstupovalo z prostoru za skleněnou příčkou. Tato stavební úprava je dodnes čitelná i na venkovní fasádě.

Stejně tak není možné časově určit, kdy došlo k zazdění vstupu mezi obývacím prostorem a ložnicí v přízemním bytě. Vstup mezi oběma místnosti je součástí stavební dokumentace a rovněž je patrný v detailu soklové lišty v prostoru obývacího pokoje.

Během posledního nájemního vztahu rodiny Kubíčkových došlo podle jejich slov, k vytvoření druhotného otvoru propojujícího prostor zimní zahrady a kuchyně.

K drobným úpravám a změnám docházelo v bytech i během života narátorů. Například v koupelně v přízemním bytě se ještě během nájemního vztahu rodiny Doubkových nacházela pravděpodobně původní zapuštěná vana a další sanitární zařízení: ,,Vana byla zapuštěná, do ní se vstupovalo dolů a byla žlutě smaltovaná. A byla větší, pamatuju si, jak jsem se tam koupávali tři. A bylo tady dvojitý umyvadlo. A tady byla zídka a za tím byl záchod a ten byl takto natočenej. A tohle bylo na toaletní papír." [214] Zmiňovaná zařízení byla vyměněna až během nájemního vztahu rodiny Kubíčkovy.

Narátoři vzpomínali během rozhovorů také na podobu otočných vypínačů, zachycených také na fotografii ze soukromého archivu narátorů: ,,Akorát vypínače jsou jiný. To byly ty kulatý, který se dají překroutit." [215]

V prostoru kuchyně v přízemním bytě měla být na přelomu 60. a 70. let výmalba s barevným vzorem: ,,Tady byla ještě za mýho dětství výmalba, kde byly jahody malovaný na světlezeleným podkladě. A byl tady kameninovej dvoudřez a tady byl odkapávací stůl. Tady táta vždycky vyvařoval na celej víkend a psovi dršťky. Tady byla chlebová skříňka – taková bílá s plechovým otvorem." [216]

Na jedné z fotografií ze soukromého archivu narátorů je částečně zachycena i podoba původního vjezdu a vstupní branky z ulice: ,,Ta branka byla jiná. Tady stál takový sloupek a v něm byly mosazný schránky." [217] Změna do současného stavu proběhla v průběhu 80. let 20. století. Do stejného období je možné zařadit také předláždění oválené terasy, jejíž původní dlažba je rovněž zachycena na fotografiích ze soukromého archivu. K předláždění došlo nejspíš někdy v průběhu 90. let také na balkoně u bytu v prvním patře: ,,Ten se nechával předláždit, protože postupem času trošku zatékalo, protože měl špatný spád." [218]

V průběhu 90. let 20. století došlo k zaslepení vstupu mezi suterénem a někdejším bytem domovníka: ,,Tady byly původně dveře k sousedům, k Vysočanovým, ale oni to potom zadělali, protože tady táhlo a bylo tam slyšet každý šustnutí." [219] Někdy mezi léty 1987-2000 došlo navíc k drobné adaptaci někdejšího bytu domovníka a skleníku taktéž na dva menší byty. Ještě v roce 1983 se zde nacházely pouze čtyři bytové jednotky: ,,[…] místo dřívějšího obydlí jedné rodiny s domovníkem čtyři bytové jednotky." [220]

Zájem orgánů památkové péče o objekt vily Wittal se datuje do počátku 80. let 20. století. V archivu Národního památkového ústavu, odborného územního pracoviště v Brně je uložen evidenční list nemovité kulturní památky, datovaný do 18. května 1983. Tehdejším vlastníkem objektu byl podle evidenčního listu Podnik bytového hospodářství Brno I, provozovna provozu domů 112, Křídlovická 55. Autor evidenčního listu, PhDr. Pavel Sedlák popsal objekt následujícím způsobem: ,,Volně stojící budova ve svažitém terénu, s dvěma podlažími do ulice a s třemi podlažími do zahrady. Zaujímá půdorys příčně položeného obdélníka, z něhož na západě směrem do zahrady vystupuje mělký rizalit, v suterénu s bývalým bytem domovníka a v obytných podlažích se zimními zahradami. Při západní straně severního uličního průčelí je přistavěn obdélný přízemní objekt garáže. Východní část suterénu s hospodářskými prostorami vybíhá do zahrady válcovým tělesem, jehož rovná střechy slouží jako terasa. Jednotlivá podlaží spojuje točité schodiště ve válcovém přístavku při uliční fasádě. Obě obytná podlaží jsou řešena shodně jako dvoutrakt, přičemž trakt při ulici vyplňuje předsíň s koupelnou na východě a kuchyní na západě a jižní trakt do zahrady enfiláda tří pokojů se zimní zahradou a balkonem. Okrasná a zelinářská zahrada je členěna terasami a vybavena bazénem na koupání. Materiál: cihly, umělý kámen, brizolit, plech." Zápis do státního seznamu kulturních památek proběhl 28. ledna 1985 pod rejstříkovým číslem 22456/7-7092.

Epilog

Ještě donedávna zvažoval vlastník objektu, Statutární město Brno, možnost jeho privatizace. Zastupitelstvo města Brna na svém zasedání 23. března 2021 dokonce schválilo záměr prodeje čtyř bytových jednotek v nájemním domě na Hroznové 39. Na žádost Městské části Brno-střed, která měla objekt ve své správě, však k prodeji nakonec nedošlo.

Po skončení prvního ročníku festivalu židovské kultury ŠTETL Fest v roce 2022 byl vytvořen ideový záměr, jehož autory jsou Eva Yildizová, Jáchym Kanarek a Michal Doležel, vytvořit v Brně Centrum židovské kultury a situovat ho symbolicky právě do vily Wittal.

Poslední nájemní vztah v objektu pak skončil k 31. srpnu 2023. V srpnu téhož roku byly za účasti Davida Sichela a Petera Kovara, vzdálených příbuzných Wittalových, položeny před vstupem do objektu dva Kameny zmizelých za Johanna a Friederike Wittalovi.

Prakticky rok poté, 7. srpna 2024, schválila Rada města Brna záměr přesunout správu objektu pod svoji příspěvkovou organizaci Muzeum města Brna, s cílem objekt rehabilitovat a vytvořit zde Židovské kulturní centrum Štetl. Ve správě Muzea města Brna je vila Wittal od 6. listopadu 2024.

Věnováno rodině Wittal

Odkazy

137. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
138. ,,Potvrzujeme tímto, že pan Ferdinand Hájek, bytem The Retreat Birkby Maryport Cumberland, je činným členem našeho Ústředí od založení dne 28. 2. 1942. Pan Ferdinand Hájek byl jeden za zakladatelů našeho spolku a aktivně spolupracoval jako stálý člen výboru do dnešního dne a zastával funkci místopředsedy. 29.8.1945, Československé ústředí pro Cumberland." MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
139. Velvyslanectví republiky Československé v Londýně, Londýn 11. 4. 1946. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
140. ,,Dne 17. 8. 1946, Výměr o zavedení národní správy, resp. o jmenování dalšího člena národní správy Zemský národní výbor v Brně jmenuje po dohodě s Ústředním ředitelstvím čsl. znárodněného průmyslu textilního a oděvního a na základě přípisu ministerstva průmyslu ze dne 25.8.46 podle dekretu pres. rep. č. 5/45 Sb. Do majetku a podniku firem: […] 2. Bří. Vittalové, Brno […] dalšího národního správce ve funkci vedoucího a tímto národním správcem ustanovuje: 1/Ing. Jaroslava Hájka, ředitele Oděvního průmyslu, národní podnik Prostějov." MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, kart. 115, sig. A XI 42.
141. Dopis z 31. 8. 1946. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, karton 115, sign. A XI 42.
142. ,,Brno, 13. 12. 1946 Usnesení, Pozůstalost po Janu Wittalovi z Brna […] Soud přijímá dědickou přihlášku, kterou podala Valerie Schatzová, roz. Wittalová, bytem v Praze I., Příkopy 7 […] 31. 8. 1946." MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, karton 115, sign. A XI 42.
143. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, karton 115, sign. A XI 42.
144. Soukromé vlastnictví firmy reflektoval ještě Adresář zemského hlavního města Brna z roku 1948: ,,První brněnská výroba zástěr, halenek a sukní Bratří Wittalové. Tovární výroba prádla, zástěr, dámské a dětské konfekce. Josefská 21, veř. Obch. Společnost. Společníci: Jan Wittal a Ferd. Hájek. Podepisuje Ferdinand Hájek."
145. MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, karton 115, sign. A XI 42.
146. Bohužel chybí srovnání počtu zaměstnanců firmy před válkou se stavem po skončení války. O jednom z německy orientovaných zaměstnanců firmy se dozvídáme z Brünner Heimatbote v roce 1951: ,,Josef Nessel, 1. 3. 1898, obchodník, zaměstnanec firmy Brüder Wittal, poslední bydliště Brno Merhautova, zemřel 6. 8. 1951, Thannhausen Švábsko." Brünner Heimatbote 15. 9. 1951, roč. 3, č. 18
147. Tamtéž.
148. ,,Ministerstvo průmyslu zrušilo rozhodnutím ze dne 2. 4. 1948 […] svůj výměr ze dne 3. 3. 1948 […] a ustanovilo národním správcem firmy Bratří Wittalové v Brně, Josefská 21, Oděvní průmysl, národní podnik v Prostějově. Národní správu zastupují samostatně statutární orgánové Oděvního průmyslu, národní podnik v Prostějově […] centrální ředitel Ing. Jaroslav Hájek, náměstek Josef Matušek, náměstek Josef Pospíšil. […] 1/ Výměrem Ministerstva průmyslu zde dne 2. 4. 1948 […] byl ustanoven národním správcem Oděvní průmysl, národní podnik v Prostějově. 3/ vymazuje se národní správce Čs. textilní závody, národní podnik a národní správce Jan Hess." MZA, fond C 11 – Krajský soud civilní Brno, karton 115, sign. A XI 42.
149. Svět práce, 30. 10. 1969, roč. 2, č. 43.
150. Archiv BVK, Josefská 21.
151. Výpis z pozemkové knihy komplexně uzavřeného katastrálního území Brno-město, Josefská 21, Brno-město, kn.vl.č. 613.
152. Archiv BVK, Hroznová 39.
153. ,,Podle směrnic otiskovaných v ilegálním komunistickém tisku připravovali tajně jeho organizaci. Velkou činnost v tomto směru vyvíjela skupina vedená Vladimírem Matulou a Františkem Píškem. […] Již 26. dubna se sešli v lékárně ,,U zemského domu" (dnes na třídě Obránců míru) a vypracovali text výzvy k občanům Brna. Dne 27. dubna ráno přišli na Novou radnici členové ilegálně vytvořeného Národního výboru, nejprve zástupci komunistické strany, potom i národní socialisté a sociální demokraté. Byly tam dohodnuty instrukce pro činnost Národního výboru a rozhodnuto o návrhu KSČ vytvořit v Brně třicetičlenný národní výbor a svolána na 14 hodinu ustavující schůze Národního výboru na Nové radnici. Jmenovité obsazení mandátů, připadajících pro KSČ se jednalo na sekretariátě strany v Rohrerově tiskárně na Rašínově ulici. V podstatě byl schválen návrh vypracovaný již za okupace." Brno v minulosti a dnes, 1960 roč. 2, č.1.
154. ,,Národní výbor v Brně pracuje. 27. dubna se konala ustavující schůze Národního výboru v Brně na nové radnici za účasti zástupců osvobozenecké armády. Zvoleni byli: Předseda: Vladimír Matula" Čin, 8. 5. 1945, roč. 1., č.1.
155. MATULA, Vladimír: Z pamětí předsedy revolučního národního výboru v Brně, 1971. Rukopis uložen v: AMB, fond U2-Sbírka vzpomínek a dokumentů k událostem a osobám.
156. Jedná se o policejní přihlášku z 25. června 1943.
157. JIRÁSEK, Miroslav. Svědectví jednoho života. Vzpomínky z dětství, prezidentské kanceláře a komunistických kriminálů. Praha 2000, s. 55.
158. ,,Vládní vilu v Brně převzal ZNV. – V pondělí převzal zemský národní výbor moravskoslezský do své správy tzv. vilu v Hroznové ulici v Brně. Ve vile je nyní vše připraveno k přijetí sovětského velvyslance Zorina, který bude prvním hostitem ZNV, jenž ve vile bude ubytován." Slovo národa: orgán československé strany národně-socialistické, 22. 4. 1947, roč. 3.
159. V roce 1945 byla vila zajištěna pro československou armádu a žil v ní armádní generál Zdeněk Novák. Podle Adresáře Zemského hlavního města Brna žil generál Novák na této adrese ještě v roce 1948. Po komunistickém převratu byl však v roce 1951 zatčen a o tři roky později odsouzen za velezradu k 18 letům. Zatím je otázkou, kteří důstojníci objekt využívali po Novákovi. Vila od roku 1952 přešla do vlastnictví Ministerstva národní obrany. Archiv BVK, Hroznová 10 a Výpis z pozemkové knihy komplexně uzavřeného katastrálního území Křížová, kn. vl. č. 318.
160. Paměti Ernesta Graumanna. Poskytla Brigid Grauman.
161. ,,Před krátkou dobou vrušila brněnskou veřejnost roztržka v radě ÚNV, Vladimír Matula, náměstek předsedy ÚNV, před časem ještě komunistický poslanec ÚNS, napadl náměstky Dra Lekavého a Mokrého, že prý proti němu kují nějaké pikle […] A teď se celá věc dostala na Cejl. Soudruh Matula a jeho paní podali na doktora Šňupárka, pisatele anonymního obvinění trestní oznámení za utrhání na cti. Dr. Šňupárek byl za okupace vedoucí zásobovacího úřadu a po osvobození byl ONV očištěn. Proti jeho nastoupení u města Brna se postavila komunistická strana a snad největší zájem projevil soudruh Matula. Dr. Šňupárek nepovažoval soudruha Matulu zřejmě povolaným provádět očistu a vznesl proti němu řadu obvinění, která jako anonymní udání se dostala do rukou náměstků Dra Lekavého a Mokrého. V pondělí dopoledne se stala předmětem soudního jednání na Cejlu. […] obsahuje řadu obvinění, s kým se Matula v době okupace stýkal. Dále je v dopise vedeno, že Matula byl 1. září 1939 zatčen a již v únoru 1941 propuštěn a přijat zpět do městské služby s nezkrácenými plnými požitky. Jiným zaměstnancům toto privilegium uděleno nebylo. V onom dopise je také zmínka, že prý Matula se stýkal za okupace s jistou Němkou, která po osvobození byla odsunuta. Také prý chtěl dokázati loayalitu a proto prý odnesl svůj radiopřijímač na gestapo a dal jej zaplombovat. […] Zajímavé také je, že po propuštění manžela prý dostala vyplaceno náhradné ve výši 18 500 K, což se jiným nestalo. Jak dalece jsou tato obvinění pravdivá nemůžeme posoudit, poněvadž musí o nich s konečnou platností rozhodnout soud." Národní obroda: ústřední orgán Československé strany lidové, 11. 11. 1947, roč. 3, č. 261.
162. Národní obroda,19. 6. 1945, roč. 1, č. 35.
163. Čin, 1. 5. 1948, roč. 4, č. 103.
164. ,,[…] V našich srdcích a myslích, řekl soudruh Matula, zůstane jméno soudruha Stalina vždy jako symbol osvoboditele a zachránce nejen lidu československého, ale celého Slovanstva před zběsilým nacismem. My v Brně jsme hrdi, že Josef Stalin je našim čestným občanem a přejeme si ze srdce, aby život tohoto velkého genia zůstal ještě dlouho zachován k prospěchu všech pracujícího a pokrokového lidstva." Rovnost, 22. 12. 1948, roč. 64, č. 298.
165. Archiv BVK, Hroznová 39.
166. ,,Ústřední národní výbor zemského hlavního města Brna, Zajišťovací úřad Brno, Opletalova 6 Brno, 18. května 1949. Komu: Národní správa majetkových podstat, Halštatská 20 Praha. Předání národní správy. ÚNV zem hl. města Brna usnesením rady ÚNV ze dne 9. 7. 1948, vzhledem k výnosu ministerstva vnitra … předává vám k vaší žádosti ze dne 2. 4. 1948 národní správu nad nemov. […] or. č. 39 ul. Hroznová v Brně a ruší výměr ÚNV … o zavedení národní správy nad předmět. nemovitostí. V důsledku shora uvedeného rozhodnutí se navrhuje, aby Okresní soud civilní pro Brno-město vydal toto usnesení: Soud povoluje k návrhu ÚNV zem. hl. města Brna ze dne 4. 5. 1948 […] na nemov. […] výmaz poznámky národní správy." Archiv BVK, Hroznová 39.
167. ,,[…] Vláda republiky jmenovala soudruha Matulu generálním konsulem a sídlem jeho působnosti bude pravděpodobně Gdansko. Za zásluhy na domácím odboji byl soudruh Matula vyznamenán válečným křížem 1939." Rovnost, 22. 12. 1948, roč. 64, č. 298
168. Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Bar%C3%A1k
169. V přihlášce občana k přechodnému pobytu v soukromí ze dne 14. 9. 1949 uvedl Píšek trvalé bydliště ve Varšavě, Koszykowa 18, a jako přechodné bydliště v Brně na ulici Antonína Procházky 24. V roce 1949 tak František Píšek již vilu Wittal neobýval.
170. Rozhovor s Ivou Šenkýřovou, roz. Křížovou, a Ninou Klevetovou, roz. Křížovou, ze dne 20. 2. 2025.
171. Lidová demokracie: orgán Československé strany lidové. 12. 1. 1949, roč. 5, č. 9, s. 2.
172. AMB, Fond B 149 - NVMB - Odbor územního a stavebního řízení.
173. Rozhovor s Ivou Šenkýřovou, roz. Křížovou, a Ninou Klevetovou, roz. Křížovou, ze dne 20.2.2025.
174. Výpis z pozemkové knihy komplexně uzavřeného katastrálního území Křížová, kn. vl. č. 1882.
175. MZA, fond C 11 - Krajský soud civilní Brno, karton 115, sign. A XI 42.
176. Sdělení Davida Sichela, vzdáleného příbuzného rodiny Wittal.
177. Viz https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=27132
178. Igrid Vášová k tomu vzpomíná: ,,Ten byt dostala přidělený naše babička, paní Dr. Marie Doubková. Měla dvě děti, Karla a Alenu. Alena byla naše maminka a Karel vyženil tu Adrienu, co tady byla a pak se mu narodily dvě děcka Martina a Igor, kteří se narodily ještě tady a pak se přestěhovali do Kohoutovic." Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
179. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
180. Podobně také: ,,Mezi koupelnou a kuchyní přes tu chodbu jsem jezdil na skládačce." Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
181. Rozhovor s Ivou Šenkýřovou, roz. Křížovou a Ninou Klevetovou, roz. Křížovou ze dne 20. 2. 2025.
182. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
183. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
184. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
185. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
186. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
187. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
188. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
189. Rozhovor s Ivou Šenkýřovou, roz. Křížovou a Ninou Klevetovou, roz. Křížovou ze dne 20. 2. 2025.
190. Rozhovor s Ivou Šenkýřovou, roz. Křížovou a Ninou Klevetovou, roz. Křížovou ze dne 20. 2. 2025.
191. Např. https://brigidgrauman.com/a-jewish-blessing/
192. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
193. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
194. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
195. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
196. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
197. Na přítomnost Vladimíra Menšíka upozorňovali a vzpomínali i obyvatelé ze sousedních objektů Hroznové 37 a 41. Pan Mikuláš Maťátko vzpomínal takto: ,,Zažil jsem také přítomnost herce V. Menšíka, který byl bratrancem nájemníka pana Kudláčka. Jeho návštěvu jsem zahlédl, a hlavně zaslechl, když v létě pobývali u bazénu a pan Menšík bavil celou přítomnou společnost vtipným vyprávěním, jak jej známe z televizních pořadů."
198. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7.5.2024.
199. Rozhovor s Adrienou Hradilovou, roz. Doubkovou a Martinou Fialovou, roz. Doubkovou, ze dne 30. 5. 2024.
200. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
201. Rozhovor s Ivou Šenkýřovou, roz. Křížovou a Ninou Klevetovou, roz. Křížovou ze dne 20. 2. 2025.
202. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
203. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
204. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
205. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
206. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
207. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
208. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
209. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
210. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
211. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
212. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
213. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
214. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
215. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
216. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
217. Rozhovor s Ingrid Vášovou, roz. Rejtarovou a Dagobertem Rejtarem, ze dne 7. 9. 2024.
218. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
219. Rozhovor s Jiřinou Pavelkovou, ze dne 7. 5. 2024.
220. Evidenční list nemovité kulturní památky. Národní památkový ústav, odborné územní pracoviště Brno.

Poděkování

Brigid Grauman
David Sichel
Jiří Skoupý
Daniel Matějka
Silvie Klimešová, Brněnské vodárny a kanalizace a.s.
Dagmar Záděrová, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov
Petr Houzar, Archiv města Brna
Veronika Wihodová, Archiv města Brna
Kateřina Kalvodová, Archiv města Brna
Jana Bělkovská, Magistrát města Brna
Naděžda Urbánková, Technické muzeum v Brně
Nina Klevetová
Iva Šenkýřová
Mikuláš Maťátko
Ingrid Vášová
Dagobert Rejthar
Jiřina Pavelková
Klára Třísková
Adriena Hradilová
Martina Fialová
Ema Přikrylová
Tereza Hájková
Jáchym Hájek
Jitka Smekalová

Zvláštní poděkování

Vedení Statutárního města Brna, Městské části Brno-střed a Muzea města Brna za úsilí vedoucí směrem k obnově vily

Jazyková korektura

Ema Přikrylová

Použité archivní zdroje:

Použitá literatura a prameny