Příběh vily Wittal

Wittalovi a počátek jejich podnikání

Podle sčítacího operátu z roku 1880 žili v jihomoravské obci Kostice, v domě číslo 9, manželé Josef Löbl Wittal se svojí ženou Terezií a jejich třemi dětmi. Nejstarší dcera Regina se měla narodit 26. března 1871 v Lanžhotě. Tamtéž, avšak o tři roky později, se narodil syn Johann[1]. Nakonec v roce 1878, tentokrát již v Kosticích, se narodil druhý syn Adolf Wittal[2]. Celá rodina byla příslušná do nedalekého Podivína[3], kde byli Wittalovi usazeni nejpozději od druhé poloviny 18. století, a kde se nacházelo jedno z center židovské komunity na jižní Moravě[4]. Do Kostic přivedla Josefa Löbla Wittala patrně obživa, neboť do sčítacího operátu uvedl, že zde se svojí ženou spoluvlastní a provozuje pekařství[5]. Jako svojí obcovací řeč uvedli Wittalovi češtinu, pouze u nejstarší dcery Reginy, která měla v roce 1880 navštěvovat školu v uherském Šaštíně, je ve sčítacím operátu uvedena jako obcovací řeč němčina.[6]

Po narození druhého syna Adolfa, se mělo Josefovi a Terezii Wittalovým narodit v průběhu krátkého času ještě dalších pět dětí, které však zemřely nejpozději vždy do tří let od svého narození[7]. Dospělosti se tak dožila pouze trojice nejstarších dětí, tedy Regina[8], Johann a Adolf. Zatím nám bohužel unikají podrobnější informace vztahující se k období dospívání sourozenců Wittalových, tedy z průběhu 80. a 90. let 19. století. Teprve na samém sklonku století podávají městské adresáře svědectví o jejich přítomnosti v Brně. V Adresbuch von Brünn je vůbec poprvé zmíněn pouze Adolf Wittal, a to v roce 1900[9]. Jeho bydliště se mělo tehdy nacházet na Starobrněnské ulici číslo 20, a jeho jméno je v adresáři zmíněno také v soupisu výrobců zástěr ,,Schürzen-Erzeugung und Handlungen" s adresou Františkánská 17[10].

O rok později zmiňuje brněnský adresář již oba bratry. V případě obou je uvedeno povolání Schürzenerzeuger, a u obou je shodná adresa bydliště na dnešní Bezručově 11.[11] Deník Brünner Zeitung ze dne 20. října 1900 přinesl zprávu, že se dne 16. října vnesla u C.k. zemského soudu v Brně do obchodního rejstříku společenská firma s názvem Brüder Wittal, česky Bratři Wittal, mající hlavní sídlo v Brně[12]. Společnost byla založena jako veřejná, jejímž předmětem bylo zhotovování zástěr. Společníky firmy byli sourozenci Adolf a Johann Wittalovi, oba bydlící na Starobrněnské ulici 5.[13]

Počátky firmy Brüder Wittal se nejspíš nesly ve znamení etablování se na brněnském trhu a vytváření kvalitního personálního zázemí. V říjnu 1901 se tak v listu Tagesbote aus Mähren objevila výzva: ,,Hledám účetního, který ovládá oba jazyky. Wittal Starobrněnská."

Nedlouho po svém příchodu do Brna a založení společné firmy se oba bratři krátce po sobě oženili. Starší Johann se oženil v Brně 17. února 1901 s rodačkou z Boskovic Friederike Bass. Mladší Adolf si pak 13. března 1904 podle ,,izraelských zákonů a zvyklostí" vzal brněnskou rodačku Idu Klar.[15] Jejich manželství mělo přímý pozitivní dopad na další rozvoj firmy, protože v březnu 1904 se oba bratři rozhodli uzavřít svatební smlouvy, které nechali zapsat také do obchodního rejstříku.[16] Friederike Bass přepsala svému manželovi Johannovi kapitál ve výši 6000 korun.[17] Ida Klar byla ještě štědřejší a svému manželovi Adolfovi přepsala 15000 korun.[18] Brzy poté tak mohla firma rozšířit předmět svého podnikání a přesunula svůj obchod a sídlo na prestižnější adresu, do novostavby Nadačního fondu Valentina Falkensteinera na Kapucínském náměstí 2. Zatímco ještě v dubnu 1904 byla firma zapsána jako ,,Brüder Wittal-Bratři Wittal. Předmět závodu: Výroba zástěr" [19] se sídlem na Starobrněnské 10,[20] jen o několik měsíců později, v říjnu téhož roku, informoval deník Brünner Zeitung, že se Wittalovi rozhodli upravit název firmy na Erste Brünner Schürzen-, Blusen- und Böckeerzeugung Brüder Wittal, v české variantě První brněnská výroba zástěr, halenek a sukeň Bratři Wittal[21] s novým sídlem na Kapucínském náměstí. Obchodní portál firmy Bratří Wittalových na jejich nové adrese na Kapucínském náměstí můžeme alespoň částečně sledovat na fotografii Josefa Kunzfelda z roku 1913.

V případě Adolfa Wittala znamenalo manželství rovněž přesun z jeho dosavadního bydliště na Starobrněnské ulici do nájemního domu na nedalekou Pekařskou číslo 5, kde pak rodina žila až do roku 1932.[22]

Johann Wittal měl se svojí ženou Friederike dvě dcery. Valerie se narodila 2. července 1903 v Zemské porodnici na dnešním Obilním trhu.[23] O dva roky později, 1. října 1905, se pak v domě na Starobrněnské měla narodit mladší dcera Stefanie. Podle židovské matriky byla její porodní asistentkou Käthe Drška a svědky/kmotry pak Saul Klein a strýc Adolf Wittal.[24]

Adolfovi a Idě Wittalovým se 2. dubna 1906 narodila dcera Edith, následovaná v roce 1907 synem Kurtem, a nakonec v roce 1911 ještě další dcerou Ilse.

Nejstarší ohlašovací lístek, uložený v Archivu města Brna, související s Johannem Wittalem pochází z 28. ledna 1909, kdy se s manželkou a dvěma dcerami přemisťoval ze Starobrněnské 7 na prestižnější adresu, a to do nájemního domu z let 1904-1905 nacházejícího se na nároží dnešní Masarykovy a Františkánské ulice. Právě v tomto domě žila rodina až do výstavby své vlastní vily na Hroznové ulici v roce 1932.[25]

Do vzniku republiky nám unikají podrobnější zprávy o tom, jak si obchod Bratří Wittalových vedl ve srovnání s ostatními brněnskými společnostmi zaměřujícími se na výrobu a prodej textilního zboží. V dobovém tisku nacházíme pouze občasné výzvy o tom, že firma hledá vhodný personál, jako třeba: ,,Švadleny pro výrobu zástěr přijme ihned Brüder Wittal, Kapucínské náměstí" nebo ,,Mladého, svobodného obchodníka, schopného mluvit i psát oběma národními jazyky, se ujímá Brdr. Wittal, Kapucínské náměstí."[27] Případně se dozvídáme o tom, že si v roce 1913 firma stěžovala u Ministerstva vnitra na důchodové pojištění.[28]

V roce 1905 měl být Johann Wittal navržen jako zástupce insolvenčního správce, Dr. Johanna Svece, v insolvenčním řízení, které bylo zahájeno u soukromnice z Husovic Franzisky Seykory. Jeho role pravděpodobně zahrnovala dohled nad některými aspekty konkurzního řízení, komunikaci s věřiteli nebo administrativní podporu hlavního insolvenčního správce. Jako veřejný partner společnosti Brüder Wittal mohl disponovat obchodními či právními zkušenostmi, které mohly být pro toto konkurzní řízení užitečné.[29]

Více zpráv je v brněnském dobovém tisku věnováno spíše společenskému životu Wittalových. Angažovanější z obou bratrů byl patrně Adolf Wittal, který byl například v roce 1913 členem Brněnské pobočky Svazu cestujících obchodníků Rakouska Uherska.[30] Dozvídáme se dále, že v srpnu 1914 věnovali manželé Adolf a Ida Wittalovi své prsteny na podporu povolaných vojáků,[31] a stejně tak v srpnu téhož roku věnovala přímo firma Brüder Wittal částku 50 korun, určenou jako dar pro rodiny, které se ocitly v nouzi v důsledku válečné mobilizace. Stejnou částku poslala firma ještě Červenému kříži.[32] Johann Wittal daroval zase 10 korun v roce 1919 Brněnskému dobrovolnému záchrannému spolku.[33] Po vzniku republiky se Adolf Wittal angažoval ve výzvě Náboženské obce izraelitské v Brně a Sionistické organizace v Brně, zaměřené na finanční podporu k ,,znovuobnovení Palestiny."[34] V brněnských adresářích z let 1927 až do Adolfovy smrti v roce 1934, je jeho jméno zmiňováno také coby člena rady a předsedy výukové sekce v rámci Israelitische Kultusgemeinde.

Tragické momenty se nevyhnuly ani rodinnému životu Wittalových. Nejmladší dcera Johanna a Friederike Wittalových, Stefanie zemřela v pouhých osmi letech 21. října 1913. V případě trojice dětí Adolfa a Idy Wittalových se dospělého věku dožily pouze dvě dcery Edith a Ilse. Jejich jediný syn Kurt zemřel ve dvou letech 24. února 1909.

Meziválečné období

Podstatné změny v rodině bratří Wittalových, stejně jako v jejich podnikání a rozvoji firmy, přineslo až období po skončení první světové války. Hned v roce 1919 nechali u Obchodního soudu doplnit do názvu firmy také činnost ,,Manufakturwarenhandel", tedy obchod s rukodělným zbožím[35], kterou však později vypustili. Takže od roku 1927 se firma stabilně prezentovala jako První brněnská výroba zástěr, halenek a sukeň Bratří Wittal. V roce 1922 se manželé Adolf a Ida Wittalovi rozhodli od Rudolfa Křenka zakoupit nájemní dům na dnešní ulici Antonína Slavíka 9.[36]

V této době se již jediná dcera Johanna a Friederike Wittalových, Valerie, 20. ledna 1924 v brněnské synagoze vdala za obchodníka Otto Aschkenese.[37] Oddávajícím jim měl být vrchní brněnský rabín Dr. Ludwig Levy.

Manžel Valerie Wittalové, Otto Aschkenes, se narodil 31. ledna 1897 v Brně a spolu se svým otcem Arnoldem obchodoval v oblasti zemědělských plodin a mlýnských výrobků.[38] V Lidových novinách z roku 1934 Otto Aschkenes oznamoval ,,svým obchodním přátelům, že otevřel dne 1. ledna 1934 obchod plodinami a obilím ve velkém. Kancelář: Brno, V hlinkách 27."[39] Právě na Hlinkách číslo 27 Otto Aschkenes bydlel a tento dům od roku 1923 vlastnil. Pravděpodobně tak právě zde novomanželé Otto a Valerie Aschkenesovi po svatbě žili. Tři roky po jejich sňatku, 2. dubna 1926, se manželům narodil syn Robert. V letech 1929-1930 nechal Otto Aschkenes postavit na souběhu dnešních ulic Výstavní a Veletržní nájemní dům od akademického architekta Roberta Farského.[40] Nedlouho po dostavbě tohoto domu se však manželství Otto a Valerie Aschkenesových rozpadlo.[41]

V ohlašovacím lístku Otto Aschkenese z 21. ledna 1924 je připsaná pozdější poznámka ,,Rozveden" datovaná do 24. září 1930, a současně také informace o tom, že se Valerie přestěhovala do Vídně.[42]

Nejstarší z dcer Adolfa a Idy Wittalových, Edith, se provdala 11. dubna 1927 za Siegfried Soffera, brněnského obchodníka a výrobce likérů.[43] Spolu se svým otcem Juliem Sofferem vlastnil a provozoval na dnešní Štefánikově 66 firmu Soffer & Bittner.[44] V domě Sofferových na Štefánikově ulici také manželé Edith a Siegfried Sofferovi žili. V roce 1930 se jim narodil syn Felix Tomas a v roce 1932 syn Robert.

Poněkud náročnější partnerské vztahy zažívala mladší dcera Adolfa a Idy Wittalových, Ilse. Postupně si totiž prošla třemi manželstvími. Poprvé se Ilse Wittalová provdala teprve v sedmnácti letech, a to 11. listopadu 1928 za kyjovského rodáka Ferdinanda Hájka. V Brně žil Hájek od roku 1919 a v úředních dokumentech byl uváděn nejprve jako úředník, později jako obchodník. V březnu 1929 se manželé nastěhovali do nájemního domu rodičů Ilse Wittalové, tedy na ulici Antonína Slavíka 9. Jejich sňatek byl ovšem rozloučen necelé tři roky po svatbě, 5. srpna 1931.[45] Ilse Wittalová se poté přestěhovala na Merhautovu 13.

Po dvou letech si Ilse Wittalová vzala 18. prosince 1933, tentokrát již během civilního sňatku, inženýra chemie Karla Matejku.[46] Její druhý manžel Karel Matejka se narodil v Brně 23. prosince 1908. I toto manželství však bylo rozloučeno relativně brzy, a to 4. května 1936.[47]

Teprve třetí sňatek, uzavřený 6. dubna 1938, s Ernstem Loriou zůstal nejspíše stabilní. Loria byl oproti předchozím manželům Ilse Wittalové nejstarší, narodil se 6. srpna 1896 v Brně do rodiny obchodníka židovského původu Sigmunda Loria a jeho ženy Theresi.

Navzdory nevydařenému prvnímu manželství Ilse Wittalové s Ferdinandem Hájkem, se právě jejich sňatek výrazně propsal do progresu firmy Brüder Wittal. Ve stejném roce, kdy se Ilse Wittalová a Ferdinand Hájek vzali, firma oznámila, že složila svoji živnost zahrnující výrobu zástěr, halenek a sukní, včetně výroby prádla a spodniček, a nově přihlásila živnost uvedenou jako výrobu prádla, zástěr a spodniček a obchod s dětskou konfekcí, trikotovým, pleteným a veškerým do toho spadajícím zbožím.[48] Ferdinand Hájek navíc, ještě během manželství s Ilse Wittalovou, vstoupil do firmy Brüder Wittal jako její třetí veřejný společník a vložil do společnosti podíl ve výši 400 tisíc korun.

V roce 1929 firma po 25 letech přesunula svoje sídlo z Kapucínského náměstí do rozsáhlejších obchodních prostor v novostavbě na Josefské ulici číslo 21. Zdá se tedy, že to byl právě Hájek a jeho finanční kapitál, který pomohl vytyčit další směřování rodinné firmy. Navzdory tomu, že se manželství Ilse Wittalové a Ferdinanda Hájka rozpadlo jen rok poté, co Hájek přistoupil jako společník do firmy svého tchána, zůstal ve firmě aktivní až do nacistické okupace v roce 1939.

Dům na Josefské 21 nechal vystavět Anton Linka, brněnský obchodník s drogistickým zbožím a majitel firmy Linka & Rosola, Drogerie ,,Zum schwarzen Adler". V roce 1927 nechal asanovat starší, zde stojící objekt, a na jeho místě vystavěl o rok později čtyřpatrový nájemní dům, jehož autorem byl stavitel Leopold Eschke. Zkolaudován byl v listopadu 1928 a v prosinci bylo uděleno povolení k jeho užívání. Stavebník domu počítal s umístěním rozsáhlých obchodních prostor v novostavbě, situovaných do suterénu a přízemí domu, a procházejících prakticky skrze celou hloubku budovy. Právě do těchto prostor se nejpozději na počátku roku 1929 nastěhovala firma Brüder Wittal. Již od března 1929 tak firma v Lidových novinách lákala brněnské zákazníky do nových prostor na Josefské ulici: ,,Teprve Wittal skýtá vám dokonalou radost z letního pobytu svými specialitami pro dámy a děti. Naše výkladní skříně vám to potvrdí. Wittal v Brně, Josefská 21 (vedle východu z kina Appolo)".[49]

Ony výkladní skříně, zmiňované ve firemní inzerci, vytvořil pravděpodobně přímo na zadání firmy architekt židovského původu Zoltan Egri. Fotografie obchodního portálu na Josefské ulici byla v roce 1931 uveřejněna v časopise Forum. [50]

Z uveřejněné fotografie si lze učinit alespoň rámcovou představu o podobě obchodního portálu, který kompozičně vycházel z čtyřosého průčelí domu. Portál byl členěn vchodem do obytné části domu a trojicí velkoformátových výkladců s nízkým parapetem, přerušených zaobleným vstupem do prodejny firmy Wittal.

Uvedené změny pak nechala firma v březnu 1930 zapsat u Obchodního soudu: ,,Znění firmy: Erste Brünner Schürzen-Blusen- und Röckeerzeugung Brüder Wittal, t=ž: První brněnská výroba zástěr, halenek a sukeň Bratří Wittal. Změna takto: Podnikáním je též: Tovární výroba prádla, dámské a dětské konfekce. Den zápisu 5. 3. 1930." [51] S novými impulsy začala firma masivně využívat reklamní prostředky a zejména pak inzerci prakticky ve všech dobových brněnských periodikách. Nová reklamní strategie firmy začala od 30. let cílit převážně na dětskou módu a ženskou klientelu. Firma organizovala různé prodejní a slevové akce nebo módní přehlídky odehrávající se v nových obchodních prostorách na Josefské ulici: ,,Dětská módní přehlídka jest zasunuta do I. oddělení programu. Pořádá je v Brně oblíbená firma Bratří Wittalové, Josefská ulice. Prosíme proto naše čtenářky, aby se opět v hojném počtu dostavily, nedávajíce si ujíti příležitost tak vzácnou, jakou budou tentokráte naše módní přehlídky a pak i ostatní program." [52] Dámský časopis Moravanka přinášel čtenářkám z podzimní přehlídky roku 1930 podrobný popis: ,,[…] A že se při vší té přehlídce parády velkých nezapomnělo ani na parádníky a parádnice malé a nejmenší. Firma Bří Wittalové, předvedla řadu roztomilých, teploučkých a dětem tolik slušících pletených kompletů, látkových oblečků i slavnostních hedvábných šatečků, že si v nich jistě něco pro svého caparta vybrala každá maminka." [53]

V lednu roku 1932 se Adolf a Ida Wittalovi rozhodli opustit dosavadní byt v nájemním domě na Pekařské ulici a přestěhovali se do vlastního domu na ulici Antonína Slavíka 9. Společně zde manželé ale strávili pouhé dva roky života. V roce 1934 totiž rodinu a firmu zasáhla ztráta v podobě smrti Adolfa Wittala: ,,Hluboce zarmoucena podávám tímto jménem svých dětí a veškerého příbuzenstva truchlivou zprávu, že můj vroucně milovaný, dobrý manžel, pan Adolf Wittal, velkoobchodník, dnes v noci náhle zemřel. Opustil nás po životě zasvěceném blahobytu rodiny a práci. Pohřeb se koná v pondělí 23. července o 3. hod. odpolední z obřadní síně židovského hřbitova v Brně. Brno 21. července 1934. Ida Wittalová. Prosím, by bylo upuštěno od kondolenčních návštěv." [54]

Vila Wittal

V době meziválečného rozmachu firmy Brüder Wittal se rozhodl také starší z bratrů, Johann Wittal, pořídit si vlastní nemovitost. Namísto koupě již stojícího objektu, tak jak to učinil o deset let dříve Adolf, zakoupil Johann Wittal 15. února 1932 nově vymezenou parcelu číslo 585/3 v katastrálním území Křížová, dnes Pisárky.[55] Pozemek bývalého vinohradu a zahrady o výměře 32 arů koupil Johann Wittal se svojí ženou Friederike, každý po jedné čtvrtině, a dcerou Valerií Aschkenesovou – v té době již asi rok a půl rozvedenou – za 320.000 korun od brněnských obchodníků Franze Wallaschka a Emila Pollaka. [56]

Dokumentace ke stavbě se dodnes dochovala jak ve formě instalatérských plánů, uložených v archivu Brněnských vodáren a kanalizací, tak i v podobě 13 stavebních plánů uložených v Archivu města Brna.[57] Stavební dokumentace označená jako ,,Plan für die Erbauung eines Wohnhauses auf der Gr.P. No 585/3 Kat. Gem. Kreuzgasse in Brünn Traubengasse. Besitzer: Iohann Wittal, Friederike Wittal und Valerie Aschkenes-Wittal, Brünn Franziskanergasse 1" je datovaná do února 1932 a opatřena razítkem Arch. Dr. Ing. H. Blum.

Dům je postaven na půdorysu písmene L, přičemž hmotu stavby tvoří jednoduchý kvádr, ke kterému jsou připojeny hmoty oválné zahradní terasy, pravoúhlého rizalitu a kvádru s obslužnou částí domu. Do horních dvou pater situoval Blum dvojici takřka identických ústředních bytů, které jsou přístupné z točitého schodiště.

Schéma dvojice ústředních bytů je rozděleno do několika funkčních celků. Z točitého schodiště se vstupuje do předsíňové haly, z níž se směrem k východu (vlevo) vchází do privátních prostor majitelů - šatny, ložnice a koupelny. Naopak, směrem k západu (vpravo) se nachází prostory určené pro obsluhu bytu – pokoj pro služebnou, kuchyň a zázemí. Směrem do zahrady, tedy orientovány k jihu, jsou umístěny dva hlavní obytné prostory, oddělené výsuvnými dveřmi, gradující – v případě bytu v přízemí – do prostoru zimní zahrady. V bytě umístěném v prvním patře se totiž místo zimní zahrady nachází ložnice.

Dominantou zimní zahrady je rohové stahovací okno. Ze zimní zahrady je současně umožněn vstup na oválnou terasu a odtud přímo do zahrady vily.

Do suterénu pak vložil architekt sklepní místnosti, prádelnu, sušárnu a kotelnu. Současně je odsud možné vejít do zahrady nebo do bytu domovníka. Nad vstup do zahrady vložil architekt k ventilačnímu okénku ozdobnou mříž se stylizovaným písmenem W, odkazující ke jménu majitele domu.

Domovnický byt, obsahující předsíň s toaletou, komoru, dvojici pokojů a kuchyň, je situován v hmotě směrem k západu. Vstup do této obslužné části domu je umožněn jednak ze zahrady, dále ze suterénu, ale také prostřednictvím obslužného schodiště, které ústí do severního nádvoří. Kdo byl v tech 1932-1939 domovníkem rodiny Wittalových zatím bohužel není známé.

Domovnický byt sousedí s místností pod garážemi, kterou Blum ve svém článku v časopise Forum označuje jako ,,místnost pro uskladnění rostlin". Místnosti dominuje rozměrné okno v kovovém subtilním rámu. Zřejmě se tak jednalo o skleník, kam byly mimo jiné umisťovány exotické rostliny. V chronologické posloupnosti mezi prodejem uvedeného pozemku na Hroznové ulici a počátkem stavebního řízení nás jistě překvapí velmi krátký časový úsek, během kterého by nebylo dost dobře možné vyprojektovat stavbu tohoto typu. Majiteli pozemku se Wittalovi stali v polovině února 1932. Do února téhož roku jsou datovány také stavební plány a již 1. března byla podána žádost o stavební povolení.

Můžeme zde tedy vyslovit dvě možné hypotézy. Jednak, zda o uvedený pozemek jevili Wittalovi zájem již dříve, vstoupili s jeho majiteli do jednání o prodeji a projekt ke stavbě vily svěřili Heinrichovi Blumovi ještě před uzavřením kupní smlouvy. Navíc jeden z dvojice prodávajících pozemku, Emil Pollak, byl stejně jako Adolf Wittal angažovaný v Israelitische Kultusgemeinde a celá obchodní transakce se tak mohla odehrávat na přátelském půdorysu. Anebo se nabízí druhá možnost, že Wittalovi kupovali v únoru 1932 pozemek i s vypracovaným projektem stavby.

Osobně se však přikláním spíše k první variantě, tedy že zadavateli stavby byli přímo Wittalovi a Heinrich Blum projektoval vilu přímo pro rodinu Wittalových. Svědčí tomu i fakt, že se jedná o dům s dvojicí ústředních, dispozičně podobně řešených bytů. Jeden z nich zamýšlený pro manžele Johanna a Friederike Wittalovy, zatímco druhý určený pro jejich devětadvacetiletou dceru Valerii Aschkenesovou.

Podstatná, pro příklon k druhé z teorií, je navíc vzpomínka Brigid Grauman [58], svědčící zároveň o vztahu mezi stavebníky a architektem: ,,Blum také navrhl dům Ilky a Edgara Oserových na Preslově 9. Friederike Wittal a Charlotte Graumann si byly velmi blízké. Viděly se pořád. Když se Charlottina dcera Ilona provdala za Edgara Oserse, požádali svého přítele Heinricha Bluma, aby jim postavil dům. Charlotte byla na tento dům velmi hrdá a na její sestru Friederike udělal velký dojem. Wittalovi pak pověřili Blum, aby postavil jejich vlastní dům." [59]

Heinrich Blum skutečně v roce 1928 navrhl na Preslově ulici trojici vil, z nichž dům číslo 9 vlastnili manželé Edgar a Ilse Osersovi. Navzdory tomu, že dům manželů Oserových má ve srovnání s vilou Wittal komornější měřítko a Blum v jeho návrhu pracoval s tradičnějšími formami, lze v jeho dispozičním řešení nalézt obdobné prvky. Výraznou paralelu lze spatřit v mělkém pravoúhlém rizalitu orientovaném do zahrady, který – podobně jako ve vile Wittal - integruje zimní zahradu. Robert Graumann - bratranec Ilse Osersové – na jejich dům vzpomínal těmito slovy: ,,Dům byl velký a moderní, se zimní zahradou plnou kaktusů a tropických rostlin, bazénem a zahradníkem, který se staral o neobvyklé výsadby rajčat, grepů atd. Kromě Ilky, Edgara a jejich dvou synů v domě žila také babička Graumannová, architekt [60] a nejmladší bratr Ilky a mého otce, Ferry, který byl rozvedený a vedl obchod s obuví v Brně." [61]

Zdá se však, že v případě významnější zakázky, kterou Blum získal od rodiny Wittalových, nečerpala jeho inspirace z trojice starších rodinných domů v Preslově ulici, ale spíše z nedaleko stojících vil architekta Ernsta Wiesnera.

Vila Wittal totiž vychází z Wiesnerovy typologie, která pracuje s kompozicí hlavního obytného objemu pro rodinu a navazujícího bočního provozního křídla. Hmota domu je redukována na elementární geometrické formy, čímž dosahuje výrazné architektonické čistoty. Nejvýraznější paralelu lze spatřit ve vztahu k vile ředitele České banky Union Eduarda Münze z let 1924-1926 na Hroznové 19, jejíž pozemek, jejíž pozemek téměř sousedil s místem určeným pro vilu Wittal. Obě stavby jsou komponovány na půdorysu písmene L a usazené v jižně svažité zahradě. Severní vstupní nádvoří vymezuje provozní a obslužné křídlo, zatímco hlavní obytné prostory jsou orientovány směrem do zahrady.

Jak bylo uvedeno výše, žádost o stavební povolení podali stavebníci již 1. března 1932. Komisionální řízení se uskutečnilo 29. března a 11. května vydalo Zemské hlavní město Brno stavební povolení, ve kterém si vytklo vyhovět zvláštním podmínkám: ,,[…] 2/ Buďte splněny podmínky pro autogaráže, 3/ Příjezdní cesta ku garáži musí býti zmenšena na míru jak v situačním nákresu tužkou zakresleno., 4/ Hmota schodiště buď z architektonických důvodů snížena nejméně o 35 cm, 5/ Obytné místnosti suterénu musí svojí poloviční světlou výškou vyčnívati nad terén zahrady, 6/ Pro kominíka buď zřízen řádný a bezpečný přístup na střechu za účelem čištění komínů. […] 30/ Koupelny musí míti vodotěsnou podlahu a stěny do výše 2 m natřené olejovým nátěrem, obložené kachličkami nebo podobně proti vodě isolované. Musí býti větrány přímo na venek nebo dostatečně velkými průduchy." [62]

Město si při vydání stavebního povolení takto vytklo celkem 42 zvláštních podmínek, přičemž podstatnější pro změnu předložené stavební dokumentace byla podmínka snížení oválného rizalitu schodišťové haly nejméně o 35 cm a rozšíření bytu pro domovníka o jeden pokoj na úkor sklepní místnosti: ,,V suterénu byl zřízen ze sklepa druhý pokoj v domovníkově bytu a menší změny ve vnitřním rozdělení. Tyto změny lze schváliti. Protože se shledalo, že zdivo je dostatečně vyschlé nevykazuje vlhkých skvrn, uděluje městská rada zemského hlavního města Brna stavební a zdravotně policejní povolení k používání řečené novostavby dnem 1. listopadu 1932. […]" [63]

Kromě změn, vycházejících z podmínek stanovených městem, je možné u dochované stavební dokumentace vyčíst ještě dodatečné zakreslení dvojice balkonů, orientovaných západním směrem. Otázkou zůstává, zda nakonec bylo realizováno luxferové zasklení stropu oválného rizalitu tak, jak je to ve stavební dokumentaci navrženo.

Součástí souboru stavební dokumentace je také nedatovaný situační plán se zakreslením kanalizační přípojky, opatřený razítkem stavitele Ing. Artura Eislera, který napovídá, že provedením stavby byla pověřena právě firma Artura Eislera.[64] Stavební povolení ke zřízení plynovodu, domovní stoky a přípojky do uliční stoky bylo uděleno v říjnu 1932. Kromě toho se dochoval také Blumův výkres ze srpna 1932 s návrhem oplocení, vstupní brankou a vjezdem směrem z Hroznové ulice. Stavební povolení k němu bylo vydáno v prosinci téhož roku. [65]

Ohlašovací lístek se změnou dosavadního bydliště a přesunem z nájemního domu na Františkánské ulici do vlastní vily na Hroznové vyplnil Johann Wittal pro potřeby brněnského Policejního ředitelství dne 28. prosince 1932. Ve svém domě tak rodina začala reálně bydlet někdy mezi 1. listopadem, kdy bylo úředně schváleno jeho užívání, a oním 28. prosincem roku 1932.

Dva roky po dostavbě vily uveřejnil v roce 1934 Heinrich Blum v časopise Forum dvojici svých brněnských realizací, a to Deutsche Masaryk Volkshochschule, stojící na dnešním Janáčkově náměstí, a právě vilu rodiny Wittalových, kterou popisoval takto: ,,Dům W. v Brně-Pisárkách byl vystavěn mezi dubnem až říjnem 1932. Obsahuje dva podobně řešené čtyřpokojové byty, dvoupokojový byt a v nástavbě garáž, pod kterou je i místnost pro uskladnění rostlin. Problémem zde bylo najít ekonomicky i formálně nejvýhodnější řešení, jak začlenit dům do mimořádně členitého terénu. Výškový rozdíl mezi ulicí a terénem na zahradní (jižní) frontě je 8 metrů. V polovině výšky mezi oběma byty byl vytvořen příjezd pro auta jako dvůr. Zimní zahrada má tři metry široká železná posuvná okna a nabízí nádherný výhled do krajiny na všechny strany." [66]

Zřejmě pro účely publikování stavby vznikla během léta roku 1933, nejpozději na jaře 1934, série fotografií, zachycující stavbu z různých pohledů. V interiéru stavby byly pořízeny pouze dvě fotografie, jedna s pohledem do schodišťové haly a druhá zachycuje zimní zahradu v přízemním bytě. V současné době je soubor šesti těchto fotografií uložen v Technickém muzeu v Brně.

V roce 1934 se Valerie Aschkenesová znovu provdala, tentokrát ve Vídni, za tamějšího malíře Otto Rudolfa Schatze. Tento údaj byl poznamenán i do pozemkové knihy: ,,Podle oddacího listu ze dne 21. prosince 1934 poznamenává se, že Valerie Aschkenesová jest nyní provdaná Schatzová." [67]

Její druhý manžel, Otto Rudolf Schatz se narodil 18. ledna 1900 ve Vídni. V průběhu 20. a 30. let ilustroval řadu knih a pracoval pro levicově orientovaná periodika a nakladatelství. Od roku 1925 byl členem Bund Österreichischer Künstler a v letech 1928-1938 členem výtvarné skupiny Hagenbund.[68] Po sňatku s Valerií Aschkenesovou žili manželé nejspíš střídavě mezi Vídní a Brnem. V biografických pramenech o Schatzovi se často uvádí informace, že díky manželství získal Schatz finanční podporu ze strany rodičů Valerie: ,,Přestože se proslavil jako ilustrátor knih a malíř výstavami v Hagenbundu a v Neue Galerii Otto Kallira-Nirensteina, jeho výdělky zůstávají skromné. Nyní je s podporou svého tchána schopen vyrážet na dlouhé výlety. V listopadu 1936 mladý pár nastoupil na loď a odcestoval do New Yorku, kde zůstal až do jara 1937." [69]

Je ale otázkou, zda bylo vůbec toto manželství ze strany Johanna a Friederike Wittalových přijímáno pozitivně. Schatz byl levicově orientovaný výtvarník a vyznáním katolík. Bezesporu žil se svojí ženou Valerií v období 1934-1939 mezi Vídní a Brnem a oba spolu podnikli četné cesty do zahraničí, kde Schatz tvořil: ,,Pár navštívil světovou výstavu v Paříži. V roce 1937 maloval pohledy na New York v abstraktním, modernistickém stylu, který prezentoval v Artists' Gallery. Poté jej představil v Neue Galerie ve Vídni za značného zájmu tisku. V roce 1937 se zúčastnil výstavy Hagenbund v Bruselu a v témže roce byla v Hagenbundu ve Vídni vystavena kolekce jeho newyorských obrazů." [70] Nicméně v Archivu města Brna se nachází pouze jediný Schatzův ohlašovací lístek, datovaný do 4. února 1938, tedy těsně před tím, než došlo k připojení Rakouska k nacistickému Německu. Schatz měl v rodném Rakousku dostat zákaz tvořit, a proto se tak s Valerií přesunul do Brna. V ohlašovacím lístku ale neuvedl adresu Hroznovou 39. Jako své předchozí bydliště uvedl brněnský Grand Hotel a jako aktuální adresu napsal Mathonovu 2a. V říjnu roku 1940 pak spolu s Valerií odcestoval do Prahy. Příbuzná Wittalových, Brigid Grauman, navíc uvádí: ,,Wittalova víra byla ve skutečnosti tak radikální, že přerušil vztahy s Vally, svou jedinou dcerou, když se provdala za křesťana." [71] Napjatým rodinným vztahům [72] může koneckonců napovídat i fakt, že v břenu roku 1938 prodala Valerie Schatz polovinu nemovitosti na Hroznové 39 svému otci Johannovi, čímž se vlastnického poměru ke stavbě zcela zbavila. [73]

Do jaké míry užívala vilu na Hroznové ulici Valerie Aschkenesová, později Schatzová v letech 1932-1939 je tedy otázkou. S jistotou zde ale bydleli její rodiče, a to až do osudného roku 1939. Již zmiňovaná Brigid Grauman popisuje událost, týkající se synovce Johanna Wittala, Johanna Graumanna, k níž mělo dojít na sklonku 30. let přímo v domě u Wittalových. ,,Jednalo se o strýce Johanna Wittala, drsného, neotesaného, ale velmi zbožného muže, který podnikal s textilním zbožím a vlastnil obchod s dětským oblečením v centru Brna. […] S manželkou Friederike a dcerou Vally žili ve velkém pohodlí ve funkcionalistické vile, umístěné na svahu s krásným výhledem na Brno. Měli řidiče a zahradníka, několik aut, elektrické ledničky a všechny moderní pomůcky. Můj otec Bob strávil mnoho víkendů v Brně, kde žila jeho rodina z otcovy strany. Jeho otec přijížděl z Vídně ve svém Steyru 200 za matkou, bratry a sestrou. Když byl můj otec, kterému bylo tehdy šest nebo sedm let, v obchodě Bratří Wittalových, z poza pultu na něj Johann Wittal pokynul. Držel v ruce knihu vázanou v kůži a zavrčel: "Umíš to číst?" Bob nerozpoznal neznámé písmo. "Bist du kein Jud?" vykřikl Wittal. "Ne," odpovědělo dítě s vytřeštěnýma očima. O den nebo dva později, když Bob večeřel v jídelně u Johanna Wittala, jeho teta Friederike ho varovala, aby hned po jídle neodcházel od stolu. Johann by prý chtěl říct pár slov. Poté, co Johann Wittal dojedl, dlouze promluvil v cizím jazyce. Bob tam jen tiše seděl a poté šel spát v domnění, že to byla židovská modlitba. Doma ve Vídni pak předvedl scénu od Wittalových svému velkému bratrovi s imitací hebrejštiny a pantomimy a dobře se smáli. […] O sedmdesát let později můj otec přemýšlel, co přimělo strýce Wittala k tomu, aby mu recitoval v hebrejštině. Cítil se tím gestem pohnut; chtěl mu tehdy strýc Johann udělit požehnání? Bál se snad o přežití židovského etnika?" [74]

Zahrada vily a její nejbližší okolí

Původní rozsáhlá parcela číslo 585/1 s vinohradem a zahradou, táhnoucí se ve svahu mezi dnešními ulicemi Hroznovou a Kamenomlýnskou, byla v roce 1932 rozdělena na dvě samostatné stavební parcely. Na nově vzniklé parcele číslo 585/3 vznikla ještě v témže roce vila rodiny Wittalových, a na sousedním jižněji položeném pozemku vznikl o čtyři roky později nájemní dům Leopolda Bluma od architekta Otto Eislera. V době, kdy vila Wittal vznikala, se tak v její bezprostřední blízkosti nacházel rodinný dům Františka a Emanuely Křížových z roku 1926 od architekta Oskara Pořísky s adresou Hroznová 41. Východně od vily Wittal stála na parcele číslo 598 již šest let vila ředitele České banky Union Eduarda Münze od architekta Ernsta Wiesnera.

Patrně souběžně se stavbou vily Wittal, případně bezprostředně po jejím dokončení, vznikala na rozsáhlém pozemku v jejím okolí také okrasná zahrada. Projektována byla zatím neznámým architektem. Autor projektu využil svažitý terén k vytvoření několika teras propojených prostřednictvím schodiště osově orientovaným na velkou oválnou terasu vily. Na jedné z teras jižně pod vilou byla po celé její délce umístěna konstrukce na plazivé rostliny. V její blízkosti byl situován bazén, orientovaný na sousední vilu Eduarda Münze.

Fotografie ze sbírek Technického muzea v Brně umožňují částečné srovnání stavby a zahrady z doby těsně po jejím dokončení se současnou situací. Z fotografie je například zřejmé, že centrální schodiště v zahradě bylo v době pořízení snímků tvořené pouze kamennými kvádry a postrádalo kovové zábradlí. Betonové schodiště tak muselo vzniknout dodatečně někdy v letech 1933-1939.

Soubor archivních fotografií se pro potřeby tohoto článku stal také východiskem pro částečnou analýzu vegetace zahrady vily Wittal, kterou vytvořil autorizovaný krajinářský architekt Daniel Matějka [75]. Z fotografií je zřejmé, že zahrada, alespoň v nejbližším okolí stavby, měla okrasnou a pobytovou funkci.

Příjezdovou cestu od Hroznové ulice k vile lemovala řada zerav západních (Thuja occidentalis), případně cypřišků (Chamaecyparis). U oválné terasy byl vysazen smrk (Picea) nebo jedle (Abies) a západní štítová zeď vily byla porostlá loubincem trojlaločným (Parthenocissus tricuspidata).

První terasa jižně pod vilou měla charakter skalky, kde byl vysázen jalovec (Juniperus), dlužicha (Heuchera), dále Bergenie (Bergenia), pivoňka keřovitá (Paeonia suffruticosa), Juka vláknitá (Yucca filamentosa). Identifikován zde byl ještě tamaryšek (Tamarix) nebo ruj vlasatý (Cotinus), a náprstník (Digitalis). Na obou stranách při závěru centrálního schodiště se nacházel zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens).

Na fotografii zachycující vilu od jihozápadu byla rozpoznána sakura ozdobná (Prunus serrulata Kanzan), růže (Rosa), jilm (Ulmus), bříza bělokorá (Betula pendula), bergenie (Bergenia), šalvěj (Salvia), hlošina (Elaeagnus) rakytník řešetlákový (Hippophae) a ořešák vlašský, (Juglans regia).

Na zpevněných plochách pod terasou u vstupu do suterénu vily byl v květináčích umístěn oleandr obecný (Nerium oleander) a juka obrovská (Yucca elephantipes). Pro tyto a další exotické rostliny sloužil nejspíš k zazimování prostor skleníku u bytu domovníka.

V souvislosti se zahradou vily Wittal se mi podařilo zaznamenat osobní narace sester Ivy Šenkýřové a Niny Klevetové, obě rozené Křížové, žijících od svého narození v roce 1945 v sousedním objektu Hroznová 41.[76] Jejich otec, František Kříž, byl v roce 1929 stavebníkem sousedního objektu Hroznová 41 a podle jejich slov se s Wittalovými znal a do jejich zahrady jim dodával rostliny: ,,Otec jim dělal zahradu. On jim dělal ty skalky všecky, dával jim kvítka. Tu zahradu začínal on dělat. Oni sice měli nějakýho zahradníka, který dělal ty stromy a takový ty věci, ale otec tam dělal skalky všecky a dodával jim kvítka od nás. Otec byl vyhlášenej skalničkář. […] My jsme tady měli různý vzácný kvítka z Kavkazu a jinde."[77] Vzpomínky narátorek jsou sice zprostředkované od jejich otce a vztahují se k době, kdy obě narátorky ještě nežily, ale i přesto jsou cenným svědectvím reflektujícím vzájemné sousedské vazby mezi rodinami Wittalových a Křížových.

pokračování → 2. díl "Nacistická okupace"

Odkazy