Rajniš rekapituluje svou tvorbu a věří v lepší architekturu

foto: www.dox.cz

Praha - Ve velké obrození architektury, které musí v příštích letech přijít, věří architekt a známý tvůrce dřevostaveb Martin Rajniš. Bez kvalitní architektury podle něj nemůže rozumná a šťastná společnost existovat. A že lidstvo ke štěstí přeci jen postupně dospěje, v to věří dvaasedmdesátiletý tvůrce stejně pevně. O své téměř padesátileté tvorbě nyní vydává dvě knížky. A v uplynulém týdnu byla v Praze otevřena jako součást centra DOX stavba v podobě vzducholodi podle jeho návrhu.

"Architektura je to nejlepší, co na světě existuje. Je to teď trošku pokleslé, žijeme mezi dvěma architektonickýma epochami, jsme v údolí, ale když jsi dole, čeká tě jen cesta nahoru," řekl Rajniš v rozhovoru s ČTK. Jak popisuje i v knize Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek, k architektuře ho přivedl otec, kterého prý tehdy jinak moc neposlouchal. "Na střední škole jsem paralelně maloval a chodil na fyzikální olympiády a obojí mi docela odsejpalo. Otec přišel a řekl mi: Spojením matematiky a umění je architektura. Dělej architekturu. Už jsem o tom dál nepřemýšlel, kupodivu, vzal jsem to jako bernou minci. A měl naprostou pravdu, zaplaťpánbu, že jsem ho poslechl," říká dnes po téměř 60 letech.

Martin Rajniš vystudoval ČVUT a AVU. V 70. letech pracoval v ateliéru SIAL vedeném Karlem Hubáčkem. Spolu s Johnem Eislerem a Miroslavem Masákem postavili pražský obchodní dům Máj, po revoluci byl v ateliéru, jehož nejrozsáhlejším dílem je stavba obchodního centra v Praze na Smíchově. Později, trochu i v reakci na jím zmiňovaný úpadek architektury, se začal věnovat komornějším objektům hlavně ze dřeva. Jeho nejznámější stavbou je nová Poštovna na Sněžce.

Před dvěma lety získal mezinárodní Cenu za udržitelnou architekturu a byl čtyřikrát nominován na prestižní cenu Miese van der Roheho. Jeho tématem je experiment a vztah architektury k přírodě a lidské společnosti.

Jak ale říká, jeho dřívější stavby a ty současné mají mnoho společného. "Jsem jako ponorná řeka, vypadá, že je vyschlá, ale někde vždycky vyvěrá." I dnes, kdy staví dřevěné rozhledny, má rád často zatracovaný Máj. "Je to dítě své doby, ale jako jeden z mála není trapnej," míní.

"Obchodní dům je bedna, ve které se vyměňuje zboží za peníze - z tohohle hlediska to žádná sláva není," říká k možnostem, které pro architekty tento druh zakázky nabízí. Nešťastné podle něj bylo "narvat tuhle bednu na roh a nechat ji čnít", v historických centrech mají takové stavby podle něj být součástí bloku - jak se o to později sám pokusil v případě centra Nový Smíchov. Není ani nadšen z toho, že Máj se stal památkou, stavby tohoto typu by se podle něj mohly nahrazovat novými.

A z čeho pramení jeho optimismus v obrodu architektury? "Rozumná a spokojená společnost nemůže existovat bez pořádné architektury, to prostě není možné. A protože společnost najde cestu, jak být konečně aspoň trochu šťastná, tak s námi v objetí půjde nádherná architektura. O tom jsem hluboce přesvědčený, tak to bude, jedno bez druhého neexistuje," řekl.

"Nevím, jak rychle to bude, 50 let, 100 let, 200 let? Ale nastane to. Bude nás v té době už jen tři miliardy, povládnou nám ženský, nebudou rodiny, budou klany, budeme žít v malých přírodních společenstvích, přestaneme pracovat pro prachy - všechno tohle bude, k tomu se to lehce sune. Učitelé, fízlové a vláda nám v tom brání - tak půjdou do hajzlu," nastiňuje svou představu budoucnosti.