V čáře je ukryto embryo domu
Hovoříme s Jeanne Dekkers
 |
| Úvodní konference "FROM BRIEF TO URBAN LANDSCAPE" Rozhovor s Jeanne Dekkers |
 |
Jeanne Dekkers: Předešlu, že bych se na vilu dívala jinak v době, kdy jsem byla studentkou a jinak se na ni dívám jako praktikující architekt. Chci tím říct, že můj zážitek z takového domu nemůže být "panenský". Nota bene jsem si krátce předtím prošla pražskou Loosovu vilu…
Takže: určitě mě překvapil vstup. Zejména polopropustné sklo, díky kterému má člověk pocit, že se ve vstupní hale svítí. Docela působivý je také efekt, kdy poté, co vejdete do domu, nestoupáte směrem vzhůru, jak bývá normální, ale scházíte dolů. Mimochodem - kladla jsem si otázku, zda by se mi líbilo spát poblíž vstupní haly. Asi bych se cítila trochu jako nahá…
Nicméně způsob, kterým své úvahy Miese ve vile realizoval, je vynikající. Nemůžete si nevšimnout jednotlivých stavebních elementů: Velké stěny, prvků dveří a dole sekvencí prostorů. Tajemství domu před vámi autor neodhalí naráz. Nejdříve sestupujete, poté směřujete do velkého prostoru, a pak se před vámi otevře pohled do krajiny.
Říkáte, že jste byla i v Müllerově vile. Dovolte odbočku: Jak vedle Miese vnímáte myšlení Loose?
Müllerova vila pro mě představuje téma pod názvem Jak se staví. Anebo Jak se dělá dům: s tradičním postupy, s tradičními materiály a barvami. Z širšího pohledu na mě Loos působí scénáristicky. Ale přece jenom trochu "staromódně". Vlastně před vámi odvíjí film O bydlení v domě. Nebo Jak bydlet… Což neznamená otevřenost, naopak Loos říká: bydlení znamená jenom tohle a tohle a určitě neznamená nic jiného…
Loos vás pořád učí: co je tmavý strop, co je strop barevný či bílý. Hodně vypráví o poměrech a materiálech, jak se dělá roh, jak se dělají schody, jak vypadá prostor pro muže a jak vypadá prostor pro ženu. Miesův dům na mě z tohoto hlediska působí otevřeněji - a asi i jednodušeji. Samozřejmě, nejtěžší je navrhovat jednoduché věci.
Mohli bychom se ještě vrátit k Loosově kombinaci prostorů? Říkáte, že na vás působí scénáristicky…
Právě svým návodným řazením prostorů. Kdy jdete z místnosti do místnosti a pak do další a další… Trochu připomíná také islámskou kulturu. Například ve způsobu rozdělování prostoru na mužský a ženský svět, kde se žena může dívat na ulici třeba jenom skrze žaluzie…
A porovnáte-li oba z hlediska odkazu?
Myslím, že - když člověk pohlíží na dům z odstupu času - je Mies díky své otevřenosti anebo díky vztahu k technice, připomenu tu například systém zvedání okna… a díky poměru k přírodě i dnes aktuální. Spíš bych možná měla říct, že je aktuálnější. Všimněte si: Zvenčí působí vila stále uzavřeně, ale přitom nabízí bránu do přírodní scenérie; zatímco Loosova vila je skutečně uzavřena.
Dovolte, když už jste se tématu dotkla u Loose, abych se přece jenom zeptal na váš názor na "ženský" a "mužský" svět architektury.
Respektuji zájem děkana fakulty architektury, který pozváním nás - šesti architektek z Holandska chce vlít především naději a inspiraci jak studentkám, tak dosud neznámým českým architektkám… Ale Zdeňek Zavřel i já dobře víme, že architektura představuje vždy oba světy v jednom úhrnu. Prostě dobrý dům není ona nebo on. Dobrý dům je oboje.
CESTOU KRESBY
 |
Asi něco jako způsob přemýšlení. A taky metodu výzkumu. Skicováním se pokouším analyzovat poměry v objektu. Jak budou lidé sedět, jak se budou pohybovat v prostoru, zkoumám také konstrukci anebo vztahy malých a velkých objemů vůči malým prostorům, apod.
Dnes už mohou architekti řešit projekt pomocí počítače - velice rychlého, asi rychlejšího, než je kreslení. Dovolte obligátní otázku: Jak se díváte na rivalitu počítač versus tužka?
Obávám se, že umíte-li kreslit, jste rychlejší. Ale nejde jen o tužku. Podle mě mají dnes architekti často víc starostí s tím, aby vyrobili krásnou počítačovou perspektivu, než aby přemýšleli o prostoru. Anebo o tom, jak pracuje zvolený materiál… Zatímco, když myslím a kreslím, mohu manipulovat s předměty rychleji a snáze. Vzpomínám si také, že když jsem byla jako studentka v Paříži, kreslila jsem Louvre. A najednou vidím, že levá strana Louvru má tři oblouky - klenby, zatímco strana pravá čtyři. Ale přitom celek působí naprosto symetricky! Tento rozdíl jsem pro sebe objevila kreslením… A pochopila jsem, že kresba mě naučila lépe vidět. Začala jsem také uvažovat o tom, že když něco vypadá symetricky, je třeba lepší nenavrhovat to symetrické. Nicméně se přiznám, že na počítači dělat neumím.
A jak to chodí u vás v ateliéru?
Samozřejmě, že v kanceláři pracujeme oběma způsoby. Takže, když děláme perspektivy, sedím opodál a jen radím. Abyste mi rozuměl: vnímám, že projektovat na počítači znamená ovládnout velice náročnou techniku. Ale je to taky spousta práce namísto spousty přemýšlení.
Vnímáte tedy kreslení jako povinnost?
Nechci říct, že prosazuju zákon kreslit rukou… Jde mi ale o to, že se musí důkladněji hledat a důkladněji zkoumat. Autor by měl být svobodný a ne unesen počítačovou kresbou. Jít dál a dál, nebo hlouběji a hlouběji. Výhodou mozku je totiž schopnost kombinovat spoustu věcí. Počítač to sice umí taky, ale nejdříve do něj musíte jednotlivé prvky vložit…
Rozumím. Mozek je vlastně taky počítač a computer je druhý počítač… Zatímco tužka je přímá vazba mezi počítačem-mozkem a rukou.
A jde o to, že s tužkou v ruce můžete řešit třeba různá patra v jednom okamžiku… Ale kresba je vlastně ještě víc.
Asi taky radost.
Skicuji si, kudy chodím. Kresba vám skýtá také prostor pro snění. A pro vytváření něčeho, co předtím neexistovalo. Skicování musí být naplněno citem ale i znalostí prostoru a hmoty. A urbanistického vývoje i architektury. To je to, co dává kresbě její účinek a proč je linka nabita silou. Silou usměrňovat a vést proces projektování. Koneckonců, už tady můžete najít podstatu návrhu. Duši budovy a vizi místa. Někde píšu, že v čáře kresby je ukryto embryo domu.
U KOŘENŮ ARCHITEKTONICKÉHO MYŠLENÍ
 |
Měli by přemýšlet o své roli v budoucnosti. Dnešní třídimenzionální skica totiž nabízí obraz čiré reality. Snad také proto chtějí dnes lidé kupovat realitu z počítače. Nechtějí snad ani stavět, nemají chuť přemýšlet, jak dům zbudovat. Protože získali dojem, že architekt je tu od toho, aby dělal jenom obrázky. Architekt je prostě něco jako produkční obrázků. A nikoli produkční domů…
Studenti by si zkrátka měli uvědomit, že počítač je dnes móda. Módní je také dělat překrásné domy. Domy překrásné zvenčí. Prostě jako vytištěné z tiskárny počítače… Pro mě je ovšem architektura také způsob konstrukce. Tedy jak je dům udělán. Když se ale někdy podíváte na takový krásný dům zevnitř a sledujete, jak je zkonstruován, někdy to bývá pohled docela žalostný…
A co architektonický koncept? Co považujete za typické až "módní" na současné holandské scéně?
V tom dobrém je módou asi transparence. Transparence organizace, transparence života - otevřenost ve všech domech. Přijdete do školy a ihned máte přehled a můžete si vybrat přednášky, které chcete navštívit a také lidi, se kterými chcete mluvit.
Lze předpokládat, že tato tendence bývá vděčným mediálním námětem… O čem jiném v Holandsku diskutujete?
Ptáte-li se na širší diskusi u nás doma, tak ta se mj. zabývá především vztahem tradiční versus moderní. A také globální versus lokální. Podle mě je samosebou nejtěžší dokázat přemýšlet globálně, ale přitom hledat lokální kořeny... Intenzivní polemiku dnes v Holandsku vedeme také nad tendencemi politiků, kteří často vyžadují spíš "tradičnější" architekturu, aby takto potvrdili svůj vztah ke "kořenům". Aby mohli procítit ono "doma", a tak jakoby propojit vlastní život s tradičním životem země. Načež se objevují kopie minulých časů - často v cihle nebo ve dřevě. Proto chtějí novou "starou" radnici obloženou cihlou. A proto se někdy zrodí někdy i betonový skelet s "tradiční" fasádou…
Taková tendence zřejmě odkazuje mnohem dál - k silné tradici holandského protestantismu… Nicméně v českých médiích se setkáváme ještě s oblíbeným pojmem: "trend". Tedy nejenom u oblečení… Co by mohlo být podle vašeho názoru s prominutím "trendy" v současné architektuře?
To je mi otázka! Trendy může být třeba vášeň sbírat všechny trendy a designy kolem vás. Města dnes chtějí mít svou vlastní budovu od Zahy Hadid, nebo od Franka Gehryho. Jediným cílem je totální kolekce domů od všech architektů, kteří jsou slavní. A tím vzniká další téma: když jste Gehry, musíte pořád stavět jako Gehry.
 |
Hrob slunéčka sedmitečného považuji skutečně za nejbásnivější odpověď na architektonické zadání, co znám. Moje nejstarší dcera, když jí bylo asi šest let, jednou našla na zahradě mrtvé slunéčko. Nechtěla malého brouka jen tak zahodit. A tak s respektem k životu a smrti jednoho tvora uhnětla hrst půdy nad mrtvým tělíčkem a pak do ní zabodla malinký, růžový slunečník. Tak vytvořila hrob. Mluvila jsem o něm proto, že tenhle hrobeček nás přivádí až ke kořenům profese. Ke zdroji navrhování. Zrcadlí jej především jako myšlení založené na dvou dějích. Na procesu respektování a na procesu tvořivosti.
Děkuji za rozhovor.
