Francisco Mangado : Architecture with the Left Hand
Druhým Španělem letošního podzimního cyklu Kruhu byl Francisco Mangado, autor mnoha obřích projektů na Pyrenejském poloostrově a čerstvý pedagog na Harvardské univerzitě. Je udivující, že se jeho jméno dostalo v Čechách do širšího povědomí až teď. Rozsahem svých děl totiž převyšuje mnohé svoje španělské kolegy, kteří již dávno slaví úspěch na mezinárodní architektonické scéně. Mangado však nevyniká jen bravurním zvládnutím velkých úkolů, ale také ve schopnosti předat svoje myšlenky mladším generacím studentů. Vedle vlastní kanceláře od počátku osmdesátých let učí a přednáší na španělských univerzitách. V minulém roce začal jako pedagog působit také na prestižní Harvardské univerzitě.
Praha v Mangadově životě sehrála zajímavou roli, poněvadž zde v roce 1994 ukončil pětiletou etapu studijních cest, které pořádala jeho navarrská fakulta. Po více jak deseti letech se do Prahy vrátil nejen porovnávat, ale také představit svoje současné projekty. Nejstarší představená realizace byla z roku 2000, ale daleko raději ukazoval stavby, které jsou těsně před dokončením. Proces realizace považuje totiž někdy za důležitější než pak konečný výsledek. Stejně tak přikládá váhu nerealizovaným projektům, které zůstanou ležet na papíru, a jejich potenciálu ovlivňovat budoucí architekturu.
Do smíchovské Meet Factory se v ten večer sešli převážně mladí studenti a čerství absolventi. Mangado se proto na úvod a závěr svojí přednášky pokusil publiku objasnit základní otázky, co architektura znamená a jaké by si měla klást otázky. Zatímco se na plátně promítaly snímky jeho staveb, tak se Mangado snažil vylíčit nepříliš lichotivý obraz současné architektury, z které se podle něj stal pouhý produkt, bezduchá hra objemů a z architektů se stali poskoci. Architekti se občas pouští do úkolů, které by dokázali lépe ztvárnit designéři. Studenti se snaží na školách vytvářet svůj vlastní jazyk, který by pak dokázali na trhu prodat. Na druhou stranu musí umět nabídnout trhu to, co od něj trh očekává. Architekt by se neměl uzavírat, ale vnímat a naslouchat hlasům z ostatních oborů a pokusit se začlenit je. Měl by si sám klást otázky a odevzdávat společnosti víc, než je od něj očekáváno. Současné generaci architektů se nabízí možnosti, o jakých neměla žádná předešlá ani ponětí. Novodobé nástroje pro tvorbu by však měly být využity, aby architektura nebyla banální. Architekt by měl pracovat se znalostmi a ne spekulacemi. Na mnoha příkladech je bohužel vidět, že jsou jen kaligrafickou spekulací.
Na osmi projektech z uplynulých osmi let publikum ukázal, jak se mu daří promítat svoje kritické úvahy do architektonické praxe. K projektu kongresového centra Baluarte v jeho rodném městě Pamplona se dostal jako k většině zakázek na základě soutěže, které se zúčastnilo přes 200 architektonických kanceláří. V sousedství staré citadely a návaznosti na historické části středu města byl stavebním programem přinucen umístit 450 metrů dlouhou novou strukturu. Podle Rafaela Monea se Mangadovi podařilo „vytvořit budovu jako město“ navazující na renesanční hradby a vytvářející vizuální kontakt vnitřních prostorů s novými náměstími. Jeho návrh nelze nikdy spatřit jako celek, ale jen jako výseky a části probleskující v historické struktuře města. U vědeckého pracoviště Gamesa Eólica v Sarriguren byl uplatněn koncept ekologicky šetrného navrhování. Budova, kde 24 hodin denně pět stovek vědců shromažďuje a zpracovává informace o větrné situaci po celém světe, je díky způsobům zacházení s ventilací a tepelnou energií jednou z nejekologičtějších budov ve Španělsku. Naopak v Palencii prokázal inovativní přístup k typologii sportovních staveb. Místní starosta potřeboval pro úředníky vybudovat kanceláře za 10 milionů Euro a Mangado je dokázal zakomponovat do nového fotbalového stadionu La Balastera. Sportovní areál neleží na okraji města, ale je součástí obytné zóny. Nejde o zbytečnost, kterou by navštěvovali jen dvakrát do měsíce příznivci kulatého nesmyslu, ale budova je využívána každý den. Odteď většina měst, které vypisují soutěže na sportovní stadiony, už automaticky vyžadují zakomponovat do programu také kanceláře a jiné než ryze fotbalové využití. Ochozy lemující stadion jsou obaleny perforovanými plechy, které umožňují návštěvníkům výhled do okolí a zároveň dávají tušit, co se odehrává uvnitř. Nejvýraznější na celém projektu jsou čtyři zalomené nárožní stožáry s osvětlením. Během slavnostního otevření se novináři nejvíce zajímali o tvar věží a další sofistikovaná řešení uvnitř stadionu jim unikala. Mangado si z nich proto udělal legraci odpovědí, že jde o poctu románským věžím v centru města, což je samozřejmě nesmysl, ale na druhý den se tato zpráva objevila snad ve všech novinách. Proto bych byl rád, kdyby i jeho pražská přednáška byla brána s rezervou, poněvadž byl cítit určitý rozpor mezi tím, co nám jako pedagog vštěpoval na úvodu a co pak jako architekt prezentoval.
Již za měsíc v lednu příštího roku otevře španělský královský pár auditorium Teulada-Moraira v Alicante. Jako u mnoha dalších velkých projektů se i k této zakázce Mangado dostal prostřednictvím architektonické soutěže. Jedná se o jeho první realizaci u Středozemního moře. Město Teulada-Moraira je rozděleno na dvě části. Turistická polovina se nachází u moře a o pět kilometrů směrem do vnitrozemí a 400 výškových metrů leží druhá polovina s radnicí. Do panující rivality se Mangado pokusil přijít s prvkem, který by měl sjednocující charakter. V nejvyšším bodě vytvořil dům spojující moře i hory. Výsledný návrh využívá topografie místa k různým výškovým úrovním. Rozehraná geometrie je koncipovaná, aby přiváděla do interiéru co nejvíce denního světla, ale zároveň co nejméně přímých slunečních paprsků. Auditorium má ambice stát se novou ikonou města s výrazem na pomezí rozhledny a majáku.
Přibližně sto kilometrů severozápadně od Madridu v bezprostřední blízkosti pohoří Sierra de Gredos leží město Ávila, které je od roku 1985 zapsáno na seznamu světového dědictví Unesco. Ávila je charakteristická svojí hustotou a kompaktností zástavby uvnitř historických hradeb, které po dlouhou dobu neumožňovaly městu růst. Postupem času za hradbami vznikla zástavba, který spíše podtrhávala prázdnotu okolí mimo centrum. Vítězný soutěžní projekt kongresového paláce v Ávila stojí hned za historickými hradbami. Zapuštěním stavby hluboko do země nový návrh respektuje výšku okolních hradeb. Budova kongresového centra se tváří jako jediný kvádr vytesaný z žuly, kam se vstupuje po široké esplanádě. Zatímco žebrová konstrukce výstavního sálu je naopak výtryskem organického tvaru. V racionálním schématu doplněným o poetickou formu lze nacházet paralelu v Aaltově tvorbě. Pro obklad kongresového paláce byla použita stejná žula jako u nedalekých 600 let starých hradeb.
Projekt své nejvyšší budovy Puerto Madero v brazilském Buenos Aires odbyl Mangado pouze jedním obrázkem a několika málo větami. Zbytek přednášky se rozhodl věnovat pavilonu Španělska na letošním Expo v Zaragoze. Zadáním soutěže bylo zakomponovat do návrhu hlavní téma výstavy, kterým byla voda, ale zároveň architektonickými prostředky představit bohatou tradici jeho rodné země. Inspiraci Mangado našel, když po návratu z jedné přednášky ve francouzském Toulouse projížděl pravidelné osázeným lesem. Hustá síť z kmenů dokáže udržet tolik potřebnou vlhkost a svěží vzduch i v takovém prostředí jako Zaragoza, kde v letním období dosahují teploty až 45 ºC. Během čtyřměsíčního konání Expo pavilonem prošly čtyři miliony lidí. Každý z návštěvníků si mohl v „lese“ sloupů najít k vloženým skleněným krabicím svoji vlastní cestu. Na stavbu byly použity tradiční, levné a někdy i zbytkové materiály. Díky důmyslnému systému zvlhčování terakotových sloupů zrcadlících se ve vodní hladině se podařilo ochladit pavilon o 7 ºC. Deset metrů vysoké vstupní dveře do samotného pavilonu vyznívají působivě. Světlo v interiéru lze kontrolovat speciálním systémem žaluzií. U staveb tohoto významu je teatrální noční nasvícení téměř žádoucí.
Na závěr opět zaznělo vysvětlení, proč Mangado svoji přednášku nazval „Architektura dělána levou rukou“ - architektonické studium a samotná profese skvělá, ale není lehká. Od architekta by se mělo očekávat kritické myšlení a hledání hlubších podstat. Nesnažit se být unikátní a za každou cenu nový. Architektura dělaná levou rukou je obtížnější, ale na výsledcích je to pak znát.
První dotaz z publika směřoval, zda-li má v současnosti pořádání světových výstav ještě význam. Mangado vidí přínos těchto výstav v možnostech setkávání a předávání poznatků. Zatímco informace se dnes k lidem dostávají rychlejším a novějším způsobem, tak význam setkávání zůstal. Možnosti architektury na výstavách něco demonstrovat se podle něj již vyčerpaly. Kritický postoj zaujal vůči ikonickým stavbám, poněvadž architekti a politici sahají po ikonách v době, kdy společnost jako celek ztrácí svoji hloubku. Naopak si váží staveb, které si uvědomují dobu, své časové začlenění a dokáží nepodléhat stárnutí. Právě proto klade často svým studentům otázku, jestli si umějí představit, co se bude s jejich návrhy dít třeba za 300 let.
Další zajímavý dotaz směřoval k úloze ekologie v jeho návrzích. Mangado ve svých návrzích nevidí ekologické principy jako nějaké přívěsky. V inteligentních budovách řízených nejmodernějšími počítači nevidí spásu. Architekt by se měl při navrhování především zamýšlet nad tak primitivními věcmi jako orientace ke světovým stranám a nacházet přednosti v úsporných materiálech. Před osmi lety se na bienále v Benátkách probíralo téma etiky v architektuře, avšak dodnes se na tomto poli příliš nezměnilo. Od baru ze zadní části přednáškového sálu se začal šířit nesnesitelný hluk, až tlumočnice začaly ztrácet nit a Mangado svoji přednášku zakončil větou: „Pivo na nás čeká.“
Praha v Mangadově životě sehrála zajímavou roli, poněvadž zde v roce 1994 ukončil pětiletou etapu studijních cest, které pořádala jeho navarrská fakulta. Po více jak deseti letech se do Prahy vrátil nejen porovnávat, ale také představit svoje současné projekty. Nejstarší představená realizace byla z roku 2000, ale daleko raději ukazoval stavby, které jsou těsně před dokončením. Proces realizace považuje totiž někdy za důležitější než pak konečný výsledek. Stejně tak přikládá váhu nerealizovaným projektům, které zůstanou ležet na papíru, a jejich potenciálu ovlivňovat budoucí architekturu.
Do smíchovské Meet Factory se v ten večer sešli převážně mladí studenti a čerství absolventi. Mangado se proto na úvod a závěr svojí přednášky pokusil publiku objasnit základní otázky, co architektura znamená a jaké by si měla klást otázky. Zatímco se na plátně promítaly snímky jeho staveb, tak se Mangado snažil vylíčit nepříliš lichotivý obraz současné architektury, z které se podle něj stal pouhý produkt, bezduchá hra objemů a z architektů se stali poskoci. Architekti se občas pouští do úkolů, které by dokázali lépe ztvárnit designéři. Studenti se snaží na školách vytvářet svůj vlastní jazyk, který by pak dokázali na trhu prodat. Na druhou stranu musí umět nabídnout trhu to, co od něj trh očekává. Architekt by se neměl uzavírat, ale vnímat a naslouchat hlasům z ostatních oborů a pokusit se začlenit je. Měl by si sám klást otázky a odevzdávat společnosti víc, než je od něj očekáváno. Současné generaci architektů se nabízí možnosti, o jakých neměla žádná předešlá ani ponětí. Novodobé nástroje pro tvorbu by však měly být využity, aby architektura nebyla banální. Architekt by měl pracovat se znalostmi a ne spekulacemi. Na mnoha příkladech je bohužel vidět, že jsou jen kaligrafickou spekulací.
Na osmi projektech z uplynulých osmi let publikum ukázal, jak se mu daří promítat svoje kritické úvahy do architektonické praxe. K projektu kongresového centra Baluarte v jeho rodném městě Pamplona se dostal jako k většině zakázek na základě soutěže, které se zúčastnilo přes 200 architektonických kanceláří. V sousedství staré citadely a návaznosti na historické části středu města byl stavebním programem přinucen umístit 450 metrů dlouhou novou strukturu. Podle Rafaela Monea se Mangadovi podařilo „vytvořit budovu jako město“ navazující na renesanční hradby a vytvářející vizuální kontakt vnitřních prostorů s novými náměstími. Jeho návrh nelze nikdy spatřit jako celek, ale jen jako výseky a části probleskující v historické struktuře města. U vědeckého pracoviště Gamesa Eólica v Sarriguren byl uplatněn koncept ekologicky šetrného navrhování. Budova, kde 24 hodin denně pět stovek vědců shromažďuje a zpracovává informace o větrné situaci po celém světe, je díky způsobům zacházení s ventilací a tepelnou energií jednou z nejekologičtějších budov ve Španělsku. Naopak v Palencii prokázal inovativní přístup k typologii sportovních staveb. Místní starosta potřeboval pro úředníky vybudovat kanceláře za 10 milionů Euro a Mangado je dokázal zakomponovat do nového fotbalového stadionu La Balastera. Sportovní areál neleží na okraji města, ale je součástí obytné zóny. Nejde o zbytečnost, kterou by navštěvovali jen dvakrát do měsíce příznivci kulatého nesmyslu, ale budova je využívána každý den. Odteď většina měst, které vypisují soutěže na sportovní stadiony, už automaticky vyžadují zakomponovat do programu také kanceláře a jiné než ryze fotbalové využití. Ochozy lemující stadion jsou obaleny perforovanými plechy, které umožňují návštěvníkům výhled do okolí a zároveň dávají tušit, co se odehrává uvnitř. Nejvýraznější na celém projektu jsou čtyři zalomené nárožní stožáry s osvětlením. Během slavnostního otevření se novináři nejvíce zajímali o tvar věží a další sofistikovaná řešení uvnitř stadionu jim unikala. Mangado si z nich proto udělal legraci odpovědí, že jde o poctu románským věžím v centru města, což je samozřejmě nesmysl, ale na druhý den se tato zpráva objevila snad ve všech novinách. Proto bych byl rád, kdyby i jeho pražská přednáška byla brána s rezervou, poněvadž byl cítit určitý rozpor mezi tím, co nám jako pedagog vštěpoval na úvodu a co pak jako architekt prezentoval.
Již za měsíc v lednu příštího roku otevře španělský královský pár auditorium Teulada-Moraira v Alicante. Jako u mnoha dalších velkých projektů se i k této zakázce Mangado dostal prostřednictvím architektonické soutěže. Jedná se o jeho první realizaci u Středozemního moře. Město Teulada-Moraira je rozděleno na dvě části. Turistická polovina se nachází u moře a o pět kilometrů směrem do vnitrozemí a 400 výškových metrů leží druhá polovina s radnicí. Do panující rivality se Mangado pokusil přijít s prvkem, který by měl sjednocující charakter. V nejvyšším bodě vytvořil dům spojující moře i hory. Výsledný návrh využívá topografie místa k různým výškovým úrovním. Rozehraná geometrie je koncipovaná, aby přiváděla do interiéru co nejvíce denního světla, ale zároveň co nejméně přímých slunečních paprsků. Auditorium má ambice stát se novou ikonou města s výrazem na pomezí rozhledny a majáku.
Přibližně sto kilometrů severozápadně od Madridu v bezprostřední blízkosti pohoří Sierra de Gredos leží město Ávila, které je od roku 1985 zapsáno na seznamu světového dědictví Unesco. Ávila je charakteristická svojí hustotou a kompaktností zástavby uvnitř historických hradeb, které po dlouhou dobu neumožňovaly městu růst. Postupem času za hradbami vznikla zástavba, který spíše podtrhávala prázdnotu okolí mimo centrum. Vítězný soutěžní projekt kongresového paláce v Ávila stojí hned za historickými hradbami. Zapuštěním stavby hluboko do země nový návrh respektuje výšku okolních hradeb. Budova kongresového centra se tváří jako jediný kvádr vytesaný z žuly, kam se vstupuje po široké esplanádě. Zatímco žebrová konstrukce výstavního sálu je naopak výtryskem organického tvaru. V racionálním schématu doplněným o poetickou formu lze nacházet paralelu v Aaltově tvorbě. Pro obklad kongresového paláce byla použita stejná žula jako u nedalekých 600 let starých hradeb.
Projekt své nejvyšší budovy Puerto Madero v brazilském Buenos Aires odbyl Mangado pouze jedním obrázkem a několika málo větami. Zbytek přednášky se rozhodl věnovat pavilonu Španělska na letošním Expo v Zaragoze. Zadáním soutěže bylo zakomponovat do návrhu hlavní téma výstavy, kterým byla voda, ale zároveň architektonickými prostředky představit bohatou tradici jeho rodné země. Inspiraci Mangado našel, když po návratu z jedné přednášky ve francouzském Toulouse projížděl pravidelné osázeným lesem. Hustá síť z kmenů dokáže udržet tolik potřebnou vlhkost a svěží vzduch i v takovém prostředí jako Zaragoza, kde v letním období dosahují teploty až 45 ºC. Během čtyřměsíčního konání Expo pavilonem prošly čtyři miliony lidí. Každý z návštěvníků si mohl v „lese“ sloupů najít k vloženým skleněným krabicím svoji vlastní cestu. Na stavbu byly použity tradiční, levné a někdy i zbytkové materiály. Díky důmyslnému systému zvlhčování terakotových sloupů zrcadlících se ve vodní hladině se podařilo ochladit pavilon o 7 ºC. Deset metrů vysoké vstupní dveře do samotného pavilonu vyznívají působivě. Světlo v interiéru lze kontrolovat speciálním systémem žaluzií. U staveb tohoto významu je teatrální noční nasvícení téměř žádoucí.
Na závěr opět zaznělo vysvětlení, proč Mangado svoji přednášku nazval „Architektura dělána levou rukou“ - architektonické studium a samotná profese skvělá, ale není lehká. Od architekta by se mělo očekávat kritické myšlení a hledání hlubších podstat. Nesnažit se být unikátní a za každou cenu nový. Architektura dělaná levou rukou je obtížnější, ale na výsledcích je to pak znát.
První dotaz z publika směřoval, zda-li má v současnosti pořádání světových výstav ještě význam. Mangado vidí přínos těchto výstav v možnostech setkávání a předávání poznatků. Zatímco informace se dnes k lidem dostávají rychlejším a novějším způsobem, tak význam setkávání zůstal. Možnosti architektury na výstavách něco demonstrovat se podle něj již vyčerpaly. Kritický postoj zaujal vůči ikonickým stavbám, poněvadž architekti a politici sahají po ikonách v době, kdy společnost jako celek ztrácí svoji hloubku. Naopak si váží staveb, které si uvědomují dobu, své časové začlenění a dokáží nepodléhat stárnutí. Právě proto klade často svým studentům otázku, jestli si umějí představit, co se bude s jejich návrhy dít třeba za 300 let.
Další zajímavý dotaz směřoval k úloze ekologie v jeho návrzích. Mangado ve svých návrzích nevidí ekologické principy jako nějaké přívěsky. V inteligentních budovách řízených nejmodernějšími počítači nevidí spásu. Architekt by se měl při navrhování především zamýšlet nad tak primitivními věcmi jako orientace ke světovým stranám a nacházet přednosti v úsporných materiálech. Před osmi lety se na bienále v Benátkách probíralo téma etiky v architektuře, avšak dodnes se na tomto poli příliš nezměnilo. Od baru ze zadní části přednáškového sálu se začal šířit nesnesitelný hluk, až tlumočnice začaly ztrácet nit a Mangado svoji přednášku zakončil větou: „Pivo na nás čeká.“
0 komentářů
přidat komentář
