Rozhovor s Adriaanem Geuze

V naší zemi se architektura a navrhování krajiny vyučovalo odděleně na různých univerzitách. Nyní se to postupně mění. Vy jste také studoval na zemědělské univerzitě ve Wageningen, poté jste dlouhé roky působil na Harvardově univerzitě a nyní od roku 2022 působíte jako profesor na Technické univerzitě v Delftu. Jak tam probíhá výuka krajinné architektury?
Když jsem před dvěma lety nastoupil na polytechnickou univerzitu v Delftu, tak jsem požádal rektora i děkana, abych mohl překračovat a propojovat hranice mezi stavebním inženýrstvím, vodohospodářstvím, urbanistickým navrhováním, architekturou, krajinářstvím a ekologií. Jedním z cílů je vytvořit jeden společný kampus TU Delft. Samozřejmě, že potřebujeme speciality, ale také lidi, kteří se umí pohybovat napříč různými obory. Čerstvě jsem spustili projekt, který nese název Q5. Jde o jeden semestr navíc, kdy by všichni studenti na TU Delftu měli absolvovat jeden semestr na jiné fakultě. Ze studentů by se neměli stát nerdové. Je správné, pokud svůj obor milují, ale je také zapotřebí, aby alespoň semestr strávili v jiném prostředí a potkali také další lidi. Překračovaní hranice je rovněž způsob, jak sám pracuji mimo akademickou půdu.

Nemělo by se nahlížet na úkol pouze z jednoho úhlu, ale obohacovat řešení více pohledy.
Vlastní praxi jsme založili před třiceti lety, kde urbanismus, infrastruktura, krajina a ekologie představují jeden společný úkol. V naší kanceláři neexistují hranice mezi těmito obory.

Před dvaceti lety jste jako kurátor 2. bienále architektury v Rotterdamu vybral hlavní téma “Voda“, což je pro Holanďany stěžejní živel, neboť se velká část vašeho území nachází pod úrovní mořské hladiny.
V Holandsku představuje voda hlavní problém. Bez zvládnutého vodního hospodářství bychom nemohli existovat.

Jde o otázku přežití.
Holanďané umí osidlovat zemi i tam, kde to jinak není možné jako například v bažinách nebo na moři. Holandská kultura nespočívá v psaní, filosofii, hudbě nebo něčem podobném, ale ve vytváření pevniny. Zaměřujeme se na vodu, kterou Holanďané považují za svého nepřítele. Tvorbu pevniny lze považovat za náš “národní epos“.

Nyní bych se rád zaměřil na projekt nového hlavního vlakového nádraží v Brně. Co bylo největší výzvou?
Pojďme si to zanalyzovat. Brno vnímám jako kulturní metropoli s velkým ohlasem. Když se na město podíváte, tak vidíte řadu historických, kulturních a politických vrstev. Brno se nachází v samém srdci Evropy, kde se navzájem překrývaly vlivy okolních zemí. Pojem kulturní vesnice pro nás znamená nejsilnější evropskou tradici, která se příliš neliší od té ve Florencii, Grenoble nebo Barceloně. To je také důvod, proč tolik milujeme Evropu. V současnosti se plánuje mezinárodní spojení, který povede ze Skandinávie přes Berlín do Itálie. Jeho součástí budou také Praha, Brno a Vídeň. Výsledkem by měl být velký terminál nebo hub. Z pojmenování už cítíte technicistní funkci. Brno by však nemělo dopadnout jako obyčejný terminál, jako se to povedlo na hlavním nádraží ve Vídni, kde je všude jen samý asfalt, široké bulváry bez stromů. Jsou zde jen letištní hotely a půjčovny aut. Při vstupu do nádražní haly narazíte na Mc Donald's. Jde větrné a chladné místo, kde jste obklopeni domy ze skla a oceli. Už se tam necítíte jako ve Vídni nebo v kulturním srdci Rakouska. Cenu, jakou obyvatelé Vídně zaplatili za svoje hlavní nádraží, byla příliš velká. A to nemluvím pouze o financích.
V případě Brna byl důležitý urbanistický plán, který vznikl po sto let dlouhých diskuzích, kde by mělo stát nové nádraží a stalo se pro město prioritou. Nové nádraží vznikne 500 metrů od historického centra v nové čtvrti splňující podmínky pro 21. století. Uvažujeme, jak by mohlo nádraží představovat další vrstvu, která bude bude přívětivá k tomuto celkovému konceptu. Náš vítězný návrh je zároveň velmi jednoduchý, přehledný a přátelský. Je místem, kde se budou lidí cítit pohodlně a ne jako na letišti, které je přeplněné komercí a bezpečnostními omezeními.

V jaké fázi jste byli k projektu přizváni.
Michal Sedláček, hlavní architekt města Brna, vypracoval se svým týmem urbanistický projekt s nově situovaným nádražím. Do projektu zakomponoval řeku, historický viadukt a novou čtvrť provázal městskou třídou s dominantou katedrály sv. Petra a Pavla. Když jsme byli přizvání, tak už byl základní plán hotový a my jsme ho mohli využít ve svůj prospěch.

Ale s ateliérem Bethem Crouwel jste na návrhu spolupracovali od samého počátku. U nás se často okolí řeší až, když je projekt hotový a také se jedná o položku, která bývá při dokončování z projektu vyškrtnutá jako první.
Vytvořili jsme konsorcium a od samého začátku jsme pracovali společně. Takže projekt není rozdělen mezi kanceláře. Jinak naše studio se nepodílí jen na utváření krajiny, ale také budování infrastruktury, utilitární architektury a projekty přizpůsobující se změnám klimatu.

Na závěr bych měl otázku, kterou jste nejspíš zodpovídal mnohokrát, ale v žádné publikaci jsem nemohl dohledat původ názvu West 8.
Se svým společníkem Paulem van Beekem jsme otevřeli kancelář na konci 80. let. Nechtěli jsme, aby v názvu figurovala jména zakládajících partnerů. Naopak jsme chtěli vystupovat jako společenství, kde by si lidé po několikaleté práci mohli říci, že jsou součástí společné značky a nepřipadalo jim, že pracují pod cizím jménem. Věděli jsme, že název musí být krátký a mezinárodně srozumitelný. Zároveň jsme chtěli, aby byl spojený s nizozemským příběhem. V Holandsku často bojujeme z mořem. Abychom udrželi vodu tam, kde má být, vytvořili jsme ucelený systém hrází. V minulosti, když v zimě přicházely ze západu silné bouře, tak předpověď počasí oznamovala stupeň nebezpečí. Když byl vyhlášn nejvyšší stupeň West 8, tak lidé vycházeli kontrolovat hráze, zda jsou nejsou nějak poškozené a přečkají bouři bez úhonu. Název kanceláře vychází se silného větru vanoucího z Atlantiku, kterého se Holanďané společně s vysokou vodní hladinou velmi obávají.

Dalo by se to také vnímat, že přinášíte svěží vítr nejen do nizozemské architektury, ale nyní i do českého prostředí.