závěr inaugurační přednášky Michiela Riedijka na téma Kresba, která se uskutečnila 29. ledna 2009 na Fakultě architektury Technické univerzity v Delftu
Rozhovor s Michielem Riedijkem
„Navrhovat znamená přemýšlet o budoucnosti. O budoucnosti, kterou neznáme, či spíše o budoucnosti, která se ještě nestala minulostí. Budoucnost je v zásadě dosud neznámou minulostí. Navrhování nikdy nemůže být extrapolací světa a reality, jak je známe. Protože extrapolace současnosti nemůže dát odpovědi dosud neznámé realitě. Od počátku světa lidé stavěli či vztyčovali pomníky pouze tehdy, když měli důvěru v budoucnost. Architektura nemůže existovat bez důvěry v budoucnost. Pokud nemáme žádnou představu o budoucnosti, nemůžeme navrhovat. Kde není představa, tam není ani kresba. Bez kresby není architektura.“
U příležitosti zahájení 11. ročníku Landscape Festivalu se 18. června 2024 v areálu Nákladového nádraží Žižkov uskutečnila přednáška tuzemských odborníků a trojice zahraničních architektů, kteří v rámci konference Industriální topografie kulturní klastry Česko-Evropa představili svoji aktuální tvorbu. Jedním ze zahraničních hostů byl také Michiel Riedijk, spoluzakladatel nizozemského ateliéru Neuteling Riedijk, jehož jméno není českému publiku neznámé. V dubnu 2004 jeho kolega Willem Jan Neutelings vystoupil v rámci Dne architektury na IBF během Stavebního veletrhu na brněnském BVV, kde měl stejnojmennou přednášku jako jejich první objemná monografie At Work (010 Publishers, Rotterdam 2004). V roce 2005 pražská Galerie Jaroslava Fragnera přichystala výstavu Za oponami/Behind the Curtains a v roce 2009 se Zdeněk Zavřel, tehdejší děkan FA ČVUT, zasloužil o český překlad inaugurační přednášky Michiela Riedijka na téma Kresby na TU Delft. V roce 2012 pak Michiel Riedijk vystoupil s Juliette Bekkering v Betlémské kapli na společné přednášce. Nepřehlédnutelné objekty dvojice Neuteling Riedijk se postupem času stávají popkulturními ikonami, jejichž podobu lze vystihnout jedinou komiksovou kresbou. Výrazné tvary opatřené drobný dekorem se zaručeně postarají o dostatek pozornosti, přestože nikdy nejde o libovolnou manýru. Aaron Betsky, americký teoretik a dlouholetý ředitel NAi (Nizozemského architekotnického institutu), popsal tvorbu Neuteling Riedijk jako “prostou divnost“ (text Plain Weirdness v časopisu El Croquis 94, 1/1999, s.136-141), která však vzbuzuje upřímný zájem a radost z obývání.
V dnešní prezentaci jste ukázal tři rekonstrukce a tři různé principy (boční přístavba, střešní nástavba a vnitřní vestavba), jak se chovat ke starším objektům, které nemusí být nutně historickými památkami. Připadá mi, že rekonstrukcím je větší pozornost věnována až v posledních letech, kdy si více uvědomujeme potřebu trvale udržitelného stavění.
Rekonstrukce nikdy nebyly hlavním předmětem naší práce, ale od založení praxe v polovině 80. let jsme pochopitelně museli zohledňovat stávající objekty a jejich okolí. V 90. letech to však nebylo patrné jako dnes. Nejlépe to je vidět na příkladu kulturního centra STUK (1998) v belgické Lovani, kde jsou na jedné stavbě dokonce uplatněny všechny tři strategie, které jsem představil na dnešní přednášce. Použili jsme jak střešní nástavbu, tak jsme dovnitř umístili dva zvukově odizolované sály a stavěli jsme také z boční strany. Dvacetipodlažní bytový dům IJ Tower (později přejmenovanou na Y Tower) na ostrově Java (1998) v Amsterodamu jsme záměrně komponovali do výšky, aby mohla být zachována nízká zástavba přístavních doků, kde se dnes nachází obchody. Obyvatelé v okolí se obávali, že původní zástavba bude zbořena, ale my jsme se zasadili, aby zůstala zachována. Se stávajícími objekty jsme počítali od samého začátku projektování. Rozebrali jsme je, uvnitř zcela vyklidili, v podzemí vytvořili parkovací dům a následně jsme na místo vrátili původní halu. Z tohoto pohledu se jedná o velmi starou strategii, kterou používáme v našem ateliéru. Třetím příkladem je budova pošty v Scherpenheuvel (1996), kde jsme přistavovali nové křídlo v zadní části, kam jsem umístili všechny funkce, které se nevešly do původního objektu.
Možná v uplynulé dekádě dostalo téma rekonstrukcí více prostoru v diskuzích a médiích.
V našem ateliéru se otázka rekonstrukcí řeší přinejmenším třicet let, čehož jsou budova pošty v Scherpenheuvel nebo bytový dům IJ Tower jasným příkladem. Už i naše realizace prochází rekonstrukcemi a proměnou. Například tiskárna Veenman v Ede (1995) nyní slouží jako protestantský kostel. V bývalém výrobním prostoru se nyní odehrávají bohoslužby.
Vaše stavby nelze přehlédnout. Již z důlky působí jako obytné sochy, ale zároveň jsou vždy ohleduplné k místu a tvarově z něj vychází. Nejde o manýru, která by mohla vzniknout kdekoli jinde.
Stavby musí plnit svou vlastní funkci, ale současně mají povinnosti k veřejným požadavkům. Měly by přispívat k posílení identity městské struktury. Na jedné straně by stavba měla jasně vyjadřovat svůj účel, k čemu slouží a zároveň sdílet širší zodpovědnost. Vždy nás zajímá, jak se skulpturální kvality našich návrhů ve výsledku projeví v městském prostředí. Stavba by měla doplnit charakter veřejného prostory a současně vyjádřit svou vlastní funkci. Má naplnit dvojí očekávání, o což se našimi stavbami snažíme.
Dalším charakteristickým prvkem prvkem pro vaši tvorbu je užití ornamentu a dekoru, takže nejde jen o výraznou formu, ale také o věnování pozornosti detailu. Pro kontext je třeba zmínit, že na přelomu milénia vrcholilo minimalistické hnutí, které odmítalo ornament a zdobnost podobně jako Adolf Loos před více než sto lety, ale váš ateliér s dekorem nikdy nepřestal pracovat (druhá monografie Neutelings and Riedijk, která vyšla v roce 2018 v nakladatelství Hatje Cantz nese název Ornament and Identity).
Myslíme si, že by stavby měly komunikovat nejen s okolním místem, ale také s publikem, které prochází kolem a pobývá uvnitř. Lze tvrdit, že stavba pomáhá utvářet komunitu. K tomu výrazně napomáhá ikonografie staveb. Lidé se tak mohou s objektem lépe identifikovat. Pobýváte v prostorách, které nejsou anonymní, ale vztahuje se k vám a promlouvají. Ikonografie a ornament tomu napomáhají v tom výrazně pomáhají.
Před nástupem digitalizace a počítačových vizualizací jste hojně využívali komiksové kresby, které dokázaly rychle a zjednodušeně charakterizovat vaše stavby. Ruční kresbě jste nakloněni i v 21. století. Vydal jste na to téma i knihu (Kresba: architektův raison d´étre, FA ČVUT 2009), která byla přeložena do češtiny. Mohl byste v krátkosti shrnout význam ruční kresby pro architekta v dnešní digitální době?
Tato malá knížka je pro mě zcela zásadní. Jedná se přepis mé inaugurační přednášky na Technické univerzitě v Delftu, ale je také ztělesněním toho, jak uvažuji o architektuře. Existují přinejmenším tři různé způsoby, jak vnímat naši profesi: skrze samotnou budovu, její působení v širším městském rámci, ale můžete také vnímat kvality intelektuálního procesu. Architektura jako přenos myšlenek se zjevuje právě v kresbách. Bereme v úvahu různé druhy kreseb, což právě rozebírám ve své knize. Existují odlišné způsoby prezentace, ale existuje také různé druhy výkresů, které vyjadřují koncept.
Ve vašem případě máte blízko ke komiksové kresbě, kde jednoduchou zkratkou vystihnete podstatu návrhu.
Stále jsme spojováni s karikaturami, ale využíváme všechny druhy kreseb, které se vždy podřizují tomu, co se snažíme jako návrháři sdělit. Takže pokud bychom chtěli vytvořit kresbu, která popisuje konstrukční řešení, tak bychom nejspíš nikdy nepoužili karikaturu, ale v tomto případě (ukazuje na skicu hudebních sálů v uměleckém centru STUK - pozn.překl.) jsme velmi koncepčně pomocí šipek, znázornili, která část domu je zvukově zaizolovaná a všem je okamžitě z jediného obrázku jasné, kde je hluk a kde ticho. Vždy se snažíme vytvářet konkrétní kresby, které využívají určité aspekty, aby co nejlépe pomohly pochopit návrh.
Při návštěvě vašich staveb jsem si všiml, že nejen ornament, ale také volba materiálu reflektuje dané místo.
Myslíme si, že budova by měla být specifická, takže když navrhujete stavbu na Žižkově, měla by se dotýkat potřeb lidí ze Žižkova, které se liší od obyvatel Hong Kongu. U každého návrhu usilovně hledáme jeho místní specifika.
Většina vašich návrhů stojí na základě vítězství v architektonické soutěži. I za projekty, které jste dnes představil na přednášce, stojí úspěch v soutěži. Přestože za sebou máte řadu úspěšných realizací, tak se vaše velká kancelář s dlouhou historií stále pouští do soutěží s nejistým výsledkem.
Je to tak. Po obchodní stránce se jedná o těžko udržitelný model, ale po intelektuální stránce je pro nás účast v soutěžích velmi důležitá. Před chvíli jsme probírali intelektuální sílu kresby. Konec konců architektura je přemýšlení o potřebách ve společnosti a o tom, jaký druh odpovědi na tyto společenské potřeby můžeme dát. Napětí z účasti v architektonické soutěži spočívá v tom, že vás nutí k velmi jasným odpovědím. Proto se účastníme náročných soutěží. Pochopitelně, že bychom rádi dostávali přímé zakázky, což je daleko jednodušší obchodní model, ale stále dostáváme nabídky do zajímavých soutěžích, kterých se vždy s chutí ujmeme.
V dnešní prezentaci jste ukázal tři rekonstrukce a tři různé principy (boční přístavba, střešní nástavba a vnitřní vestavba), jak se chovat ke starším objektům, které nemusí být nutně historickými památkami. Připadá mi, že rekonstrukcím je větší pozornost věnována až v posledních letech, kdy si více uvědomujeme potřebu trvale udržitelného stavění.
Rekonstrukce nikdy nebyly hlavním předmětem naší práce, ale od založení praxe v polovině 80. let jsme pochopitelně museli zohledňovat stávající objekty a jejich okolí. V 90. letech to však nebylo patrné jako dnes. Nejlépe to je vidět na příkladu kulturního centra STUK (1998) v belgické Lovani, kde jsou na jedné stavbě dokonce uplatněny všechny tři strategie, které jsem představil na dnešní přednášce. Použili jsme jak střešní nástavbu, tak jsme dovnitř umístili dva zvukově odizolované sály a stavěli jsme také z boční strany. Dvacetipodlažní bytový dům IJ Tower (později přejmenovanou na Y Tower) na ostrově Java (1998) v Amsterodamu jsme záměrně komponovali do výšky, aby mohla být zachována nízká zástavba přístavních doků, kde se dnes nachází obchody. Obyvatelé v okolí se obávali, že původní zástavba bude zbořena, ale my jsme se zasadili, aby zůstala zachována. Se stávajícími objekty jsme počítali od samého začátku projektování. Rozebrali jsme je, uvnitř zcela vyklidili, v podzemí vytvořili parkovací dům a následně jsme na místo vrátili původní halu. Z tohoto pohledu se jedná o velmi starou strategii, kterou používáme v našem ateliéru. Třetím příkladem je budova pošty v Scherpenheuvel (1996), kde jsme přistavovali nové křídlo v zadní části, kam jsem umístili všechny funkce, které se nevešly do původního objektu.
Možná v uplynulé dekádě dostalo téma rekonstrukcí více prostoru v diskuzích a médiích.
V našem ateliéru se otázka rekonstrukcí řeší přinejmenším třicet let, čehož jsou budova pošty v Scherpenheuvel nebo bytový dům IJ Tower jasným příkladem. Už i naše realizace prochází rekonstrukcemi a proměnou. Například tiskárna Veenman v Ede (1995) nyní slouží jako protestantský kostel. V bývalém výrobním prostoru se nyní odehrávají bohoslužby.
Vaše stavby nelze přehlédnout. Již z důlky působí jako obytné sochy, ale zároveň jsou vždy ohleduplné k místu a tvarově z něj vychází. Nejde o manýru, která by mohla vzniknout kdekoli jinde.
Stavby musí plnit svou vlastní funkci, ale současně mají povinnosti k veřejným požadavkům. Měly by přispívat k posílení identity městské struktury. Na jedné straně by stavba měla jasně vyjadřovat svůj účel, k čemu slouží a zároveň sdílet širší zodpovědnost. Vždy nás zajímá, jak se skulpturální kvality našich návrhů ve výsledku projeví v městském prostředí. Stavba by měla doplnit charakter veřejného prostory a současně vyjádřit svou vlastní funkci. Má naplnit dvojí očekávání, o což se našimi stavbami snažíme.
Dalším charakteristickým prvkem prvkem pro vaši tvorbu je užití ornamentu a dekoru, takže nejde jen o výraznou formu, ale také o věnování pozornosti detailu. Pro kontext je třeba zmínit, že na přelomu milénia vrcholilo minimalistické hnutí, které odmítalo ornament a zdobnost podobně jako Adolf Loos před více než sto lety, ale váš ateliér s dekorem nikdy nepřestal pracovat (druhá monografie Neutelings and Riedijk, která vyšla v roce 2018 v nakladatelství Hatje Cantz nese název Ornament and Identity).
Myslíme si, že by stavby měly komunikovat nejen s okolním místem, ale také s publikem, které prochází kolem a pobývá uvnitř. Lze tvrdit, že stavba pomáhá utvářet komunitu. K tomu výrazně napomáhá ikonografie staveb. Lidé se tak mohou s objektem lépe identifikovat. Pobýváte v prostorách, které nejsou anonymní, ale vztahuje se k vám a promlouvají. Ikonografie a ornament tomu napomáhají v tom výrazně pomáhají.
Před nástupem digitalizace a počítačových vizualizací jste hojně využívali komiksové kresby, které dokázaly rychle a zjednodušeně charakterizovat vaše stavby. Ruční kresbě jste nakloněni i v 21. století. Vydal jste na to téma i knihu (Kresba: architektův raison d´étre, FA ČVUT 2009), která byla přeložena do češtiny. Mohl byste v krátkosti shrnout význam ruční kresby pro architekta v dnešní digitální době?
Tato malá knížka je pro mě zcela zásadní. Jedná se přepis mé inaugurační přednášky na Technické univerzitě v Delftu, ale je také ztělesněním toho, jak uvažuji o architektuře. Existují přinejmenším tři různé způsoby, jak vnímat naši profesi: skrze samotnou budovu, její působení v širším městském rámci, ale můžete také vnímat kvality intelektuálního procesu. Architektura jako přenos myšlenek se zjevuje právě v kresbách. Bereme v úvahu různé druhy kreseb, což právě rozebírám ve své knize. Existují odlišné způsoby prezentace, ale existuje také různé druhy výkresů, které vyjadřují koncept.
Ve vašem případě máte blízko ke komiksové kresbě, kde jednoduchou zkratkou vystihnete podstatu návrhu.
Stále jsme spojováni s karikaturami, ale využíváme všechny druhy kreseb, které se vždy podřizují tomu, co se snažíme jako návrháři sdělit. Takže pokud bychom chtěli vytvořit kresbu, která popisuje konstrukční řešení, tak bychom nejspíš nikdy nepoužili karikaturu, ale v tomto případě (ukazuje na skicu hudebních sálů v uměleckém centru STUK - pozn.překl.) jsme velmi koncepčně pomocí šipek, znázornili, která část domu je zvukově zaizolovaná a všem je okamžitě z jediného obrázku jasné, kde je hluk a kde ticho. Vždy se snažíme vytvářet konkrétní kresby, které využívají určité aspekty, aby co nejlépe pomohly pochopit návrh.
Při návštěvě vašich staveb jsem si všiml, že nejen ornament, ale také volba materiálu reflektuje dané místo.
Myslíme si, že budova by měla být specifická, takže když navrhujete stavbu na Žižkově, měla by se dotýkat potřeb lidí ze Žižkova, které se liší od obyvatel Hong Kongu. U každého návrhu usilovně hledáme jeho místní specifika.
Většina vašich návrhů stojí na základě vítězství v architektonické soutěži. I za projekty, které jste dnes představil na přednášce, stojí úspěch v soutěži. Přestože za sebou máte řadu úspěšných realizací, tak se vaše velká kancelář s dlouhou historií stále pouští do soutěží s nejistým výsledkem.
Je to tak. Po obchodní stránce se jedná o těžko udržitelný model, ale po intelektuální stránce je pro nás účast v soutěžích velmi důležitá. Před chvíli jsme probírali intelektuální sílu kresby. Konec konců architektura je přemýšlení o potřebách ve společnosti a o tom, jaký druh odpovědi na tyto společenské potřeby můžeme dát. Napětí z účasti v architektonické soutěži spočívá v tom, že vás nutí k velmi jasným odpovědím. Proto se účastníme náročných soutěží. Pochopitelně, že bychom rádi dostávali přímé zakázky, což je daleko jednodušší obchodní model, ale stále dostáváme nabídky do zajímavých soutěžích, kterých se vždy s chutí ujmeme.
0 komentářů
přidat komentář
