Těmahle rukama něco udělat

Rozhovor s Milanem Rakem z ateliéru ARCHTEAM

Vložil
Martin Rosa
27.03.2013 22:00
Milan Rak
ARCHTEAM

Milan Rak
*1967 Náchod
FA VUT Brno 1991

Krátce po škole založil ateliér Archteam. Jeho realizace získaly několik cen Grand Prix u nás (cena za rekonstrukci v roce 1999 za administrativní budovu Pekáren Náchod, hlavní cena v roce 2001 za Řadové domy v Rudníku, několik čestných uznání za domy v Kroměříži, Mořině a Dům na louce) i v zahraničí.
Koncem loňského roku byla v Brně otevřena nová divadelní scéna. Za návrhem a realizací divadla na Orlí, nebo chcete-li Hudebně dramatickou laboratoří JAMU, stojí architekti Milan Rak, Alena Režná a Pavel Rada. Není bez zajímavosti, že návrh tohoto divadla vzešel z architektonické soutěže. A právě o tom, jak dlouhá byla cesta od vítězství mezi bezmála pěti desítkami návrhů a výslednou realizací, jsme si popovídali s Milanem Rakem.
Návrhy ARCHTEAMu donedávna nechyběly v řadě tuzemských soutěží, a to nezřídka i mezi oceněnými a odměněnými pracemi. Ambici získat v soutěži významnější veřejnou zakázku zdánlivě jakoby vyvažuje zcela jiným typem zakázek, kterými ARCHTEAM rovněž vešel do širšího povědomí – návrhy dostupných typových domů, které vysoce převyšují tuzemský katalogový průměr. A byť Milan Rak se svými promyšlenými a jednoduchými návrhy co do počtu realizací zdaleka nemůže konkurovat záplavám nejpokleslejších a stále ještě nejpopulárnějších "šmoulích" domků, nouzí o práci zjevně ani v dnešní době netrpí. I když, pro jistotu, stejně na konci rozhovoru vstává od skleněného stolu a aby jej štěstí neopouštělo, jde ho zaklepat na dřevěnou knihovnu...




Návrh řadových domů v Rudníku z roku 2000 získal cenu Grand Prix Obce architektů za realizaci roku
Jak jsi se dostal k architektuře, navíc do Brna, ze kterého nepocházíš?

Pocházím z Hronova. Na konci gymnázia si o mě všichni mysleli, že dále budu dělat medicínu, ale já jsem spíše chtěl dělat něco tvůrčího. Tady těma rukama něco udělat. Brno jsem si vybral, protože mi v porovnání s Prahou připadalo sympatičtější. Navštívil jsem den otevřených dveří jak v Brně, tak i v Praze a v Praze škola působila jako taková neosobní. Naopak v Brně jsem viděl jak na podestách kouří staří fousatí chlapi a řekl jsem si, že to je ta správná škola!

Před koncem tvých studií tě zastihla revoluce. Jak jsi tu dobu prožíval?
Ta doba mi připadala úžasná, i když člověk tehdy nevěděl, jak dlouho to tady vydrží. Byl jsem v posledním ročníku, který byl na škole pro revoluci vůdčí. Navíc v Brně byla architektura spolu s filosofickou fakultou v revoluci nejaktivnější. Dnes už si trochu myslím, že se to pak vymklo. Já to nenazývám revoluce, ale studentské hnutí, které bylo zneužité na politický převrat. Přesně si vzpomínám na tehdejší studentské požadavky, které ale nepožadovaly to, co je tady dnes...

Jak a kdy potom vznikl ARCHTEAM?
Ateliér jsme založili s manželkou hned po škole, když jsme se přestěhovali do Náchoda. Nezačínali jsme ale tak, že bychom seděli doma. Rovnou jsme si pronajali velkou kancelář na náměstí a nabrali jsme poměrně dost lidí, osm nebo deset nás tehdy bylo. Postupně se pak sháněla práce. Ta euforie po revoluci přispěla k tomu, že jsme v začátcích dělali věci, které často nevedly k realizaci. Spousta lidí tehdy měla záměry, které nedotáhli.

Divadlo na Orlí

Nedávno byla v Brně dokončena Hudebně dramatická laboratoř JAMU, nebo lépe řečeno Divadlo na Orlí. Tuto zakázku jste získali na základě vyhrané architektonické soutěže. Jak na tuto soutěž vzpomínáš?
Soutěž proběhla v roce 2003, před Vánocemi se odevzdávaly návrhy, kterých nakonec bylo 49. Z kraje roku 2004 byly výsledky. Z vítězství jsme byli nadšeni.  Byla to totiž první soutěž, co jsme vyhráli.

Hudebně dramatická laboratoř JAMU v Brně, pohled z ulice Orlí; soutěžní návrh (2003) a realizace (2012)

Jaký byl proces mezi vítězstvím v soutěži a následnou realizací?
Ten proces byl hlavně byl dlouhý. JAMU bylo s návrhem spokojeno, vysloveně ho chtěli dělat. A měli na to i dotaci, takže bylo jasné, že se realizaci nic nebrání. Ale následovala řada administrativních kroků. Tehdy byl jiný zákon o veřejných zakázkách, takže jsme o projekt museli ještě znovu soutěžit. Všechno ale dobře dopadlo. Projekt se začal dělat až v roce 2005, a dělal se do roku 2009 se třemi přestávkami. Třeba rok byla pauza, když potřebovali nějaké úpravy dotace a na ministerstvu zrovna bylo bezvládí. Mimo tyto pauzy ale šly projekční práce vždy rychle, ve smlouvě jsme na ně měli stanovený čas v řádu měsíců. I realizace se nakonec soutěžila dvakrát kvůli nějakému odvolání, takže tam byl další odklad. Až v polovině roku 2010 se začalo stavět. A stejně jako byl složitý projekt, byla nakonec složitá i ta realizace.

Hudebně dramatická laboratoř JAMU v Brně, pohled ze zahrady; soutěžní návrh 2003
Jaké tam byly komplikace? Ten dům totiž na první pohled dům působí hodně jednoduše.
Že je to jednoduché a racionálně uspořádané, aby se tam všechno vešlo,  jsme považovali za důležité a snažili jsme se o to už od začátku. Ostatně už v soutěži byl ten návrh takový jednoduchý a čistý a vypadal tak, jak byl nakonec realizován, až na fasády, které se nějak vyvíjely. V soutěžích vždy chceme mít baráky dost vyřešené, ať víme, že se to pak v případě realizace dá nějak dotáhnout. Ale i tak nám dal projekt a realizace hodně práce. Potýkali jsme se třeba s omezeními danými konkrétním místem. Parcela o rozměrech přibližně dvacet krát dvacet metrů se musela využít půdorysně i výškově na maximum, bylo tam dáno určité omezení. Abychom tam dostali vše, co bylo ze strany JAMU požadováno, museli jsme všude jít nadoraz, nebylo místo třeba pro nějaké podhledy, za které by se mohly schovat různé rozvody instalací. Zároveň jsme se stále snažili vše řešit jednoduše. Racionalita řešení musela být od koncepce až po poslední drát – a třeba právě těch drátů jsou tam desítky kilometrů. Stavbu omezovaly i historické sklepy kvůli náročnosti statiky a založení. Kromě mě a Aleny Režné je autorem divadla na Orlí Pavel Rada, se kterým jsme dříve seděli společně v ateliéru na Černopolní ulici. S ARCHTEAMem jsme se ale v průběhu práce na projektu přesunuli do nových prostor na náměstí Svobody. Místo našeho nového ateliéru se nakonec ukázalo jako velmi praktické, protože stavbu divadla jsme měli doslova za rohem a tak jsme tam mohli být každý den, občas i víckrát za den a v závěru vlastně už pořád. Když to pak před loňskými Vánocemi skončilo, pořádně jsme si oddychli. Zkrátka, bylo třeba strašně moc energie a času, bojů a domlouvání, obchodování, aby se to takto postavilo a abychom udrželi ty podstatné věci – a podstatné bylo všechno! Ale zdá se mi, že se to celkem podařilo. Ještě stále se tam sice nějaké věci stále dolaďují, ale spíše už tam chodíme s exkurzemi. A jsme s tím spokojení!

U tohoto divadla mě hodně zaujalo, jak je část parteru ponechána jako součást veřejného prostoru. Jak vznikl ten nápad s otevřením parteru do ulice? A jakou máš představu s jeho využitím?
V soutěži jsme měli podobné řešení jako jediní. Parcela je součástí největšího vnitrobloku v centru. Autoři řady jiných návrhů navrhovali tu největší hmotu přímo ve vnitrobloku, zatímco my jsme ho chtěli nechat volný a zastavovali jsme jen uliční část pozemku. V zadání byl regulační plán městské památkové rezervace a v něm byl plánovaný průchod přes Minoritskou zahradu, mezi ulicemi Orlí a Jánskou. Minoritská zahrada by se měla stát veřejně přístupným zeleným prostorem. Průchod byl ale plánován trochu jinak, my jsme to navrhli jednodušeji a příměji, aby to pro Minority nebylo tak zatěžující. Průchod celým vnitroblokem zatím ale realizován není. Jde totiž o dohodu více subjektů. JAMU je tomu nakloněno. U Minoritů se střídají lidé, tenkrát tomu nakloněni byli, pak ne a teď se to zas zlepšilo. Ale hlavně město by muselo vyvinout nějakou snahu a zájem. Možné je i zpřístupnění pouze zahrady, bez pokračování průchodu do Jánské ulice, nicméně ale i tak, jak to je teď, to možná bude ještě mnoho let. Ostatně průchod nebyl jedinou motivací k tomuto řešení. Hlavně jsme to navrhli jako venkovní vestibul. Spodní část ulice Orlí je poměrně úzká, parkují v ní auta a není tam žádná možná rozptylová plocha. Je to tedy takový vstupní předprostor, aby lidé, když jdou do divadla nebo z něho vyjdou ven, nemuseli stát na ulici mezi auty. Z toho krytého prostoru – a tedy ne přímo z ulice – jsme udělali všechny tři vstupy. Vestibul ale ještě není zcela vybavený, JAMU jeho zařízení plánuje na letošní rok. Mělo by tam být nějaké sezení, které bude fungovat jako letní zahrádka pro hospodu, studenti tam pak můžou diskutovat o životě, o umění, kouřit. Bude to zarostlé zelení, která by pak měla vyrůst na fasády. A prostor funguje i jako venkovní scéna, jsou tam potřebné přívody elektriky a slaboproudů pro venkovní pódium. Jak bude Kometa zase hrát finále nebo play-off, tak se to tam může sledovat.

Hudebně dramatická laboratoř JAMU v Brně, situace ze soutěžního návrhu. Černě naznačen průchod vnitroblokem mezi ulicemi Orlí a Jánská dle regulačního plánu MPR, červeně navržený průchod.


Má toto divadlo nějak specifický provozu oproti jiným scénám?
Z typologického hlediska je to kombinace kulturní a školské stavby spolu s hospodou. Bylo třeba myslet na to, že tam mohou přijet hostující účinkující, kteří tam mají šatny a potřebné zázemí, ale zároveň i na studenty, kteří tam jsou denně a mají tam svoje denní místnosti, učebny a zkušebny.

Jak to vypadá s plánovanou zelenou fasádou? Proč jste ji vůbec navrhli?
Koncepce návrhu spočívá v rozdělení krychle na přední sníženou a zadní vyšší hmotu. Tu zadní jsme se pak snažili odhmotnit, chtěli jsme z toho udělat přírodní blok porostlý zelení. Jak tam jednou bude ta přístupná zahrada, bude to fasáda obrácená směrem do ní. Jak se projekt vyvíjel, fasády se změnily, takže teď je rozlišení hmot dostatečně zdůrazněno už materiálově. Přední část je bílá, výraznější, a zadní naopak černá, utlumená, ztrácející se v pohledu. Takže ten porost zelení už nechápeme jako úplnou prioritu a klidně by to mohlo zůstat i takto. Nicméně vše je nachystáno na to, že to tam nakonec poroste. Co bude vidět z ulice, vyroste brzo, ve vestibulu to bude trvat asi déle. Konkrétní zeleň navrhl Zdeněk Sendler a on je zárukou toho, že to nakonec vyroste.

Dvacet ku deseti ku jedné

Zákaznické centrum Magistrátu města Hradec Králové, soutěžní návrh 2005
Divadlo na Orlí nebylo vašim jediným úspěchem v architektonických soutěžích. V posledních letech se ARCHTEAM objevoval mezi oceněnými týmy ve více kláních. Obvykle šlo o větší veřejné budovy. Kolika soutěží jste se už zúčastnili a jak si v nich vedete s úspěšností?
Už v devadesátých letech jsme dělali nějaké vyzvané, ale komorou posvěcené soutěže v našem regionu. Z toho jsem tehdy moc nadšený nebyl, protože se mi zdálo, že to vždy bylo dopředu nějak rozhodnuté. První důležitější soutěž jsme dělali v roce 2000. V roce 2010 jsem připravil přednášku, která se deseti let našeho soutěžení týkala. Takže mám spočítáno, že jsme  dělali dvacet soutěží, dostali jsme pět cen a pět odměn, čili v půlce soutěží jsme byli úspěšní. Z toho ale vznikly jen dva projekty a nakonec pouze jedna realizace – tou je právě JAMU. A to je docela tristní...

Má tedy soutěžení nějaký smysl? Co je pro tebe hlavní motivací se soutěží účastnit?
Často je to o chuti vyřešit nějakou věc a to řešení pak ukázat. Nejde tedy jen o získání zakázky, ale musí to být zajímavé zadání, dobrá porota a musí to vypadat, že to má nějaký smysl. A myslím si, že se v posledních letech se právě toto ze soutěží vytrácí...

Společenské a kulturní centrum v Kuřimi, soutěžní návrh 2009
Kromě Divadla na Orlí jste vyhráli například soutěž na zákaznické centrum Magistrátu Hradce Králové. Tam to vypadá jak?
V Hradci Králové původně Gočár navrhl dva úřady, okresní úřad a finanční úřad, které nebyly propojené, mezi nimi byl jen průchod. Chybí tam tedy vstupní hala, kterou právě měla řešit tato soutěž. Do této vstupní haly pak měli chodit úředníci a obsluhovat veřejnost. S touto myšlenkou přišel původní tajemník, který byl v Holandsku na nějaké stáži a někde tam viděl úřad takto otevřený pro lidi. My jsme tam zaslali dva návrhy, jeden získal odměnu a druhý vyhrál. Následně jsme udělali projekt pro stavební povolení.  Ale pak se tam nějak vyměnilo vedení a už o to nebyl zájem. Takže to tam už bohužel nevypadá nijak. Tiše to pohřbili.

Dalším vašim úspěchem byly první místa v soutěžích na úřad v Praze – Dolních Měcholupech nebo na společenské a kulturní centrum v Kuřimi. Ani tam z toho nevzešla žádná realizace?
Dolní Měcholupy jsme vyhráli těsně po Hradci Králové, taky v roce 2005. Šlo o rekonstrukci stávajícího baráku a jeho přístavbu. Dostali jsme první cenu, ale oni pak řešení tohoto záměru zadali nějaké realitce. Naopak v Kuřimi zájem trvá. Tam pomalu spolupracujeme.

Modelový dům

ARCHTEAM, jako jeden z mála českých ateliérů, má ve svém portfoliu i řadu katalogových rodinných domů. Jak jste dospěli k rozhodnutí věnovat se i navrhování této kategorie domů?
K tomu jsme dospěli po nějakých patnácti letech vývoje. Inspirovali jsme se tím, co lidé potřebují, jaké chtějí domy a také jaké domy je přípustné stavět. Většina našich staveb jsou rodinné baráky a soustředí se hlavně kolem Prahy. Tam jsou vesnice, které všechny mají v regulativech sedlové střechy a podobně. Zároveň nám v podstatě bylo líto těch lidí, kteří se často bojí jít za architektem, protože je to někdo, s kým neumí komunikovat. Často se bojí, že architekt si udělá nějaký pomník k obrazu svému, a že jim navrhne drahý dům. Proto jdou často raději tou cestou – a nemají jinou možnost – že si na pumpě koupí katalog nebo si to doma nakreslí sami a pak to dají nějaké firmě, která to nějak splácá. A tak jsme jim to chtěli nějak usnadnit. Aby měli kvalitní moderní stavby – jak architekturou, tak provozem nebo užitnou hodnotou – a aby mohli vidět, jak ty baráky vypadají, jak fungují a kolik stojí. Pozemky a představy klientů jsou často stejné, typové, takže se na ně často dá odpovědět v několika typových variantách. Proto jsme někdy v roce 2005 vytvořili náš katalog.

Navrhujete tedy domy přímo pro katalog, nebo upravujete původně individuální projekty?
Některé domy jsou navrženy vyloženě pro katalog, jiné vznikly úpravou nějakého projektu. Katalogovým raději říkáme “modelové domy”. Chci to trošku odlišit od typových domů, protože to je trochu neprávem zprofanované z doby typové výstavby v socialismu.

Rodinný dům v Mořině u Karlštejna, realizace 2004

Čím to je, že se návrhům typových domů u nás ostatní architekti spíše vyhýbají?
Možná se domnívají, že je to pod jejich úroveň. Já si ale myslím, že je to právě naopak. Vždyť architekt vytváří životní prostředí v celém jeho spektru a uspokojování bydlení je hlavní potřebou lidí. Takže proč udělat architekturu jen jako výjimečnou věc pro několik lidí, proč to nemůže být rozšířené? A jaká je k tomu cesta? My jsme si našli takovou.

Rodinný dům S170, vizualizace
Jak se tedy liší navrhování individuálního domu a ”modelového” domu?
Klienti si buď objednají dům z našeho katalogu, nebo chtějí individuální dům. U individuálních projektů jim sice předem neukážeme výsledek, ale v naší galerii realizovaných domů jim naznačíme, jak individuální domy děláme, takže i tak mají nějakou představu. Když se domluvíme schůzku se zájemcem o modelový dům, klient už často ví, co chce, má nějakou představu a má nastudováno, co nabízíme. Ukáže nám pozemek a my mu s výběrem z katalogu pomůžeme. Nebo řekneme, že je to tak výjimečný pozemek, že na něj dům nevybereme a doporučíme mu, aby si objednal individuální projekt, který mu pak uděláme. I ty domy z katalogu ale neděláme tak, jako když si člověk koupí katalog na benzínce a  pak si objedná za patnáct tisíc složku, ve které má všechno od prováděčky až po elektriku. A on to pak stejně zahodí, protože zjistí, že tam nemá použitelné základy, že to stejně neotočí, tak jak potřebuje, že potřebuje okna jinde... My projekt nabízíme s osazením na konkrétní pozemek a dalšími úpravami. Žádný náš dům není stejný. Vždy se nějak odlišují, protože každé místo je trochu jiné.

Co je tedy podle tebe na architektuře podstatné? Z čeho při navrhování nejvíce vycházíš?
Z místa, urbanismu. Dnes se to moc neřeší, prakticky se to neučí ani na školách, kde se studenti zaměřují na nějakou exhibici místo na  správné vyřešení místa. To je přitom podstatné. Tam se můžou napáchat ty největší škody, nebo to nejlépe vyřešit. Pak je důležitý provoz, aby barák fungoval. Není důležité, aby byl dům kvůli svému architektonickému působení nějak pokřivený – ať urbanisticky, nebo provozně. Architektura, kterou děláme, by se asi dala zařadit pod minimalismus. My sami tomu říkáme “výtvarný minimalismus”, protože v tom máme určité výtvarné prvky. Asi to k sobě úplně nejde, ale naše domy jsou jednoduché, čisté, nicméně mají nějaký výtvarný prvek nebo výtvarné působení.

Jak se vám daří teď, když se stále mluví o krizi ve stavebnictví?
Krizi moc nepociťujeme. Nikdy jsme nedělali moc baráků pro developery. Jiní kolegové na tom byli závislí a často teď buď ztenčili nebo i rozpustili ateliéry. To nás vůbec nepoznamenalo, protože my jsme takové zakázky neměli. Já jsem si vždy trošku říkal, že je to škoda, ale teď se to obrátilo v náš prospěch. U rodinných domů sice cítím postupný pokles, ale ne ze dne na den. Není to tak ani kvůli bankám a hypotékám, ty jsou dnes naopak výhodné, ale kvůli všeobecné náladě lidí, které média straší tím, co se teď děje – všude vidí exekuce a nezaměstnanost. Takže se pak člověk do stavby rodinného domu nehrne tak, jako dřív. Ale na druhou stranu je teď zase dost práce v územním plánování. Územní plány jsme dělali už od devadesátých let a stále dnes málokdo dělá kombinaci územního plánování a architektury. I když, dnes se už snaží dělat územní plány kdekdo a hodně je to na tom znát.
Právě děláme jednu zajímavou novostavbu, vstupní objekt do areálu vily Stiassni pro Národní památkový ústav. Bude stát na horní hraně svahu nad vilou v Preslově ulici. Plánuje se tam bistro a recepce a dole bude přednáškový sál. Samotná vila je expozice, zatímco tady bude spíše takové zázemí pro akce, konference, školení atd. A jak bylo JAMU strašně náročné, tady ten projekt je naopak příjemný, i realizace probíhá bez problémů. Doufáme, že to bude hotové na konci letošního roku.

Budova pro Centrum obnovy památek architektury 20.století v areálu vily Stiassni, projekt 2013
0 komentářů
přidat komentář

Související články