Projekt Obskurní jeskyně architektky Karolíny Burešové a fotografky Franzisky Nagelové je citlivým průzkumem vztahu mezi krajinou, historií a světlem. Původní návrh Karolíny Burešové vznikl jako koncept nového využití betonových objektů lehkého opevnění – tzv. řopíků – s cílem proměnit jejich původně obrannou funkci v prostor kontemplace, zpomalení a vnímání přírody jako proměnlivého živého obrazu.
Řopíky, které byly ve 30. letech 20. století budovány v Československu jako součást obranného systému proti rostoucí hrozbě nacistického Německa. Vznikaly pod vedením Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) podél hranic i ve vnitrozemí – často na svazích, v lesích i na rovinách – a byly navrženy jako odolné, sériově vyráběné obranné body. V prostoru dnešního Šatova jich bylo vybudováno několik desítek, z nichž mnohé se dodnes dochovaly. První fáze projektu probíhá formou architektonické instalace v Šatově, kde je řopík otevřen veřejnosti jako pozorovací objekt – místo, kde návštěvník vstupuje do ticha, tmy a pomalého času. Obraz krajiny se objevuje po zásahu technologie – pouze díky přirozenému světlu, materiálu a přesné práci s architekturou prostoru. Místo, které kdysi sloužilo ke kontrole a obraně, se tak stává tichým prostorem pozorování, zpomalení a vnímání. Druhá fáze vznikla ve spolupráci s fotografkou Franziskou Nagelovou a zaměřila se na záznam těchto obrazů pomocí analogové fotografie. Díky principu camery obscury se interiér bunkru proměňuje v temnou komoru. Obraz krajiny tak není pouze metaforou, ale přímým otiskem času a světla. Ve třech různých obdobích – v létě, na podzim a v zimě roku 2024 – autorky zachycovaly obrazy promítané dovnitř bunkru, experimentovaly s expozičními časy, směry pohledu i chemickými procesy. Výsledkem je série jedinečných fotografií, které připomínají jeskynní malby – abstrahované otisky světla a času, vytvořené za pomoci prastarých optických principů.
Obskurní jeskyně osciluje mezi technologií a vizuálním experimentem. Je výpovědí o krajině, která si zaslouží být viděna a vnímána jinak – ne jako území k ochraně či využití, ale jako organický celek, jehož proměnlivost a krása se stává malbou sama o sobě. Projekt tak otevírá nejen prostor ke kontemplaci, ale také otázku: Jak se mění náš vztah ke krajině, pokud na ni nehledíme skrze optiku kontroly, ale skrze obraz?A zároveň – jak se proměňuje smysl a hodnota architektonických struktur, které byly původně určeny k obraně a válce, když jim dáme novou roli – zpomalit, vnímat světlo a krajinu kolem nás jako společné dědictví? Řopíky, kdysi symbol izolace a obrany, se v rámci tohoto projektu stávají místy sdílení a porozumění. Instalace nejen připomíná historickou funkci těchto objektů, ale zároveň nabízí jiný pohled – pohled dovnitř, směrem ke světlu a krajině. Pomocí camery obscury se krajina, kdysi vnímaná jako hranice, znovu zjevuje jako to, co nás spojuje – jako živý organismus, který si zaslouží pozornost, péči a nový způsob čtení. Může být tedy i architektura války přetvořena v nástroj poezie, ticha a pospolitosti?
Projekt vznikl ve spolupráci Fakulty architektury VUT, Technického muzea v Brně, TIC Retz a obce Šatov.