Bohuslav Fuchs : Le Corbusier
Od září do října 1966 proběhla v pražské Galerii Vincence Kramáře posmrtná výstava o Le Corbusierově tvorbě. O měsíc později se výstava přestěhovala do Slovenské národní galerie v Bratislavě. U této příležitosti přichystal Jiří Rathouský katalog, kam prof. Bohuslav Fuchs napsal následující text.
Le Corbusier
Tento slavný urbanista, architekt, malíř, sochař, teoretik, obávaný diskutér i nenáviděný kolega, byl u nás vždy milován a ctěn; byl často vzorem a učitelem české avantgardy z dvacátých a třicátých let; byl a je stále znovu a znovu objevován po celém světě, zato ve Francii samé trvale odmítán.
Visionářská éra Le Corbusierova počíná ve dvacátých letech. Jsou to předně teze moderního urbanismu: ulehčení center měst vysokými budovami, čímž se docílí vzrůstu hustoty osídlení i s dostatečnými službami; vznikne tak dostatek ploch pro vzrůst dopravních ploch; zelení osázené plochy dosáhnou až 80 % ploch města.
V téže době vzniká pět tezí o nové architektuře: stavba stojí na otevřených sloupech, má střešní terasu nebo zahradu, volný a variabilní půdorys, podélné okno s vyloženou nebo visutou fasádou. Všechny tyto teze byly během let doplněny tezí základní, že totiž nelze oddělovat člověka od krajiny; že lze stavět pouze s ohledem na slunce, prostor a zeleň. Tak vznikla nová estetika urbanistická i architektonická, různě rozvíjená, doplňovaná, výtvarně zpracovávaná a provedenými pracemi Le Corbusierovými naprosto přesvědčivě doložená a dokázaná.
Je to kánon moderní urbanistiky, všeobecně uznávaný a potíraný jenom těmi, kteří z myšlenek Le Corbusierových nejvíce těží. Čím více těží, tím jsou nepřáteli zavilejšími.
O co zápasila generace zakladatelů moderní architektury od zlomu století, v přímé kontinuitě na jejich práce realisoval Le Corbusier rázem a přesvědčivě. Jeho teze se staly světovým majetkem, jsou někdy důmyslně, někdy naivně obměňovány, ale stále platí a nebude je možné nikdy vyloučit ani nahradit ve vývoji moderní světové architektury.
Dnes již uznávaným světovým mezníkem architektonického vývoje zůstává dům Savoy v Poissy (1928—29) a stavba rok tento předcházející, vila v Garches. Zde se prolnuly problémy estetiky a obytného komfortu v novém slova smyslu. Pilotáž navodila uklidňující kadenci, fasáda nenesla střechu a nestala na terénu. Stavba vycházela z jednoduchého kubusu dovnitř bohatě modelovaného, interier a exterier byly slity v jedno plastické těleso nesmírného účinu, poesie s prostorovou imaginací.
Le Corbusierův urbanismus vyšel z racionalistické představy města pro tři miliony obyvatel. Systém výškových staveb v jasném rytmu a hierarchisované rozdělení městské struktury.
Nedoceněná je dodnes gigantická práce na přestavbě Alžíru (1930—1942). Složité podmínky klimatické a terénní, místní tradice života, průmysl, doprava, obchod a naprosto nevyhovující bydlení vedly k sedmi variantám o nesmírné invenci a plastické komposici. Souběžně jsou s otázkami urbanistickými řešeny problémy architektonické. Po třinácti letech zamítla tamní městská rada návrh definitivně. Le Corbusier vyprávěl: „Poznal jste toho pána, který vycházel z mé kanceláře“ zeptal se předseda komise. — „Ano, byl to pan starosta," odpověděl Le Corbusier. — „Dožadoval se vašeho zatčení." —
Mnoho jeho vynikajících návrhů bylo realisováno, ještě více uloženo v archivu a přitom reprodukováno v jeho souborném sedmisvazkovém díle. Na všech byly rozvíjeny a prohlubovány jeho základní teze. Tyto doplnil modulorem, grafickým slabikářem odvozeným z lidského měřítka, kterým je možno kontrolovat architektonickou představivost. Zde se přibližoval snům Vitruviovým nebo Leonarda da Vinci.
Velkým snem Le Corbusierovým byly kolektivní domy, v nichž viděl základy „zářícího města", Postavil je v Marseille, v Nantes, v Berlíně, jiné byly připraveny. Města v malém vždy pro 1500 obyvatel se všemi službami. „Mezi Parthenonem a Marseille není propast" (Michel Ragon, leden 1966). „Je to králičí chlívek" (politický funkcionář při otevření domu). Od té doby byly tyto domy provedeny po celém světě, ovšem jinými architekty.
Malířství bylo trvale součástí Le Corbusierovy tvorby. Ať to byly kresby, obrazy nebo nástěnné malby. Na otázku, jak se může omezit na obraz, když se zabývá návrhy celých měst, odpovídá: „Je to proto, že jsem byl vždy silně lákán tvořivým jevem, ať byl jakýkoliv, a hlavně když souvisel s člověkem a jeho prostředím. Nalezl jsem v malířství prostředek, jak rozvinout tento zájem. Je to prostředek, který dovede nadchnout, ale je i nebezpečný." K sochařství se dostal přes svého přítele Nivolu a řezbáře Savinu. Na marseillském domu se z negativního bednění betonovaly přímo s novými konstrukcemi plastické reliéfy. Jasně je vidět, že mezi starší kubusovitou architekturou a skulpturálním projevem posledního desetiletí není rozporu.
Až přišla kaple v Ronchamp (1950—1955). Votivní stavba ve Vogesách. „Úplné zjevení,“ řekl mi nedávno F. M. Černý, který loňské prázdniny složitě putoval na toto místo. Myslím, že každý architekt rád sáhne po takové úloze, aby si vyzkoušel odtažité problémy. Le Gorbusiera zaujal podle jeho slov „subtilní fenomén akustiky“ a „akustika krajiny". Krabicové železobetonové konstrukce poskytly zde každou možnost sochařské architektury. Ostrá světelná intensita horského ovzduší vytvořila v interiéru úplnou symfonii světla, pološera a stínu, zbarvenou navíc Le Corbusierovými malbami na sklech, nepravidelně umístěných v nepravidelných oknech s hlubokými špaletami. V roce 1961 byla dokončena stavba konventu La Tourette v Evreux-sur-l’Arbersle (Rhóne). Platí za vrcholnou architekturu z tohoto údobí Le Corbusierovy tvorby v Evropě. Hrubý beton — rytmus průčelí — imaginace prostorů — toto vše tvoří znovu a přitom klasickou architekturu.
V posledních patnácti či dvaceti letech se Le Corbusier soustředil daleko více na vlastní práci, hledal, prohluboval, básnil a snil, opustil starý esprit, kopírovaný nebo karikovaný celým světem, a hledal nový výraz, který je a bude nenapodobitelný.
(Z korbykování měl vždy panický strach.) Dospěl k architektuře, která zůstává osamocená, ojedinělá a dosahující nejvyšších výtvarných kreací. Plastika pro všechny doby.
Do této sféry patří také stavba města Chandigarhu pod Himálají. Urbanistická komposice města připomíná lidské tělo: hlava — správní centrum, městská zeleň — plíce a srdce, obytné okrsky a výrobní oblasti — trup a údy. Hlavní znak: velkorysost a přehlednost. Náklady jsou oproti nákladům na evropská města velmi nízké. Materiál je hlavně ruční cihla, pouze veřejné budovy z betonu. Vcelku primitivní stavební technika. Hlavně lidská práce. Le Corbusier zřejmě podlehl indické tradici a její humanitě. Usmíření? Přesto tato stavba ovlivnila architektonický vývoj Indie, kde vlastně moderní architektura doposud neexistovala. Systém komunikační se rozděluje na sedm kategorií, a to podle jejich účelu. Správní centrum, již dříve prokomponované v mnoha variacích, je založeno na symetrickém systému, který má ale řadu plastických přeměn. Architektura je tvořena řadou principů, jako je ochranná a větraná střecha, slunolamové stěny po celých výškách budov, které se mění od budovy k budově; od dramatických komposic se přechází k celistvým plochám; jinde je budova prolomena a systémy ramp nahrazujících schodiště visí v otevřených halách. Naprostá volnost architektury. Vše je založeno na zásadě kontrastu. Vodní plochy tvoří s budovami jeden architektonický celek, zrcadlí budovy, zvyšují je a zkracují optické délky. Je zřejmě vidět, že je to stavba provedená v Indii a za jiných geografických, krajinných, společenských a technických podmínek. Je to architektura plná dramatického napětí, nové architektonické estetiky, plasticity a imaginace, prostě opět nenapodobitelná.
Le Corbusier, „největší architekt současného světa“ (André Malreux), již nikomu nenahání strach. K nejvyššímu lesku své slávy dospěl přes všechny urážky nepřátel. Dvacet vojáků francouzské armády neslo v záři reflektorů jeho rakev s prstí z Parthenonu a vodou z Gangu z Louvru.
 |
| na snímku z roku 1935 stojí LeC s F.L.Gahurou a B.Fuchsem před Baťovým památníkem |
Le Corbusier
Tento slavný urbanista, architekt, malíř, sochař, teoretik, obávaný diskutér i nenáviděný kolega, byl u nás vždy milován a ctěn; byl často vzorem a učitelem české avantgardy z dvacátých a třicátých let; byl a je stále znovu a znovu objevován po celém světě, zato ve Francii samé trvale odmítán.
Visionářská éra Le Corbusierova počíná ve dvacátých letech. Jsou to předně teze moderního urbanismu: ulehčení center měst vysokými budovami, čímž se docílí vzrůstu hustoty osídlení i s dostatečnými službami; vznikne tak dostatek ploch pro vzrůst dopravních ploch; zelení osázené plochy dosáhnou až 80 % ploch města.
V téže době vzniká pět tezí o nové architektuře: stavba stojí na otevřených sloupech, má střešní terasu nebo zahradu, volný a variabilní půdorys, podélné okno s vyloženou nebo visutou fasádou. Všechny tyto teze byly během let doplněny tezí základní, že totiž nelze oddělovat člověka od krajiny; že lze stavět pouze s ohledem na slunce, prostor a zeleň. Tak vznikla nová estetika urbanistická i architektonická, různě rozvíjená, doplňovaná, výtvarně zpracovávaná a provedenými pracemi Le Corbusierovými naprosto přesvědčivě doložená a dokázaná.
Je to kánon moderní urbanistiky, všeobecně uznávaný a potíraný jenom těmi, kteří z myšlenek Le Corbusierových nejvíce těží. Čím více těží, tím jsou nepřáteli zavilejšími.
O co zápasila generace zakladatelů moderní architektury od zlomu století, v přímé kontinuitě na jejich práce realisoval Le Corbusier rázem a přesvědčivě. Jeho teze se staly světovým majetkem, jsou někdy důmyslně, někdy naivně obměňovány, ale stále platí a nebude je možné nikdy vyloučit ani nahradit ve vývoji moderní světové architektury.
Dnes již uznávaným světovým mezníkem architektonického vývoje zůstává dům Savoy v Poissy (1928—29) a stavba rok tento předcházející, vila v Garches. Zde se prolnuly problémy estetiky a obytného komfortu v novém slova smyslu. Pilotáž navodila uklidňující kadenci, fasáda nenesla střechu a nestala na terénu. Stavba vycházela z jednoduchého kubusu dovnitř bohatě modelovaného, interier a exterier byly slity v jedno plastické těleso nesmírného účinu, poesie s prostorovou imaginací.
Le Corbusierův urbanismus vyšel z racionalistické představy města pro tři miliony obyvatel. Systém výškových staveb v jasném rytmu a hierarchisované rozdělení městské struktury.
Nedoceněná je dodnes gigantická práce na přestavbě Alžíru (1930—1942). Složité podmínky klimatické a terénní, místní tradice života, průmysl, doprava, obchod a naprosto nevyhovující bydlení vedly k sedmi variantám o nesmírné invenci a plastické komposici. Souběžně jsou s otázkami urbanistickými řešeny problémy architektonické. Po třinácti letech zamítla tamní městská rada návrh definitivně. Le Corbusier vyprávěl: „Poznal jste toho pána, který vycházel z mé kanceláře“ zeptal se předseda komise. — „Ano, byl to pan starosta," odpověděl Le Corbusier. — „Dožadoval se vašeho zatčení." —
Mnoho jeho vynikajících návrhů bylo realisováno, ještě více uloženo v archivu a přitom reprodukováno v jeho souborném sedmisvazkovém díle. Na všech byly rozvíjeny a prohlubovány jeho základní teze. Tyto doplnil modulorem, grafickým slabikářem odvozeným z lidského měřítka, kterým je možno kontrolovat architektonickou představivost. Zde se přibližoval snům Vitruviovým nebo Leonarda da Vinci.
Velkým snem Le Corbusierovým byly kolektivní domy, v nichž viděl základy „zářícího města", Postavil je v Marseille, v Nantes, v Berlíně, jiné byly připraveny. Města v malém vždy pro 1500 obyvatel se všemi službami. „Mezi Parthenonem a Marseille není propast" (Michel Ragon, leden 1966). „Je to králičí chlívek" (politický funkcionář při otevření domu). Od té doby byly tyto domy provedeny po celém světě, ovšem jinými architekty.
Malířství bylo trvale součástí Le Corbusierovy tvorby. Ať to byly kresby, obrazy nebo nástěnné malby. Na otázku, jak se může omezit na obraz, když se zabývá návrhy celých měst, odpovídá: „Je to proto, že jsem byl vždy silně lákán tvořivým jevem, ať byl jakýkoliv, a hlavně když souvisel s člověkem a jeho prostředím. Nalezl jsem v malířství prostředek, jak rozvinout tento zájem. Je to prostředek, který dovede nadchnout, ale je i nebezpečný." K sochařství se dostal přes svého přítele Nivolu a řezbáře Savinu. Na marseillském domu se z negativního bednění betonovaly přímo s novými konstrukcemi plastické reliéfy. Jasně je vidět, že mezi starší kubusovitou architekturou a skulpturálním projevem posledního desetiletí není rozporu.
Až přišla kaple v Ronchamp (1950—1955). Votivní stavba ve Vogesách. „Úplné zjevení,“ řekl mi nedávno F. M. Černý, který loňské prázdniny složitě putoval na toto místo. Myslím, že každý architekt rád sáhne po takové úloze, aby si vyzkoušel odtažité problémy. Le Gorbusiera zaujal podle jeho slov „subtilní fenomén akustiky“ a „akustika krajiny". Krabicové železobetonové konstrukce poskytly zde každou možnost sochařské architektury. Ostrá světelná intensita horského ovzduší vytvořila v interiéru úplnou symfonii světla, pološera a stínu, zbarvenou navíc Le Corbusierovými malbami na sklech, nepravidelně umístěných v nepravidelných oknech s hlubokými špaletami. V roce 1961 byla dokončena stavba konventu La Tourette v Evreux-sur-l’Arbersle (Rhóne). Platí za vrcholnou architekturu z tohoto údobí Le Corbusierovy tvorby v Evropě. Hrubý beton — rytmus průčelí — imaginace prostorů — toto vše tvoří znovu a přitom klasickou architekturu.
V posledních patnácti či dvaceti letech se Le Corbusier soustředil daleko více na vlastní práci, hledal, prohluboval, básnil a snil, opustil starý esprit, kopírovaný nebo karikovaný celým světem, a hledal nový výraz, který je a bude nenapodobitelný.
(Z korbykování měl vždy panický strach.) Dospěl k architektuře, která zůstává osamocená, ojedinělá a dosahující nejvyšších výtvarných kreací. Plastika pro všechny doby.
Do této sféry patří také stavba města Chandigarhu pod Himálají. Urbanistická komposice města připomíná lidské tělo: hlava — správní centrum, městská zeleň — plíce a srdce, obytné okrsky a výrobní oblasti — trup a údy. Hlavní znak: velkorysost a přehlednost. Náklady jsou oproti nákladům na evropská města velmi nízké. Materiál je hlavně ruční cihla, pouze veřejné budovy z betonu. Vcelku primitivní stavební technika. Hlavně lidská práce. Le Corbusier zřejmě podlehl indické tradici a její humanitě. Usmíření? Přesto tato stavba ovlivnila architektonický vývoj Indie, kde vlastně moderní architektura doposud neexistovala. Systém komunikační se rozděluje na sedm kategorií, a to podle jejich účelu. Správní centrum, již dříve prokomponované v mnoha variacích, je založeno na symetrickém systému, který má ale řadu plastických přeměn. Architektura je tvořena řadou principů, jako je ochranná a větraná střecha, slunolamové stěny po celých výškách budov, které se mění od budovy k budově; od dramatických komposic se přechází k celistvým plochám; jinde je budova prolomena a systémy ramp nahrazujících schodiště visí v otevřených halách. Naprostá volnost architektury. Vše je založeno na zásadě kontrastu. Vodní plochy tvoří s budovami jeden architektonický celek, zrcadlí budovy, zvyšují je a zkracují optické délky. Je zřejmě vidět, že je to stavba provedená v Indii a za jiných geografických, krajinných, společenských a technických podmínek. Je to architektura plná dramatického napětí, nové architektonické estetiky, plasticity a imaginace, prostě opět nenapodobitelná.
Le Corbusier, „největší architekt současného světa“ (André Malreux), již nikomu nenahání strach. K nejvyššímu lesku své slávy dospěl přes všechny urážky nepřátel. Dvacet vojáků francouzské armády neslo v záři reflektorů jeho rakev s prstí z Parthenonu a vodou z Gangu z Louvru.
Prof. BOHUSLAV FUCHS, zasloužilý umělec, květen 1966
0 komentářů
přidat komentář
