Karel Honzík: Josef Havlíček v životě, v tvorbě a ve spolupráci

Platí-li staré přísloví „habent sua fata libelli“ (knihy mají své osudy – lat.), pak jistě o této knize, jejíž autor odchází dříve, než šla do tisku. Naše architektonická a umělecká veřejnost ztrácí náhlou smrtí Josefa Havlíčka výraznou postavu a jeho generační druzi dlouholetého kamaráda. Vzpomínám na doby — kolem dvacátých let — kdy se začal objevovat v rýsovnách pražské fakulty architektury ve společnosti Aloise Wachsmanna. Oba představovali svéráznou dvojici, stále pohotovou k ironickým šprýmům, oblečení podle tehdejší excentrické módy, ale osobitě přizpůsobené. Jejich postavy byly zcela kontrastní, neboť Wachsmann byl štíhlý a nadměrně vysoký, zatím co Havlíček postavy menší, ale robustní. Především přicházeli na školu provokovat konzervativní pedagogy a bezradné spolužáky svými kubistickými architekturami a obrázky. Doprovázeli je výbojnými řečmi, někdy až nesrozumitelně stylizovanými, neboť si vytvářeli vlastní slova.
Oba byli tehdy členy skupiny mladých umělců „Devětsil“, kteří vystavovali svá díla v obchodech na hlavních třídách (Klas ve Spálené, Koruna na Václavském náměstí).
V této době počátků procházel Havlíček jakýmsi hofmanovským kubismem, vážným, těžkým, zatím co jeho obrázky připomínaly díla celníka Rousseaua.
V ústavu profesora Folkmanna zkoušel kubistickou sochařinu. Vzpomínám na jeho polychromovanou madonu, v níž se spojovalo barbarizující ztvárnění inspirované černošskými plastikami s něžnou prostotou lidových figurek.
Do Artělu tehdy nosil své koncepty uren a drobných užitkových předmětů, z nichž řada byla provedena. Nesly jeho osobité rysy.
Je zajímavé, že Stanislav Kostka Neumann ve své úvaze o umění nejmladších (Kmen IV, č. 46, 1921) uvádí Josefa Havlíčka jako sochaře.
Šířím se o těchto začátcích proto, že často právě období první mladistvé tvorby předznamenává základní charakter umělcův pro celý život. A to byl rozhodně Havlíčkův případ. Byl vlastně už tehdy, ve svých jedenadvaceti letech, vyhraněnou osobností. Není sporu o tom, že značný vliv na toto brzké uzrání měla krutá válečná zkušenost. Vyhnán ze školní lavice do zákopů, vrátil se z italské fronty, kterou jen zázračně přežil. Přinesl si odtud jakousi chlapskou drsnost a haškovský humor. Osud vojáků, cloumaných svévolnou mocí všemi zeměmi Evropy, jej hluboce poznamenal a vždycky, i později, se vracel jako ke své oblíbené četbě ke Grimmelshausenovu Simplicissimu. Ale z válečného pekla si přinesl ještě jinou vlastnost, touhu po družnosti a vroucí lásku k prostinkým bytostem a věcem. Na dně jeho mužnosti bylo dětsky něžné jádro. Tyto rysy si zachoval po celý život.
Už tehdy — na škole — šel nekonvenční cestou jako i později. Nejen v tvorbě, ale i v osobních způsobech. Kubismem zůstal na čas očarován a pamatuji se, že nebylo pro něj snadné (jako ani pro jiné architekty tehdejší doby) přejít k funkcionalismu. Znamenalo to totiž opustit subjektivní ztvárnění a hledat poetizad objektivního inženýrskotechnického tvůrčího procesu. Tedy vlastně skok k úplnému protikladu. Proto se na čas vzdálil Devětsilu a připojil se k jeho puristickokonstruktivistické linii teprve v pětadvacátých létech. I nadále mu však zůstal sklon k jakémusi ideoplastickému formování, které se projevilo plně tehdy, když pracoval sám — například v soutěži na kolínské krematorium. Podobné rysy lze shledávat v jeho ztvárnění pyramidálních věžáků, ve kterých už funkcionalismus přerůstá v sochařskou, skulpturální tvorbu.
Od sedmadvacátého roku až do šestatřicátého jsme pracovali společně a v tomto spojení jsme se snažili prodírat všemi nesnázemi projektantů. A jedině veselé kamarádství nám pomáhalo se přenášet přes nová a nová zklamání.
V generaci současníků to bylo výjimečné štěstí, že jsme mohli realizovat palác Všeobecného penzijního ústavu (dnes ROH). Ve skutečnosti to ovšem bylo dílo úsilí a trpělivosti, kterou by byl jednotlivec sotva unesl sám a sám na svých bedrech.
Tehdy jsem poznal Havlíčkovu vytrvalost a bojovnost.
Nebude nikdy zbytečné znova připomínat, že být architektem, a zejména moderním architektem, znamenalo v meziválečné době neustálý boj.
První, pokořující zápas byl sváděn o získání práce. Bylo nutno podávat nesčetné petice a žádosti (většinou marné) u úřadů, ústavů a jednotlivců.
Když bylo získáno zadání náčrtů, následoval boj hlavní, často urputný, ale i radostný. Totiž vlastní koncept. To se musel architekt potýkat sám se sebou i se svými spoluautory a spolupracovníky.
Dívá-li se dnes někdo na palác ROH, sotva tuší, kolik skic bylo zavrženo a kolikrát jsme se pohádali nad sochařským stojanem, na kterém se model z hlíny otáčel, okrajoval, nastavoval a fotografoval, než výsledná forma byla taková, že jsme mohli oba zvolat „to je ono!“.
Ale odevzdáním náčrtů nebylo zápolení architektovo zdaleka skončeno. Snad budu mít příležitost vylíčit jinde vývoj projektu na palác VPÚ, který představuje sám o sobě dramatický román. Probojovat náčrty proti všem námitkám, úskokům a pomluvám, to nebyla maličkost ani v případě této stavby, ani v případě projektů menších.
Při zadání definitivního návrhu pokračovalo zápolení dále, a při realizaci teprve. Pak zasahovali do konceptu i stavitelé, podnikatelé, činitelé stavebních výborů, stavebních úřadů, ministerstva. Všude byly nástrahy v podobě nabízení domněle levnějších řešení, jiných stavebních materiálů a konstrukcí. Všemi těmi nástrahami, někdy hrubými, jindy sladkými jako hlasy sirény, bylo nutno projít, aby se udržela jednota konceptu až do okamžiku, kdy uživatelé vstoupili do nové budovy.
Mohu dosvědčit Havlíčkovu vytrvalost, která se nezastavovala ani před půtkami o nejmenší detaily, o kliky, nápisy, štítky. Je jich na stavbě desítky a normální smrtelník ani neví. že spolupůsobí v celkovém účinu díla, že často rozhodují o výraznosti prostředí. Jenom projektanti porozumějí, řeknu-li, že jsme vyjížděli do boje třeba za zvláštní keramické okapnice, a že si to vyžádalo množství přístupů a diskusí, nad nimiž by leckdo zemdlel a rezignoval.
Dnes. po třiceti letech, je možno říci. že jen vzácnému porozumění u členů stavebního výboru, komunistů a levicových demokratů a pak dík osvícenosti ředitele Bedřicha Ondřicha jsme mohli tak velkou stavbu realizovat, celkem ve shodě s vlastním uměleckým přesvědčením.
Nervové vypětí, které vyžadovaly všechny tyto boje, vydržel málokdo déle než deset, připusťme patnáct let.
Když jsme spolu s Havlíčkem dokončili realizaci paláce VPÚ. byli jsme všude odmítáni jako žadatelé o další práci. Místo aby nám bylo dílo doporučením, že jsme schopni realizací podobných, stalo se nám naopak brzdou. Všude nám dokazovali, že už jsme získali dost. Odkazovali nás do jakési penze v pětatřiceti letech. Nastávaly boje nové. boje o získání sebenepatrnější práce, jako začátečníkům.
Když se mi už hlásila těžká nemoc, která mne částečně vyřadila z projektování, viděl jsem s úžasem, jak Havlíček pokračuje dál a sám v marném úsilí.
V sedmatřicátém roce se — mimo jiné — vrhl do prosazení jednotného bloku nájemných domů na Letné. Opravdu sisyfovská práce.
Někteří projektanti a teoretikové — pokud své pojetí opravdu domýšleli do důsledku — byli si vědomi toho, že nikoliv jednotlivá stavba, ale vyšší celky jsou opravdovou architekturou. Dokladem toho je už v roce 1913 článek v časopise Styl nazvaný „Architektonická jednotnost blokových průčelí v současné výstavbě“ od Waltera Curta Behrendta. A není snad ani třeba poukazovat na přední architekty moderní doby, kteří pracovali na návrzích ideálních měst, neboť cítili nejen sociálně provozní, technickovýrobní, ale i výtvarnou souvztažnost mezi jednotlivými stavbami. Ovšem šlo o snahy utopistické, pokud byly uplatňovány v podmínkách rozptýleného individualistického vlastnictví pozemků a podnikání.
Mnohým architektům i funkcionalistům se už tak vžila nemožnost uskutečňování celků za specifických podmínek kapitalismu meziválečné doby, že soustřeďovali všechnu pozornost na jednotlivý objekt.
Když byla ve třicátých létech připravována výstavba pražské kolonie Baba, podali jsme s Havlíčkem návrh na jednotné řešení v podobě skupin řadových rodinných domů. Navrhli jsme jednotný výrobní postup, staveništní prefabrikaci. Dokazovali jsme. že by tak bylo možno vybudovat výstavní kolonii na vyšší vývojové úrovní, než byla světoznámá kolonie Weissenhof ve Stuttgartě z roku 1927. Náš návrh byl zamítnut, ačkoliv o věci rozhodovali sami architekti a výtvarníci.
Po tolika špatných zkušenostech mne tím více udivilo, s jakou energií se Havlíček pustil do přesvědčování celého konsorcia podnikatelů a architektů, aby je přiměl k jednotné výstavbě bloku na Letné. Stál proti nim sám a sám, jenom se svou pověstnou výmluvností, kterou podporoval grafickými argumenty. Toto úsilí bylo korunováno úspěchem. Případ bezmála zázračný a výjimečný. Uskutečněný blok elektrických domů, lidově nazývaný „Molochov“, je příkladem jednotné výstavby na individuálních parcelách, tedy v materiálních podmínkách, které přímo vzdorovaly jednotné koncepci.
Je samozřejmé, že Havlíček — jako ostatně i jiní architekti s ním — viděl v plánovaném socialistickém hospodářství kýženou příležitost uskutečnit myšlenku celků, ve smyslu jednotného životního prostředí. Zaměřoval se čím dále tím více na řešení tak řečeného urbanistického detailu, ať to byly nové a nové pokusy o ztvárnění dílčího zastavění žižkovského, nebo projekty stavebních komplexů v Hradci Králové a v Kladně. A jistě právě změněné společenské poměry mu umožnily realizaci kladenského Rozdělova.
Tato realizace mu nicméně přinášela jisté nesnáze spočívající ve změně základního pojetí architektury, která právě probíhala. Linie, kterou dnes zpětně nazýváme stalinskou nebo obdobím „kultu osobnosti“, požadovala sice řešení ansámblů, ale tím, že byla mnohde chápána jako přílišná závislost na historizujícím tvarosloví, znamenala u dřívějších funkcionalistů opuštění tvůrčí metody, v jaké už nabyli velkých zkušeností.
Teprve další období — totiž období chruščovské kritiky, opuštění historizujících předloh, poskytlo Havlíčkovi i jeho vrstevníkům příležitost navázat na dřívější zkušenosti. Je ovšem těžká škoda, že v době, kdy opět mohli, abych tak řekl „nalézti sebe sama“, byl Havlíček odveden od rýsovacího prkna náhlou a předčasnou smrtí.
Že se mnohé, takřka neuskutečnitelné akce Havlíčkovi podařily, bylo zásluhou jeho mimořádné přesvědčovací schopnosti a výmluvnosti.
Ale nebyla to výmluvnost ledajaká, byla prostě havličkovská. Při obhajování konceptů a prosazovaných myšlenek zasypával odpůrce i účastníky porad anekdotami. podobenstvími, pořekadly a často — k úžasu shromáždění — citoval Shakespeara, Swifta i svého oblíbeného Simplicissima. Znal zpaměti dlouhé úseky básní. Mozartova Dona Giovanniho si přehrával znova a znova, aby některých pasáží použil při debatě. Jeho obhajoby byly podloženy širokou vzdělanosti, a hlavně přesvědčením o správnosti cíle: šlo mu o dokonalé dílo.
Havlíčkova výmluvnost měla zvláštní osobité rysy, byla vlastně uměním „sui generis“ a je škoda, že některé jeho hovory nebyly zachyceny magnetofonem. Když jsem před druhou světovou válkou sledoval Havlíčkovu neúnavnou snahu prosadit veliké projekty (vzpomeňme jen jeho návrhů věžové klinické nemocnice na Karlově náměstí), zdálo se mi, že chce přemoci a zlomit nějaký skrytý zákon, který bránil generaci funkcionalistů uskutečnit v plné míře jejich představy. Kdyby se totiž měly vystavit jejich marné projekty, nestačily by všechny výstavní síně naší vlasti.
Bude třeba zvláštní studie k tomu, aby se ukázalo, že Havlíčkovi vrstevníci — a byli mezi nimi vysoce nadaní lidé — uskutečnili ze svých návrhů málo, nebo vůbec nic. Někteří zanechali marných pokusů vůbec, přešli do jiných úseků výstavby, do úřadů, na školy. Nevydrželi zdravotně, existenčně.
Bylo by ale dobře konfrontovat marné projekty této generace s uskutečněnou výstavbou. Uviděla by se žalostná neprozíravost těch, kdo o ní rozhodovali. Dnes pouze zasvěcenec má představu o obrovském úsilí, které vyšlo nazmar. A přitom narůsta- taly kolem dokola celé bloky a čtvrti nejbanálnější a konvenční stavitelštiny.
Je také mnoho projektů, na kterých pracoval Havlíček, ať sám nebo se spoluautorem, jejichž srovnání s realizovanými objekty by bylo velmi poučné. Za jiné případy uvádím Havlíčkův koncept městských úřadů v Kaprově ulici, který získal v někdejší soutěži pouze odměnu. Ale oč vyšší hodnotu má nežli realizovaná budova podle Koutského návrhu! Havlíčkův koncept je opravdu moderní a přece má jistou důstojnost, pro kterou by byl do prostředí zapadl. Byla to prostě architektura. Věc na prvý pohled tak zjevná, snad tehdy nebyla viděna, snad nechtěla být viděna.
Tato kniha, kterou dokončil těsně před svou smrtí, ačkoliv jistě zaznamenává většinu hlavních děl, na kterých Havlíček pracoval sám nebo se spoluautory, nemohla obsáhnout všechny marné projekty. A jsou mezi nimi velmi zdařilé nebo často ani neuveřejněné. (Poukazuji například na pivovarský dům v Ječné ulici.)
Jestliže tato kniha neobsahuje všechna díla, na kterých Havlíček pracoval nebo spolupracoval, představuje žeň tak velkou a ukazuje tolik realizací, že by mohla sloužit za argument proti tvrzení, jako by Havlíčkova generace nebyla mohla plně rozvinout svou tvůrčí potenci. Avšak toto dílo je opravdu tak výjimečné, je v něm vtěleno tolik energie a úsilí, že mohlo být zaplaceno jedině zkrácením života. Přitom je třeba poukázat na to, že Havlíček nikdy nepřičinil svůj podpis pod dílo průměrné. Je to tedy žeň bohatá nejen svým množstvím, ale i kvalitou.
Je třeba, abych se zmínil o zvláštních Havlíčkových vlastnostech, jak se uplatňovaly v tvůrčích kolektivech. Reálný vývoj totiž ukazuje, že stále širší a složitější úkoly mohou být zvládnuty pouze kolektivní tvorbou, nejen podnětnou účastí přidružených odborníků, ale přímo společným architektonickým ztvárněním. O tom svědčí rostoucí případ autorských dvojic, trojic i větších skupin.
Kdežto u obrazu a sochy (platí to ostatně také o básni) jde o osobitost individuální, uplatňuje se v architektonickém díle osobitost kolektivní. Proto je architektura tak eminentně slohotvorným uměním a jeho vrcholné projevy náleží právě oněm historickým úsekům, kdy architektura vyjádřila více než osobní pocit, ale pocit společenský, dobový. Samozřejmě, že pak nesmírně záleží na schopnosti autora-projektanta vycítit puls doby, konkrétně — vžít se do souhry kolektivu. Je to ctnost, které se teprve učíme, po období zdivočelého individualismu. Záleží velice na plném zaujetí pro dílo takřka neosobně a nadosobně.
Havlíček měl už svou družnou povahou všechny předpoklady pro dosažení této ctnosti. V době, kdy jsem s ním pracoval, nebylo se vždy možno úplně sehrát v otázce časové. Byla období, kdy Havlíček pracoval a plně žil v tichých nočních hodinách (podobně jako K. Teige). Ke společnému ztvárňování bylo možno se sejít až k večeru, často v době, kdy pomocníci již odešli. Jakmile se však Havlíček zaujal pro návrh, jakmile se do něho — abych tak řekl — zakousl, mohl si být kolektiv jist, že nepovolí, dokud nebude realizován do poslední tečky, nebo dokud neztroskotají všechny naděje na realizaci. Pro budoucí projektovou praxi může být Havlíček příkladem, jak architekt musí v zájmu o úspěch díla sledovat jeho ztvárnění až do naprosté realizace, až do doby, kdy už lidé zabydlí novou stavbu nebo nový soubor staveb. Dokonce ani pak by mu nemělo dílo odpadnout od srdce, neboť mnohé se ještě opravuje pod vlivem skutečného života.
Planout pro dílo — to Havlíček dovedl s takovou neúnavností, jakou vidíme jen ve vzácných případech. Bylo to takřka jeho životní vyznání. Proto chtěl do této knihy vložit citát z Ceramovy knihy „Bohové, hroby a učenci“, ale smrt mu vzala z raky pero dříve, než mohl pasáž z „románu archeologie“ vložit do textu v místě, kde zamýšlel.
Napravuji osud aspoň potud, že citát vkládám do svého úvodu, neboť v Ceramových a Schopenhauerových slovech je přímo obsaženo to, co jsem nazval Havlíčkovým životním vyznáním.
„Protože útoky proti Schliemannovi byly zásadního rázu, bude dobré, když si k tomu něco řekneme a ocitujeme. Jako první může dostat slovo třeba hodně jedovatý filosof, Arthur Schopenhauer:
Diletanti, diletanti — tak jsou nazýváni ti, kteří pěstují nějakou vědu nebo umění z lásky a pro radost, per il loro diletto, s opovržením těmi, kteří se jimi zabývají kvůli zisku, protože je těší jen peníze, které tak lze vydělat. Toto podceňování se zakládá na jejich podlém přesvědčení, že se nikdo do žádné věci pořádně nepustí, jestliže ho k tomu nepřinutí nouze, hlad nebo nějaký jiný chtíč. Veřejnost má téhož ducha, a proto týž názor: z toho vyplývá její všeobecný respekt k „lidem od fochu“ a nedůvěra k diletantům. Ve skutečnosti je však diletantovi věc cílem, odborníkovi jen prostředkem: s plnou vážností se však věci věnuje jen ten, jemuž na ní bezprostředně záleží a jenž se jí zabývá z lásky k ní samé, kdo ji provozuje con amore. Od těchto lidí, a nikoliv od lokajů, kteří čekají na odměnu, vyšlo vždy to největší.“ (Kap. 6. Schliemanna věda.)
Jestliže jsem řekl, že Havlíček planul pro dílo, pak s tím úzce souvisela i jiná jeho vlastnost, totiž výtvarná vášeň. Šla tak daleko, že i v hovorech měl stále po ruce tužku nebo plnicí pero. Co už nemohla říci slova, to vyjadřoval kresbou, grafem, karikaturou. A vždy to byla kresba osobitá, i když obsahovala jen několik čar a škrtů.
poslední době před smrtí se vrátil k malbě, která byla jednou z jeho velkých zálib, na neštěstí nikdy plně rozvitých. V obrázcích nejprostších věcí, právě tak jako v těch, které maloval za studentských dob, se jevil jeho realismus, jenže nikoliv realismus rutinovaných řemeslníků, kteří prostě jen nahrazují fotografický aparát. V jeho malbách byla vroucí, až dětinská radost z maličkých věcí a bytostí, z jejich zázračné skladby. Táž radost jej vedla k jiné podružné vášni:— k mikroskopii. V binokulárním mikroskopu, který si opatřil, obdivoval nejmenší bytosti, vodil své přátele a spolupracovníky k okulárům, nutil je, aby s ním sdíleli jeho zázraky.
poslední době, když jej nemoc nutila k pobytu na lůžku, kreslil návrhy užitkových předmětů. Jako by chtěl kolem sebe ještě rychle přetvořit svět, zformovat jej.
A nakonec i tato kniha sama je dokladem Havlíčkova výtvarného zaujetí. Komponoval její maketu jako obraz, jako architekturu, dlouhá léta. Rozměřoval reprodukce, hledal jejich nejlepší vzájemné vztahy. Věc, kterou většina autorů přenechává technickým a výtvarným redakcím. Původní vstupní list byl podložen notovým písmem z Dona Giovanniho, v souvislosti se symbolikou Prahy. Vyjadřoval dvě velké lásky Havlíčkovy. Některé stránky udivují svou barevnou, téměř miniaturistickou skladbou. Je to dílo pozoruhodného grafického umění. Výtvarná vášeň! Ale té právě je třeba v době, kdy stále mocnější technické prostředky umožňují společnosti vyrábět hromadně všechny spotřební statky, všechny stavby, byty a jejich doplňky. Právě výtvarná vášeň může povznést hromadnou výrobu na kulturní úroveň, proměnit typové a továrně vyráběné příbytky v radostné prostředí.
Proto bude Havlíček příkladem i v budoucí době. Jako architekt z doby obrovského skoku od vrcholného kapitalismu do socialistické éry se zapsal do dějin svým výrazným rukopisem.