Postavení žen v architektonickém prostředí do roku 2000 se věnuje nová kniha

Praha – Nová kniha Ženy v architektuře v letech 1945 až 2000, kterou pod vedením historičky architektury Kláry Brůhové a kurátorky Heleny Huber-Doudové sestavil kolektiv odborných autorek, poukazuje na nerovnosti mezi muži a ženami v architektonickém prostředí. Zvlášť před rokem 1989 neměly architektky šanci prorazit do vedoucích pozic a dostat se mezi velké tvůrce, sdělily ČTK editorky publikace. Knižní vydání kritických studií v česko-anglické jazykové mutaci v nakladatelství Karlovy univerzity Karolinum podpořila Národní galerie jako součást širšího projektu Ženy v architektuře.

Osobnosti jednotlivých architektek, které tvořily v Československu a v Česku v letech 1945 až 2000, zmapoval projekt už dříve. Jde o 105 biografií, s některými z nich vznikly rozhovory, informace jsou dostupné on-line.

Oproti tomu kniha není jen výčtem tvůrkyň. Historička architektury Klára Brůhová ve své kapitole mluví o "bezženské historii". Upozornila na klesající zastoupení žen na vedoucích a prestižních pozicích. Chyběly jak ve vedení ateliérů, tak kanceláří. Projekčních ústavů nebo ve vedení Svazu architektů. Neměly podle Brůhové šanci zařadit se do dobového kánonu velkých tvůrců.

"Profesuru v oboru architektura u nás například až do roku 1989 získala jen jedna žena – Růžena Bartková v roce 1987 na brněnské technice," přiblížila ČTK Brůhová. Ženy přitom tvořily třetinu z absolventů a absolventek architektonických oborů.

"Ženy často hledaly svou vlastní cestu, která se ne vždy shodovala se zažitými obrazy tvůrčího architekta. Řada architektek se věnovala například výzkumu, památkové péči, historii a teorii, architektonické kritice, mediaci nebo pracemi menšího měřítka," uvedla Brůhová.

Ženy-architektky musely bojovat s vžitou představou architekta-muže. Podle Brůhové to bylo patrné například z rozhovorů, jaké přinášel časopis Architekt ještě v 90. letech.

"Zatímco rozhovor s architektem-mužem se věnuje výhradně profesní stránce věci, první otázka v rozhovoru se spoluautorkou-ženou míří na to, jak se jí daří dělit čas mezi projekt a péči o rodinu," řekla Brůhová. Obraz architekta, jemuž je práce posláním, podle ní neodpovídá společenskému vnímání role ženy ani realitě.

Vedle historiček architektury jednotlivé kapitoly knihy psaly socioložky a publicistky. "Autorkami sedmi kritických studií jsou ženy, jednalo se o interdisciplinární tým sedmi výzkumnic a o jeden zahraniční příspěvek od profesorky Mary Pepchinski," řekla ČTK Helena Huber-Doudová, která je kurátorkou pro architektonickou sbírku Národní galerie.

Kurátorka Huber-Doudová pro Národní galerii připravuje výstavy o architektuře. Podílela se na benátském bienále architektury nebo na výstavě Českého centra v Berlíně o tamní budově velvyslanectví, projektovaného manželi Věrou a Vladimírem Machoninovými. V Národní galerii dříve připravila výstavu Nebourat! Podoby brutalismu v Praze.

Historička architektury Brůhová aktivně vstupuje do některých pražských kauz, mezi nimi například do příprav rekonstrukce Nové scény Národního divadla, do proměny náměstí Jiřího z Poděbrad nebo do demolice brutalistického Transgasu. Na kontě má více titulů z historie architektury, například o nikdy nerealizovaných projektech v Praze.