AT&T Building / Sony Plaza

Bývalé sídlo americké telekomunikační společnosti AT&T, které dnes nese jméno japonského výrobce elektroniky, je jedním z nejkontroverznějších děl Philipa Johnsona. Může za to monumentální nástup do budovy, ale daleko více její zakončení. Díky barvě kamenného obkladu i pravidelnému rytmu oken mrakodrap snadno zapadá do svého okolí. Čeho si však každý musí na přísně symetrickém mrakodrapu okamžitě všimnout, jsou jeho mohutné pilastry v základu a prolomený trojúhelníkový fronton na střeše, která bývá některými kritiky označována jako “Chippendale top“ (styl pojmenovaný podle londýnského návrháře rokokového nábytku Thomase Chippendale z 18. století). Je poněkud ironické, že dynamicky se vyvíjející společnost AT&T chtěla v osmdesátých letech spíše omladit svůj obraz a poslední věc, s níž by jí měli klienti spojovat, měla být masivní žulová stavba s autoritářskými rysy. Také proto se AT&T rozhodlo v roce 1992 budovu prodat.
Mnoho kritiků Johnsonovi vytýká jeho zakomponování romantických prvků do jinak moderního mrakodrapu. Jeho netradiční návrh v sobě mísí různé vlivy jako je například neoklasicismus Karla Friedricha Schinkela a modernismus Ludwiga Mies van der Rohe. Nikdo však nemůže Johnsonovi upřít, že se mu jako prvnímu povedlo zrealizovat postmoderní mrakodrap, který dodnes platí za mistrovské dílo tohoto stavebního slohu. Carter Wiseman, kritik architektury a pedagog na Yale School of Architecture, budovu popsal jako “jedinečné splynutí estetické rebelie a korporativní komerce... spíše než o architekturu zde jde o symbol, spíše než o umělecké dílo jde o značku na kapotě.”

---

Budova AT&T byla komerčně velice dobře načasovanou reakcí proti Miesovskému modernismu a jeho odvozenin: 'má modernistické tělo stojící na klasicistických základech a na hlavě má velikou žertovnou ozdobu. Je z ní cítit antropomorfní vztah a pouto k velké newyorské mrakodrapové architektuře reprezentované Empire State a Chrysler Building ještě z dob před tím, než převážil nihilismus Miesovských krabic. Základna mrakodrapu je zcela vědomě modelována po vzoru newyorské komunální budovy z roku 1908 navržené v klasicizujícím duchu firmou McKim, Mead & White (kteří se zase ve svém návrhu inspirovali Berniniho kolonádou ve Vatikánu – pozn.překl.) a proto má velký střední oblouk a sloupové arkády. Architektonická výzdoba spodní části mrakodrapu navíc silně evokuje sakrální stavby: oculus připomíná dóm ve Florencii, arkády jsou reminiscencí na San Andrea v Mantově, karolínská předsíň s pozlacenou křížovou klenbou a románské hlavice... proměňující se do kaple Pazzi ustřeďující v bujarém kýči pozlacenou sochu Duch elektřiny (od Evelyn Beatrice Londgman z roku 1915 – pozn.překl.)...
Fronton... vrcholí symbolickými odkazy, závislými na druhu výkladu, k mříži chladiče automobilu, vysokým stojacím hodinám, prádelníku na vysokých nohách ve stylu Chippendale, nebo jako vtip pro zasvěcené, kteří v něm vidí monumentální odkaz na prolomený trojúhelníkový štít použitý Venturim v domě pro jeho matku... Budova díky této nejednoznačnosti dokáže odolávat veškeré malicherné kritice... přinesla zpět reprezentativnost a historizující architekturu newyorských mrakodrapů.'