Minimální maximum

Tento minimalistický rodinný dům je architektovým vlastním domem – osobním manifestem, v němž je více než dvě desetiletí navrhování rezidenční architektury pro ostatní kondenzováno do jediné, vysoce koncentrované odpovědi na náročný městský pozemek v Praze. Každý centimetr se stal vědomým rozhodnutím, jehož výsledkem je „minimální maximum" – dům bez chodby, s centrální jídelnou vysokou přes čtyři metry a třemi podlažími, která se navzájem posouvají o půl patra.

Pozemek mezi vilami a bytovými domy působil tak nezastavitelně, že dlouhou dobu zůstával pouze zanedbanou prolukou se třemi zrezivělými garážemi. Pouhých dvě stě čtyřicet metrů čtverečních, bezprostřední blízkost okolní zástavby, vzrostlá třešeň a přilehlá vlaková trať — to byla výzva pro architekta Jana Jakuba Tesaře, který navrhoval bydlení pro vlastní rodinu. Absolutní tvůrčí svoboda, kterou rodina nabídla, s sebou přinesla odpovědnost jiného druhu: „Pozemek formuloval, ambice motivovaly a odpovědnost kultivovala. Dům jsem dělal pro nás, pro celou rodinu, ale zrcadlí moje ego. Ego, které formovalo dvacet pět let učení se od mistrů v oboru a stavění domů pro jiné."

Odstupy a minimalizace zastínění sousedů, dodržení uliční čáry a uchování vzrostlé třešně byly limity, které definovaly finální tvar objektu. I když je půdorysná stopa sedmdesát metrů čtverečních — a jen čtyřicet devět z nich se tyčí do výšky okolních staveb a doplňuje uliční frontu — dům zvenčí ani zevnitř nepůsobí stísněně. Na první pohled není zřejmé, že se jedná o nemovitost se třemi ložnicemi a obytnou částí na sto metrech čtverečních.

K prostorové velkorysosti přispěl vnitřní vzájemný posun podlaží — každý pokoj zaujímá odlišnou výškovou pozici, přístupnou vždy z podesty víceramenného ocelového montovaného schodiště. Díky tomu v domě odpadá chodba a jeho srdce — jídelna — získala výšku 4,2 metru a oslunění ze tří světových stran. Přidružený zapuštěný lichoběžníkový obývací prostor je útulnou jeskyní s knihovnou; je zakopán, aby byla z ulice jeho výška co nejmenší a mohl dle legislativy kopírovat hranici pozemku, přičemž podlaha dosedá na statikem stanovenou únosnou vrstvu.

Posun podlaží a částečné umístění pod terén předurčily výběr materiálu nosných stěn. Beton zůstal odhalen ve své surovosti — na zdech i stropech jsou prokreslené navržené spáry bednění. Až na dvě příčky oddělující koupelny, člení prostor vestavěný nábytek. Kresba ořechového dřeva z jednoho kmene se objevuje v zádveří, v obývacím pokoji, na dvířkách kuchyňské linky i v plných posuvných dveřích, nebo na nábytkové stěně u schodiště a zjemňuje surovost nosné konstrukce. Ložnice jsou v neutrálním bílém laku.

Surová materialita interiéru je v kontrastu s precizní fasádou. Celý objem včetně brány a části oplocení je oděn do profilovaného hliníkového plechu bílé barvy. Vertikální žebrování dává fasádě jemnou texturu, kterou vykreslují sluneční paprsky. Stejný plech, stejný profil, stejná bílá: gesto, které ze složitého programu dělá jeden čitelný objem. Velké posuvné okno v zahradní fasádě naopak obálku otevírá: v jídelně je díky němu de facto celá jedna stěna nahrazena průhledem do zahrady.

Akumulačně výborný beton v kombinaci s okny s trojskly, řízeným větráním, tepelným čerpadlem vzduch–voda a podlahovým topením zajišťuje bezvadné vnitřní klima. Akumulační nádrž na dešťovou vodu je využita k závlaze zahrady i zelené střechy. Základní spotřebu obstarají fotovoltaické panely. Budova má tak minimální náklady a je velmi úsporná.

Dům je navržen jako originál do posledního detailu, včetně prototypu dveřní kliky. Ta vychází ze stejné logiky jako celý návrh. Přesná a účelná geometrie je současně výtvarným gestem.