Geriatrické centrum v Týništi nad Orlicí

Komplexy domovů důchodců, které v sedmdesátých a osmdesátých letech realizovala dvojice Jan Línek a Vlado Milunič (například v Bohnicích, Malešicích, Chodově, Hájích), patřily k tomu nejlepšímu, co v tomto období u nás vzniklo. Tvrdošíjné úsilí o rozbití stereotypu schematických panelových systémů a jejich smysluplné využití zde bylo úspěšně završeno zásluhou invence, nápaditého využití typových prvků, výtvarnou spoluprací a zejména individuální vzpourou proti monopolu dodavatelů, která stála asi nejvíce sil.
Po listopadu 1989 se cesty obou silných osobností rozešly, ale Jan Línek zůstal tématu sociálních staveb věrný. Vedle stacionáře v Českých Budějovicích je spolu s týmem ateliéru L a P autorem nedávno zprovozněného týnišťského geriatrického centra. Optimálně volené místo, vybrané za účasti autora z několika variant, předurčilo spolu s tvarem parcely a hmotou staršího objektu (bývalá městská porodnice z dvacátých let) zvolenou koncepci.
Zasazení domu do přírodního prostředí je promyšlené a přitom přirozené. Přispívají k tomu i rozdílně komponované fasády. Obslužné trakty směrem k západu a severu rozvíjejí schéma starší budovy. Jednoduché hmoty bílých stěn proražené snad až příliš pestrou tvarovou škálou oken (bohužel plastových) se výrazně odlišují od průčelí orientovaných do parku. Ty charakterizuje střídání plných a prosklených ploch, tvarové a barevné akcenty balkónových parapetů a paravánů a použití skleněných markýz a visutých lávek, rozvíjejících motiv stromu a akcentujících přímé propojení interiéru s exteriérem. Z ptačí perspektivy působí areál jako tvarové komplikovaná srostlice. Jeho jednotlivé části však mají svoji ústrojnou logiku a geometrický řád, a proto tento zdánlivě rozdrobený a výškově odstupňovaný celek, složený z individuálně utvářených prostor, působí zejména v interiéru homogenně.

SPOLEČNÉ PROSTORY. Již vstupní část navozuje atmosféru funkční čistoty, provozní jednoduchosti i tvarové a materiálové střídmosti, jež vrcholí ve velké dvoraně. Ta je řešena v několika výškových úrovních systémem dlouhých ramp, umožňujících bezbariérový vstup. Technický motiv trubkového zábradlí se zdvojenými madly v různých úrovních jako symbol opory a bezpečí provází návštěvníka celým interiérem. Příjemné horní osvětlení dává vyniknout přirozené barvě a struktuře použitých materiálů, zejména lepených stropních vazníků. Hala plní funkci veřejného prostoru - náměstí a přes své monumentální rozměry se snaží o uchování lidského měřítka zásluhou rozčlenění na jednotlivé provozně odlišné části. Ty měly být podle původního řešení (viz půdorys) ještě odděleny nábytkovými stěnami. Z finančních důvodů k tomu nedošlo, a tak monumentální prostor musí členit jen zeleň a standardní nábytek, tvarově i barevně asi vzdálen autorovým představám.

GALERIE. Kompozice a zvolená barevnost deseti obrazů Jiřího Kaloče (akrylové disperzní barvy přímo na sololitových deskách dveří), svědčí o přístupu, který přesahuje meze obvyklé dekorativní práce. Jednotlivé obrazy cyklu jsou komponovány ve dvojicích řazených do rytmických souvislostí v uměřené škále valérů a jemném předivu čar. Jejich minuciozní propracovanost vynikne až při bližším pohledu, v rámci celku však tato jedinečná galerie příznivě oživuje vyznění interiéru nepřehlédnutelným barevným akcentem.
Při prohlídce komplexu nás čeká ještě nejedno překvapení, například velkolepý prostor společenské místnosti s velkým ateliérovým oknem, které se hmotově výrazně uplatňuje i na průčelí budovy.

PROVOZ. Objekt se teprve postupně zabydluje a začíná žít. Snad proto působí v současné době jeho zázemí jako předimenzované (nefunkční dílny, neobsazené služby, dosud málo využívané kuchyně, koupelny a prádelny). Personál si stýská na dlouhou vzdálenost komunikačních chodeb. Jsou daní zvolené koncepci, která se zcela programově přiklonila k představě hierarchizovaného nízkého objektu komorního měřítka vinoucího se parkem mezi stromy.
Jan Línek a jeho tým vytvořili dílo kontextuálně zdařilé a extravagantní formu dokázali střídmě ukáznit na oné efemérní hranici architektonické exhibice. Souvislosti s některými stylovými podobami 20. století, například s funkcionalismem, severskou architekturou, postmoderní vlnou, prvky high-tech, ruralismu, dekonstruktivismu a podobně, jsou přirozenou sumarizací konce století.
Na realizaci oceňuji především schopnost vytvořit intimní a individualizované prostředí, které spíše než sociální bydlení připomíná dnešní školu v přírodě či studentskou kolej. Je mi jen líto, že obdobný přístup je u nás stále ještě něčím exkluzivním. Z tohoto pohledu mohou být radní Týniště nad Orlicí, kteří poskytli prostor a důvěru tvůrčí architektuře, příkladem.