Karel Hubáček: O tvorbě architekta
O problémech architektonické tvorby se nepíše příliš často, o architektech málokdy, o jejich povinnostech k vlastnímu řemeslu nikdy.
Nesměle se poukazuje na jeden ze základních problémů zobecnění architektonických výsledků neúměrným zatěžováním architektonické tvorby druhotnou problematikou výstavby, která dovedla výrobu k větší váze, než na jakou by měla mít ve společnosti nárok. Analýza a formulace společenských potřeb je závislá na profesionalitě investora. On má nacházet objektivní odpověď, proč stavět to či ono. Samotné stavění je profesionální produkcí, službou k naplnění žádané společenské potřeby. Úkolem architektury je hledat odpověď, jak ono proč naplnit.
Odpověď se rodí z podmínek doby, jejího vývoje, hospodářství, obecného smýšlení, morálky, znalostí i z víry a oddanost' tvůrce v jeho povolání. Vyrůstá zároveň ze sociálních a ekonomických společenských možností. Otázka míry je proto rozhodující. Míry společenské, přinášející tvůrčí motivace nejen ve velkém, ale i ve skromném měřítku pro všední potřebu. I proto je architektura výmluvným ukazatelem společenských poměrů.
Tvořit znamená také vědět. Všestranně vědět. Dokázat seřadit a posoudit většinu základních informací, které by měly předcházet přímému tvoření. V analýze společenských závislostí se hledá odpověď na otázku, co se má vlastně vytvořit a proč. To je cíl tvoření. Proto objektivní analýza souvisejících problémů - věcná, jasná, ekonomicky zdůvodněná se snahou rozeznat zítřejší společenské vazby. Bez emocí, prosazování dílčích nebo osobních zájmů, protežování, zneužívání společenského postavení. Před poznáním odpovědí, co má tvorba přinést, co má vyřešit, není rozumné přemýšlet, jak to uděláme. Vyjasněný vstup do tvorby dokáže velkou většinou přinést přijatelné řešení cíle, i když podíl kumštu bude určitým zklamáním. V případě neujasněného cíle a dobré tvorby společenský cíl míjíme. Postavíme nepotřebné, nebo jen částečně použitelné stavby. Jenom stavba, která násobí svým posláním do ní vložené prostředky, společnost obohacuje.
Ale i dobře investičně objasněná stavba, s dodavatelskou podporou, plnými společenskými podmínkami, nemusí splnit očekávaný cíl, protože jednou z překážek architektonické tvorby může být i sám tvůrce.
Má těžké řemeslo. Ale také jednu velkou výhodu. Začíná čistým papírem. K čistému papíru - čistá duše. Jen čistota duše vede k oddanosti i ochraně povolání. Povolání je vírou tvůrce. Musí ji bránit. Bránit ji v prvé řadě sám v sobě. Řemeslu se má sloužit, nejen ho používat jako výrobního prostředku ve svůj prospěch. Pořádné řemeslo vede k pokoře, citu, svobodomyslnosti, ke skromnosti, vnitřní pevnosti a službě. Řemesla je si třeba vážit. Je nám propůjčeno. Povznáší nás, pokud mu sloužíme. Ten, kdo je tvůrcem, tedy blízek umění, nepotřebuje se vyjadřovat mazaností, fanfárami, módností, utkvělými představami nebo uměle vytvořenými problémy. Okázalost, nadutost, podbízivost, manýra je povrchem řemesla. Svědčí o nedostatku vnitřní pevnosti autora. Vede k uspokojování se hmotným statkem. Potom ke strachu ze ztráty výhodné zakázky. Je mrzačením. Zakrýváním zmrzačení lesklým kabátem. Prosazováním díla vlastní diktaturou vkusu. Opíráním se o tvrzení. To je zneužívání tvorby pro osobní pozlátko. Ztráta pokory, sebeovládání. Nabytí zbabělosti. Přehlušení sama sebe. Každý tvůrce dojde na křižovatky, z kterých vedou cesty obyčejné, lepší, okrášlené i zlaté. Ta obyčejná je nejtěžší. Vyžaduje čest.
Tvůrčí řemeslo je dobrovolným břemenem. Břemenem i proto, že současné výsledky tvoření, kromě soudů přítomnosti, jsou srovnávány s výsledkem minulosti. Přítomnost je krátká. Minulost dlouhá a nesmlouvavá. Co prošlo jejím soudem, je přitažlivé, poučné, budící respekt, úctu a pokoru - prokazuje nadřazenost tvůrčí síly nebo výhry nosné myšlenky nad potížemi, které každou dobu více nebo méně provázely. Až naše přítomnost se stane minulostí, vyčlení se ta díla, která budou hodna stejné úcty pro přítomnost budoucí. A budou to jen díla, kdy člověk-tvůrce překonal sám sebe, objektivní i neobjektivní překážky své doby.
Každá tvorba je součástí životního koloběhu. Život sám nelze spoutat do jednotlivých ohrad, třeba i třpytivých. Podstata architektonické tvorby je v úsilí o harmonii myšlenky a potřeby. V úsilí napomáhat přeměně lidského myšlení. Nikoli v jejím vnucování. Snahy o korigování života i v dobré víře jsou jenom snivé.
Škoda, že člověk si všímá úcty k řemeslu tak pozdě. Všimne si obzorů, které dříve nedohlédl, a uvědomí si, že jsou obzory, které už dohlédnout neumí.
Dlouhá je doba zrání, omylů, tvůrčího oslepení. Dlouhá je doba k objasnění vlastní víry v rozum. Protože jen rozumná a poctivá tvorba nás dovede k řešení obecnější platnosti, než je naše uspokojení.
Nesměle se poukazuje na jeden ze základních problémů zobecnění architektonických výsledků neúměrným zatěžováním architektonické tvorby druhotnou problematikou výstavby, která dovedla výrobu k větší váze, než na jakou by měla mít ve společnosti nárok. Analýza a formulace společenských potřeb je závislá na profesionalitě investora. On má nacházet objektivní odpověď, proč stavět to či ono. Samotné stavění je profesionální produkcí, službou k naplnění žádané společenské potřeby. Úkolem architektury je hledat odpověď, jak ono proč naplnit.
Odpověď se rodí z podmínek doby, jejího vývoje, hospodářství, obecného smýšlení, morálky, znalostí i z víry a oddanost' tvůrce v jeho povolání. Vyrůstá zároveň ze sociálních a ekonomických společenských možností. Otázka míry je proto rozhodující. Míry společenské, přinášející tvůrčí motivace nejen ve velkém, ale i ve skromném měřítku pro všední potřebu. I proto je architektura výmluvným ukazatelem společenských poměrů.
Tvořit znamená také vědět. Všestranně vědět. Dokázat seřadit a posoudit většinu základních informací, které by měly předcházet přímému tvoření. V analýze společenských závislostí se hledá odpověď na otázku, co se má vlastně vytvořit a proč. To je cíl tvoření. Proto objektivní analýza souvisejících problémů - věcná, jasná, ekonomicky zdůvodněná se snahou rozeznat zítřejší společenské vazby. Bez emocí, prosazování dílčích nebo osobních zájmů, protežování, zneužívání společenského postavení. Před poznáním odpovědí, co má tvorba přinést, co má vyřešit, není rozumné přemýšlet, jak to uděláme. Vyjasněný vstup do tvorby dokáže velkou většinou přinést přijatelné řešení cíle, i když podíl kumštu bude určitým zklamáním. V případě neujasněného cíle a dobré tvorby společenský cíl míjíme. Postavíme nepotřebné, nebo jen částečně použitelné stavby. Jenom stavba, která násobí svým posláním do ní vložené prostředky, společnost obohacuje.
Ale i dobře investičně objasněná stavba, s dodavatelskou podporou, plnými společenskými podmínkami, nemusí splnit očekávaný cíl, protože jednou z překážek architektonické tvorby může být i sám tvůrce.
Má těžké řemeslo. Ale také jednu velkou výhodu. Začíná čistým papírem. K čistému papíru - čistá duše. Jen čistota duše vede k oddanosti i ochraně povolání. Povolání je vírou tvůrce. Musí ji bránit. Bránit ji v prvé řadě sám v sobě. Řemeslu se má sloužit, nejen ho používat jako výrobního prostředku ve svůj prospěch. Pořádné řemeslo vede k pokoře, citu, svobodomyslnosti, ke skromnosti, vnitřní pevnosti a službě. Řemesla je si třeba vážit. Je nám propůjčeno. Povznáší nás, pokud mu sloužíme. Ten, kdo je tvůrcem, tedy blízek umění, nepotřebuje se vyjadřovat mazaností, fanfárami, módností, utkvělými představami nebo uměle vytvořenými problémy. Okázalost, nadutost, podbízivost, manýra je povrchem řemesla. Svědčí o nedostatku vnitřní pevnosti autora. Vede k uspokojování se hmotným statkem. Potom ke strachu ze ztráty výhodné zakázky. Je mrzačením. Zakrýváním zmrzačení lesklým kabátem. Prosazováním díla vlastní diktaturou vkusu. Opíráním se o tvrzení. To je zneužívání tvorby pro osobní pozlátko. Ztráta pokory, sebeovládání. Nabytí zbabělosti. Přehlušení sama sebe. Každý tvůrce dojde na křižovatky, z kterých vedou cesty obyčejné, lepší, okrášlené i zlaté. Ta obyčejná je nejtěžší. Vyžaduje čest.
Tvůrčí řemeslo je dobrovolným břemenem. Břemenem i proto, že současné výsledky tvoření, kromě soudů přítomnosti, jsou srovnávány s výsledkem minulosti. Přítomnost je krátká. Minulost dlouhá a nesmlouvavá. Co prošlo jejím soudem, je přitažlivé, poučné, budící respekt, úctu a pokoru - prokazuje nadřazenost tvůrčí síly nebo výhry nosné myšlenky nad potížemi, které každou dobu více nebo méně provázely. Až naše přítomnost se stane minulostí, vyčlení se ta díla, která budou hodna stejné úcty pro přítomnost budoucí. A budou to jen díla, kdy člověk-tvůrce překonal sám sebe, objektivní i neobjektivní překážky své doby.
Každá tvorba je součástí životního koloběhu. Život sám nelze spoutat do jednotlivých ohrad, třeba i třpytivých. Podstata architektonické tvorby je v úsilí o harmonii myšlenky a potřeby. V úsilí napomáhat přeměně lidského myšlení. Nikoli v jejím vnucování. Snahy o korigování života i v dobré víře jsou jenom snivé.
Škoda, že člověk si všímá úcty k řemeslu tak pozdě. Všimne si obzorů, které dříve nedohlédl, a uvědomí si, že jsou obzory, které už dohlédnout neumí.
Dlouhá je doba zrání, omylů, tvůrčího oslepení. Dlouhá je doba k objasnění vlastní víry v rozum. Protože jen rozumná a poctivá tvorba nás dovede k řešení obecnější platnosti, než je naše uspokojení.
0 comments
add comment
