Architektura jsou dvě procenta úspěchu

Architekturu navrhujete více než patnáct let: pojďme na úvod našeho rozhovoru přiblížit, jak vznikl váš ateliér archicraft…
Tomáš: S Mirkem jsem se vídali ve škole, ale nikdy jsme spolu nechodili do stejného ateliéru. Ve třetím nebo čtvrtém ročníku jsme si řekli, že si přes léto zkusíme architektonickou soutěž. Dělali jsme na ní asi dva měsíce. Bavilo nás to a už tehdy jsem si říkal, že s touhle partou si umím představit pracovat. Mirek pak odjel do zahraničí, ale například s Marijou (třetí partner a vedoucí americké kanceláře – pozn. red.) jsme už v roce 2004 začali dělat větší věci společně. Do toho jsem sám pracoval na svých soukromých projektech.

Zlom přichází s bagetou

Tomáš: Pak mě oslovil Petr Cichoň, který šéfoval Bageterii Crocodile (Petr Cichoň je český podnikatel a jediný majitel společnosti Crocodille, která se zabývá výrobou balených baget a sendvičů, a zároveň i sítě restaurací rychlého občerstvení Bageterie Boulevard – pozn. red.). Sám bych tu práci nezvládl, a tak jsem oslovil Mariju, že bych potřeboval pomoc. Začali jsme, proběhlo pár schůzek, ale Marija pak odjela do USA. A já jsem napsal Mirkovi, který byl tenkrát na Novém Zélandu. Zrovna se chystal zpátky do Čech… a spolupráce byla na světě. Když Mirek přijel, rok a půl jsme pracovali pod firmou mých rodičů, abychom měli nějaké zázemí. Moji rodiče prodávali barvy a já jsem tam měl oddělení architektury. Mirek nastoupil a asi po roce nám malá kancelář nestačila. Rozhodli jsme založit vlastní ateliér. Pár týdnů jsme přemýšleli nad názvem, až vznikl archicraft.
Mirek: Já jsem chtěl archicraft založit nejen kvůli místu na práci, ale chtěl jsem vlastní značku.

Jak jste vlastně došli k názvu archicraft?
Mirek: Nevím, kdo z nás to vymyslel, ale zpočátku jsem v tom trochu cítil pachuť, že to je špatně vyslovitelné. Obecně nemám rád slovní patvary a anglicismy. Už tenkrát ale bylo jasné, že naším jazykem bude angličtina. Na druhou stranu i po deseti letech třetina lidí náš název píše s německým K jako archikraft.
Tomáš: Já pocházím z trilingvní rodiny, takže pro mě bylo normální nemít český název. Navíc jsem chtěl pracovat pro cizince. Přijde mi vtipné, že se to v Česku vyslovuje archi, v angličtině to ovšem stejně dostává ten přízvuk a vysloví se to "arkikraft".

O škole, studiu a pokoře

Pojďme ještě o krok nazpět k vašim studím na pražské Fakultě architektury…
Tomáš: Já jsem studoval poslední tři roky u Bočana.
Mirek: A já Sedláka a Lábuse…

Připravila vás vysoká škola na start vlastní kanceláře?
Mirek: Vůbec. Škola nás ve smyslu obchodu, managmentu a základních sociálních dovedností architekta na nic nepřipravila. Pokud lidé nestudovali třeba gymnázium, tak často ani nevěděli, co je DPH. Další pro mě nepochopitelnou věcí na studiích bylo to, že dějiny architektury 20. století jsme brali dvě přednášky. Korintské sloupy jsme kreslili hodiny a hodiny, ale celé 20. století nám srazili do dvou přednášek. Stokrát víc jsme znali antické slohy než architekturu 60. let. Pro mne fatální selhání školy.
Tomáš: Taky to asi souviselo i s tím, že většina učitelů moc necestovala a neměla přehled o tom, co se děje ve světě. Škola byla místo, odkud odcházeli talentovaní lidi kvůli matematice, deskriptivní geometrii. Když to srovnám s tím, jak se architektura učí ve Skandinávii, vychází mi v Čechách spíš průměr. Člověk to pak musel dohnat svou pílí a pracovitostí, aby se vyšvihl někam dál.

Máte pocit, že se za ta léta rigidní systém vysokoškolského vzdělávání nějak posunul?
Mirek: Vlastně nevím, protože lidé, které máme v ateliéru jsou specifičtí. Jsme s Tomášem nároční a nemůžeme tedy podle nich posuzovat ostatní. Máme tu nadprůměrně výkonné kolegy, navíc ještě s vnitřní pokorou. Obecně myslím, že vzdělávací systém pouští na trh víc architektů, než se tu uživí. Aktuální situace, kdy je na trhu boom a není možné sehnat architekta, ještě neznamená, že architekti dělají svou práci dobře. Jsou rozesetí v různých oborech a na pozicích, kde by nemuseli být.

Bylo pro vás těžké najít první zakázky a rozjet nově založený ateliér? Nebo to byl přirozený vývoj?
Mirek: My jsme celých jedenáct let jen pracovali a měli nulový marketing. Práce k nám vždycky šla přirozeně systémem referencí.
Tomáš: Vnitřně to pro mne v ateliéru začalo být složitější, až když jsme začali nabírat lidi. Prvních pět let jsme vše řídili sami. Až když nás bylo šest, začali jsme delegovat.

Který projekt byl pro vás zlomový?
Mirek: Ani ne projekt, ale osobnost, která nás dost formovala: Petr Cichoň. Objemem práce, ekonomicky, ale i přístupem, který vůbec nebyl povrchní, i když se týkal relativně povrchní věci, jako je fastfoodová restaurace. On šel do hloubky a nás doslova vykoval. A zlomové mi přijde i to, když jsme se rozešli: Bageterie Boulevard tehdy tvořila 60% našeho obratu.

Jaký byl důvod vašeho rozchodu?
Mirek: Vadilo mu, že děláme pro značky, které vnímal jako konkurenci: Bombay, Ugo a další. A to byl druhý zlom. Ztratili jsme chlebodárce. Jenomže my jsme udělat museli, nebyla jiná varianta než si udržet svobodu za jakoukoliv cenu.

Svoboda tvořit

Jak často se vám stává, že vám klient nechá volnou ruku a řekne: navrhujte?
Tomáš: Spíš poslední dobou než dřív. Máme několik klientů, kteří nám takovou svobodu tvořit dali. A někteří se i vracejí.
Mirek: To je příklad bytu s motorkou… ten pro mne reprezentuje v podstatě neomezený rozpočet.

Nakolik se vaše představa o fungování vašeho ateliéru a architektuře posunula za dobu fungování?
Tomáš: Velký posun je v tom, že tehdy jsme my dva navrhovali vše. Dnes hlavně řídíme lidi.

Baví vás to?
Tomáš: Ne (smích). Nikdy jsem si nepředstavoval, že to budu dělat. Nejsem tak výřečný, komunikace s cizími lidmi je pro mě složitější, a to i jazykově, protože sice česky mluvím výborně, ale musím se bavit anglicky a ještě portugalsky, takže nacházet ta správná slova je někdy složité. Taky máme větší zodpovědnost: když se nám nedařilo, nebo někdo nezaplatil fakturu, tak jsme si peníze prostě vzali odjinud… Ale dneska už to tak nejde. Dřív jsme debatovali jen o tom, jaký je projekt a co se na něm bude dělat. Debata o firmě neexistovala žádná.
Mirek: Já jsem jiný než Tomáš, to jde lehce poznat. V prváku na škole jsme byli úplně mimo, v posledním ročníku jsme měli názor. Nebo jsme si to aspoň mysleli, že máme dospělý názor. A od té doby už jenom zrajeme. Já u sebe necítím, že bych se nějak změnil. Pořád jsou mi sympatické určité přístupy a jiné zase hrozně nesympatické. Základní pohled na architekturu se mi mění jen málo.

Můžete být konkrétní?
Mirek: Nemám rád sochaře–architekty. Myslím si, že by měli se přejmenovat na sochaře a dál dělat svou práci. Ale neměli by ji nazývat architekturou. Pro mne jsou to architekti bez zodpovědnosti. Takhle nějak zamuchlám plechy, počkám na západ slunce a vyfotím to. Že to stojí miliardu a nejde to používat, je přece jedno. Tenhle názor se mi nezměnil. Posun v archicraftu nevidím na nás dvou: my jsme jak bráchové. Máme podobně staré děti a stárneme spolu. Já vidím hlavně vývoj na lidech, kteří nám dávají zpětnou vazbu. A ti tvrdí, že děláme obrovské kroky. archicraft prý ve svém vývoji urazil světelné roky.

V čem je ten posun největší?
Mirek: V managementu zakázek. Dřív jsme přišli do práce, skočili do AutoCADu a do deseti večer něco kreslili. Bezkoncepční práce a hotovo. Teď? Než začnu pracovat, seřadím si priority. Řeknu si, proč jsem vůbec přišel do práce, kdo čeká na práci a co bude na konci řetězce, až budu odcházet domů. A někdy se i dostanu k bodu, že bych měl něco naskicovat. Dřív jsem tím začínal. Z hlediska řízení zakázek a lidí je to brutální posun k větší výkonnosti.

Netrápí vás to z hlediska autorského ega?
Mirek: Mě lidi baví, v tom mám asi výhodu, ego netrpí. Naopak, je krásné sledovat, jak lidé umí tvořit a často stačí je pouze k tvorbě inspirovat a vštípit jim odvahu. V dlouhodobém horizontu chceme být ve firmě zbytní, jen shora udávat koncepci a směr. A až bude firma schopná fungovat i bez nás, nastane pro nás osobně čas se zase více a hlouběji věnovat tvorbě.

Za mořem

A jak do téhle vize zapadá vaše americká kancelář?
Mirek: Úplně s tím nesouvisí. Pro nás je americká kancelář otázkou prestiže a důvěry v Mariju, kterou známe a věříme jí.
Tomáš: V Americe je úplně jiné prostředí. A z něj k nám přichází jiné myšlení klientů a třeba i nový styl práce, který se můžeme učit. Americké zakázky nás mohou posunout i v tom, jak trh funguje. Je víc orientovaný na klienta. A naopak klient tam má větší důvěru v architekta než tady. To, co my tady popisujeme jako výjimku, tam je pravidlem.

O zodpovědnosti jít do důsledku

Kde byste s archicraftem chtěli být za pět let?
Mirek: Před rokem jsme se bavili o ateliéru o patnácti lidech. Tomáš ale před měsícem připustil klidně větší číslo. Podle mne nikde výrazně výš nad číslem 15 lidí nebudeme. Pokud by přišla zakázka, která bude vyžadovat větší kapacity, budeme outsourcovat. Nevidím budoucnost v tom budovat na českém trhu velký ateliér.
Tomáš: Těch 15 lidí je pro nás limit a jak Mirek říkal, například 20 lidi je možných jen za předpokladu, že to nebudeme řídit už my dva.

V čem je nevětší síla ateliéru archicraft? V čem se odlišujete?
Mirek: Jsme nadstandardně zodpovědní a výkonní. Odmítáme práci pro práci.

Co to přesně znamená?
Mirek: Vychytralý architekt může udělat restauraci krásnou a všechno bude v pořádku. Ale ta restaurace nikdy nebude fungovat, nebo neotevře. Architekt například utratí moc peněz a neumožní investorovi správně naladit výši investice. Ale my tohle vnímáme. Touha se zviditelnit je u nás nižší než touha, aby byl restauratér bohatší. To je zodpovědnost, jít do důsledku. To je smysl architektury a tvorby. Když chce někdo restauraci, co to znamená? Je to naše sláva nebo jeho peníze?
Tomáš: Zakládáme si na tom, že procesně zvládáme celou zakázku tak, aby klient dostal výsledek v daném čase za dané peníze. A klientům jasně na začátku řekneme, jak to bude fungovat.
Mirek: Taky víme, co se skrývá za každou čárou. Neexistuje, že bychom vydali projekt, u kterého si nejsme jistí, jestli a jak lze realizovat. Naopak u jiných ateliérů je to skoro evergreen.

Specializujete se na restaurační provozy. Nemáte pocit, že to je z hlediska architektury poněkud rychloobrátkové zboží?
Mirek: Samozřejmě. U fast foodu je redesign otázka čtyř až deseti let. A značky nepodléhají revoluci, ale evoluci. Po těch letech se interiér musí změnit vizuálně. Je to rychloobrátkové zboží a je to otázka majitele značky, zda má úctu k nadčasovosti, nebo jede po trendech. Výsledek je většinou někde uprostřed.
Tomáš: Architektura má vždycky nějakou živostnost. To přece není o tom, že když se postaví dům, sto let se na něj nesáhne. Každých patnáct let by se měly dělat nové rozvody, okna, technologie…

Co přesně dnes archicraft navrhuje?
Mirek: Naše portfolio je celkem jednoduše popsatelné: navrhujeme bydlení, spíš byty a rodinné domy a vily. Neděláme bytové domy. Druhou oblastí naší práce je gastro: od malých brandů a řetězců až po velké restaurace. Funkčně od slowfood, přes fastfood, až po food-courty v obchodních centrech nebo i ve 300 let starém domě. A potom děláme kanceláře, máme za sebou dva obrovské projekty a spoustu menších.

Účastníte se architektonických soutěží? Je to pro vás způsob získávání nových zakázek?
Mirek: Systém v tom není, spíš naše chuť a aktuální vytíženost. Občas cítíme, že máme méně zátěže, tak hledáme soutěž. Proč posílat lidi domů, když můžeme dělat něco, co nás bude bavit. Ale nikdy to není tak, že by pro nás soutěž měla přednost oproti práci.
Tomáš: Taky víc věříme soutěžím v zahraničí než českým. Když v českém prostředí vyhraje nějaké malé studio, je to spíš výjimka anebo náhoda. Možná i omyl.

Máte pocit, že systém je zaběhnutý a je těžké se do něj dostat?
Tomáš: Ano. Vzpomeňte si, jak kdysi Ateliér 69 vyhrál soutěž, protože si porota myslela, že to je návrh někoho jiného. Druhá taková soutěž, která mne teď napadá, je na radnici Prahy 7. Vyhrál skvělý nápad, ale je otázka, jak autoři dodrželi podmínky. Byl stanovený finanční limit 150 milionů a všichni víme, že za ty peníze se to postavit nedá. Často vyhrávají návrhy, které nesplňují podmínky. To se v zahraničí nestává.

Dokážete popsat váš rukopis? Mají vaše projekty nějaký spojovací charakter?
Tomáš: Nestandardní postupy tvorby interiéru. Nehledáme řešení, které je na trhu, ale hledáme nové řešení v naší hlavě a snažíme se dokázat sami sobě i řemeslníkům, že se to dá vymyslet jinak.
Mirek: A je důležité, že naše řešení nám přijde normálnější, než je standard.

Až na podklad

Jak byste definovali ten standard?
Mirek: Uvedu příklad: stěhujeme se teď do nového ateliéru a je tam na podlaze dlažba ve formátu 25 x 25 cm. A nás nenapadlo nic lepšího, než ji omlátit a budeme tam mít beton. Podkladový, zbroušený beton. Kdo vymyslel, že na beton, který už na podlaze je, musí nutně přibýt dlažba? Kdo vymyslel, že koupelny musí být obložené od podlahy ke stropu? My ho neznáme, ale nesouhlasíme s ním. My myslíme, že v koupelně musí být obklad ve sprchovém koutě. A chceme jít proti proudu. Zastavit se a zamyslet se. Proč je tenhle záchod celý okachlíkovaný? K čemu to je dobré? Nevydrží dobrá malba náhodou to, co potřebuje záchodová stěna vydržet? Nebo dokonce jen napustíme štuk nějakým bezbarvým lakem a nebudeme malby používat vůbec… půjdeme na samou dřeň. Tam chceme dostat náš standart, tam cítíme pravdu.

Není to také dané tím, jak je nastavena současná produkce stavebního trhu?
Mirek: Stavební trh si tvoří svoje stavební techniky a postupy. A tím definuje standard. Ale proč? Z hlediska architektury nebo materiálu a barev spějeme k větší hrubosti a třeba u masivního dřeva nám je vždy bližší kus kartáčovaného dřeva, které bude napuštěné olejem, než superhladké povrchy ve vysokém lesku.
Tomáš: Obecně máme rádi to, co užíváním nezestárne. Materiál, u kterého člověk vnímá jeho patinu a to, že za pět let bude vypadat stejně.
Mirek: Ano, dokonalost povrchů je nám míň vlastní než patina. A to se týká všeho. Taky si myslím, že pracujeme se světlem trochu citlivěji než průměrní architekti. Přemýšlíme o tom, co dělá světlo světlem. A nejen, jak to světlo vypadá. Jsem přesvědčený, že spousta architektů řeší jen, jak nějaké svítidlo vypadá. Nám jde ale zejména o to, jak svítí.

Když mluvíte o standardech, jaká je Tomáši vaše zkušenost ze Skandinávie?
Tomáš: Když tam člověk přijde do interiéru, tak všechno: od dveří, vypínačů, oken, světel… všechno je jinak. To, co je tady, je nastavené na obchodní standard německého trhu, který sem po revoluci začal posílat svoje postupy a materiály. Když přijedete do Francie, většina interiérů je jiná. Němci milují matné barvy, takže tady všechny interiéry jsou v matu, ve Francii je zase všechno pololesklé, s takovým hedvábným leskem. Tady jsme v područí německého trhu. My se v archicraftu snažíme o svobodu. Když se nám líbí mírně lesklé stěny, tak je uděláme. Možná máme problém najít barvu, protože všechny se sem dovážejí z Německa, kde taková barva neexistuje. Tak si barvu najdeme ve Francii nebo Dánsku. To samé světla: tady se dělají hlavně plechová nebo skleněná. Ale světlo z dýhy? Stačilo se podívat do Španělska a máme světla z dýhy. Tohle je naše malá revolta.

Existuje něco jako lokální architektura? Když navrhujete pro nadnárodní řetězec, vytváříte něco, co lze označit za lokální?
Mirek: Naše úloha je v takovém případě jen adaptovat už hotový návrh do místních podmínek z hlediska norem a zákonů. Dotváříme velmi málo. Obecně se velké značky vůbec nepřizpůsobují. Mc Donald's má sice spoustu design manuálů, ale je to vždycky nekompromisní invaze do nového místa. Té firmě je jedno, jestli má restauraci ve starém cihlovém domě nebo novém skleněném paláci. Rozhodují se podle komerčních faktorů, než že by se přizpůsobili městu a lokalitě.
Tomáš: Architektura nikdy nebyla lokální: když si vezmete Prahu, tak většina pražské architektury je z Itálie. Vinohrady, Staré Město… to je prostě Itálie nebo Francie. Nějaký náznak lokálnosti je znát ve chvíli, kdy vznikl nějaký limit stavebního materiálu. Někde nebyl kámen, tak se stavělo z cihel. Když jdeme víc na sever, tak čím víc placatější země a chybí hory, tím víc se staví z cihel. Na severu mají dřevo, tak se staví ze dřeva. To je pro mě lokální architektura, ale výrazově podle mě nikdy lokální nebyla.

Dvě procenta úspěchu

Pojďme se vrátit ke gastro provozům, ve kterých máte velké zkušenosti. Lze dnes vůbec navrhnout nějaký nový koncept?
Mirek: Ano. Je to vlastně naše velká meta: stavět brandy od A do Z. Myslím doopravdy vyvíjet brandy, nejen jejich provozovny. Byli jsme u zrodu úspěšných konceptů, jako je Bombay express, Apetit…

Zkuste mi přiblížit proces vzniku takového gastro konceptu…
Mirek: Někdy přijde člověk, který vůbec neví, co je v takovém případě úlohou architekta. A architekti Tomáš a Mirek se mu snaží vysvětlit, že pokud chce jejich službu, tak si kupuje zhruba 2-3% úspěchu. Ten zbytek tvoří perfektní lokalita, tým, cashflow projektu atd. A jestli je to hezké nebo ošklivé? To je jenom muška zlatá. A my mu klademe na srdce, že potřebuje jeden brand, jeden výraz webu, provozovny. Potřebuje dát na první místo produkt, personalizovat ho, podrobit potřebám doby a zákazníkům. Není to jen o tom, jaké vybereme židle a světla, ale je to i o tom, jaké oblečení bude mít obsluha. Jak komunikuje nabídku... To je labyrint informací, které náš klient po první schůzce musí zpracovat. A musí se rozhodnout, jestli s námi zůstane. My se snažíme mu nabídnout nejširší nabídku, co dovedeme.

Už jste z nějaké takové spolupráce vystoupili?
Mirek: Vystoupili jsme jen z jednoho brandu a to z už zmiňované Bageterie. Tam jsme byli osočeni, že pracujeme pro konkurenci, a to nám nebylo příjemné. Děláme vše pro to, abychom nebyli ve střetu zájmů. Kvůli tomu jsme schopni se i rozejít s nejdůležitějším klientem.
Kvůli možnému střetu zájmů nebereme systémově nikdy žádné provize.

Architekti holistického přístupu

To vás na škole asi také nenaučili, že jednou budete koordinovat tým grafiků a fotografů, kteří se podílejí na úspěchu obchodního řetězce…
Mirek: Ve škole jsem slovo "značka" nikdy neslyšel. A přitom je to naše živobytí. To je něco jiného než navrhovat byt.
Tomáš: Učili jsme se třeba, že 3% hodnoty objemu projektu za komunistů byly vyčleněné na umělecká díla. Umění bylo vždycky součástí architektury. Ale dneska to ale není sochař, ale třeba grafik nebo designér světel. Jde o to, jak označíte vstup, jak vypadají zvonky, jak vypadá vývěsní štít...
Mirek: Teď jsme se obloukem dostali k našim silným stránkám. Jsme ateliér, který k práci přistupuje holisticky. Odmítá svou malou roli. Spíš toužíme po lesku role architekta. Chceme vracet význam slova "archi". My jsme ti, kdo ovlivní, jestli kostel bude na tomhle kopci, nebo na tom druhém. Nechceme jen splnit zadání. Když za námi někdo přijde se špatnou lokací, první, co mu řekneme je, že má špatnou lokaci. Ne že mu dáme nabídku na zpracování interiéru. V tom jsme odlišní.

Vaše moto je nekreslíme, realizujeme...
Tomáš: Když klient řekne, že to potřebuje "jen" nakreslit, tak naše povolání degraduje na grafiku půdorysu. Má představu, jak stavba bude vypadat, a chce po nás jen vyřídit stavební povolení. A to je opak našeho holistického přístupu. Chceme pochopit, proč to tak je. Chceme mít vliv na to, aby stavba dopadla dobře, chceme být u samotné realizace.
Mirek: Nikdy není pravda, že klient má vymyšlený projekt. On si myslí, že ho má vymyšlený. Je to například vlastník projektu typizovaného domu určeného na rovinatý pozemek, kde přístup je ze severu. Ale ten majitel si například koupí
prudký svah s přístupem z jihu, takže je všechno úplně špatně. Ale on si myslí, že má projekt a my mu ho jenom upravíme. Nesmysl, ten projekt je potřeba zahodit a vymyslet nový dům od základu. "Mám to vymyšlené, jenom mi to nakreslete." To je typicky mylný přístup. U nás v Čechách mají lidé často ve zvyku říkat "to se dělá takhle"…
Tomáš: … to jsme zase zpátky u zmíněných standardů. Že je lidé mají naučené od nějakého výrobce. Že se to takhle dělá. Ale takhle se to dělat nemusí.
Mirek: Ale my jsme už trochu starší, máme zkušenosti a můžeme se vlastně pousmát a nikoho neurazit. Trpělivě pracovat, tak abychom dodavatele dostali na naši stranu řeky. Ideální je, když se pak ještě bude cítit autorem našeho nápadu. Prostě dát mu všechno, aby se cítil dobře a udělal to proti proudu a zvyklostem. Aby to udělal podle nás a dobře. To je asi fundament archicraft práce.

Mirku, říkal jste, že jste s Tomášem jako bratři. Trávíte spolu dost času, jezdíte spolu třeba na dovolené?
Mirek: Na rodinné dovolené určitě ne. Musíme se starat o to, abychom nechytili ponorku, spíš než nafukovat společně strávený čas. Když to tak vezmu, tak já strávím víc času s Tomášem než s rodinou. Když je čas, jdeme spolu na pivo. A rozhodně si máme co říct.

Jak rádi trávíte svůj volný čas?
Tomáš: Pro mě architektura neměla nikdy prioritu, vždycky mě víc bavila technika – auta a letadla a všechno, co se hýbe. Kdykoliv se potřebuji odreagovat, jedu na dlouhý výlet a rád řídím. Mám rád cestování, poznávaní nových míst, hlavně měst. A filmy – dneska se už i ve filmech dívám na architekturu. Hodně mám rád sci-fi, tam jsou skvělé nápady a třeba nové materiály. A na jiné koníčky už nemám čas.
Mirek: Já mám hlavní koníček práci. Další velký koníček jsou děti. Ve volném čase se rád hýbu, běhám, chodím plavat, bruslím, miluju saunu. A to beru jako koníček, protože to dělám jenom kvůli sobě. Moje žena má chov koček, a tak máme "kočičí turismus". Vozíme koťata po Evropě: do Říma, předtím na jihu Španělska, pak jsme letěli do Afriky… protože chovná koťata chtějí lidé z celého světa. Kotě dostane letenku a my máme výlet. A to je vlastně koníček. Nemusím, ale letím. A rád.

Co byste dělali, kdybyste nebyli architekti?
Mirek: Já bych umřel. Já jsem tak strašně rád, že jsem architekt, ani to neumím popsat.
Tomáš: Neumím si představit nic jiného.

Děkujeme za rozhovor.
Pavla Halamová, Radek Váňa